Doktor beze slova vyběhl z laboratoře. Za okamžik se vrátil s kazetou první antiradiační pomoci. Dvojčák jako by se napřed chtěl bránit nepochopitelným operacím, ale pak dovolil, aby s ním podnikali, co uznali za vhodné.
„Natáhni si rukavice!“ vykřikl Fyzik na Doktora, který se dotýkal holýma rukama kůže ležícího.
„Máme probudit ostatní?“ zeptal se Kybernetik nejistě. Stál u zdi se skleslýma rukama. Doktor si navlékl těžké rukavice.
„Nač?“ řekl. Hluboce se sklonil. „Zatím nic… erythema se objeví asi tak za deset až dvanáct hodin, pokud…“
„Kdybychom se tak s ním mohli domluvit,“ zabroukl Fyzik.
„Transfúze, ale jak, odkud?“ Doktor se díval před sebe nevidoucíma očima.
„Ten druhý!“ zvolal najednou, zaváhal.“ „Ne,‘“ dodal tišeji, „nemohu, napřed bych musel udělat rozbor krve obou, z hlediska aglutinace — mohou mít jiné skupiny…“
„Poslyš,“ Fyzik ho odtáhl stranou, „to je ošklivá historie. Bojím se, chápeš? Musel projít přes skvrnu, sotva klesla teplota — na obvodu mikroanihilační reakce vždycky vzniká hodně radioizotopů. Rubidium, stroncium, yttrium, a celá řada dalších. Vzácné zeminy. On zatím ještě nic necítí, nejdřív zítra, řekl bych. Má v krvi bílé krvinky?“
„Ano, ale vypadají úplně jinak než lidské.“
„Všecky buňky, které se rychle rozmnožují, jsou postiženy stejně, bez ohledu na druh. Měl by být trochu odolnější než člověk, ale…“
„Jak to víš?“
„Protože normální radioaktivita půdy je tady téměř dvakrát vyšší než na Zemi. Tak jsou snad do jisté míry přizpůsobeni. Tvá antibiotika nebudou pochopitelně k ničemu?“
„K ničemu. Pochopitelně, že k ničemu — tady musí být nějaké docela jiné bakterie…“
„Myslil jsem si to. Víš co? Musíme se s ním napřed domluvit v co nejširším měřítku. Reakce se projeví teprve za několik hodin…“
„Aha!“ Doktor na něho rychle pohlédl a sklopil oči. Stáli pět kroků od pololežícího dvojčáka, který z nich nespouštěl bledě modrý pohled.“
„Abychom z něho vytáhli co nejvíc, než zahyne?“
„Tak jsem to nemyslil,“ řekl Fyzik. Nutil se do klidu. „Předpokládám, že se bude chovat podobně jako člověk. Normální psychickou činnost si uchová několik hodin, Pak se dostaví apatie. Víš to přece — kdybychom byli na jeho místě, každý z nás by myslel především na splnění úkolu!“
Doktor pokrčil rameny, pohlédl na něho úkosem a pak se usmál.
„Každý z nás, říkáš? Ano, snad, kdyby věděl, co se stalo. Ale on byl zasažen kvůli nám, naší vinou.“
„A co na tom? Jde ti o nějaké pokání? Nebuď směšný!“ na Fyzikově tváři vyskočily rudé skvrny.
„Ne, řekl Doktor. „Nesouhlasím, chápeš? To,“ ukázal na ležícího, „je nemocný,“ a tohle,“ poklepal si prstem na prsa, „je lékař. A kromě lékaře tady nikdo nemá co dělat.“
„Myslíš?“ řekl dutě Fyzik. „Ale tohle je naše jediná šance, neuděláme mu přece nic zlého. Není naší vinou, že…“
„Kdepak! Dostal dávku záření, protože šel po stopách Ochránce! Teď už dost. Musím mu vzít krev.“
Přistoupil k dvojčákovi se stříkačkou. Chvíli stál před ním, jako by váhal, pak se vrátil ke stolu pro druhou stříkačku. Na obě nasadil jehly, vytažené z gama-sterilizátoru.
.‘“Pomoz mi, obrátil se na Kybernetika. Přiblížil se k dvojčákovi. Před jeho očima si obnažil paži. Kybernetik mu zabodl jehlu do žíly, natáhl trochu Doktorovy krve, ustoupil.
Pak vzal Doktor druhou stříkačku, a dotýkaje se jí kůže ležícího, vyhledal žílu, podíval se mu do očí a pak vbodl jehlu.
Kybernetik stál nad ním. Dvojčák sebou vůbec netrhl. Jeho světle rubínová krev naplnila skleněný válec. Doktor obratně vytáhl jehlu, přitiskl na krvácející ranku čtvereček gázy a odešel, drže jehlu vzhůru.
Druzí dva vyměnili pohledy. Kybernetik ještě držel v ruce stříkačku s Doktorovou krví. Položil ji na stůl.
„A co teď?“ zeptal se Kybernetik.
„Mohl by nám říci všecko!“
Fyzik byl jako v horečce.
„Ale ten… ten…!“
Vtom pohlédl Kybernetikovi do očí.
„Že bychom je vzbudili? opakoval Kybernetik.
„To je zbytečné. Doktor jim řekne totéž, co mně. Zbývá nám jediná možnost. Musí rozhodnout on. Kdyby on chtěl, Doktor tomu nebude moci zabránit.“
„On?“ Kybernetik na něho užasle pohlížel „No, budiž, ale jak on o tom rozhodne? On přece neví — a my mu to nemůžeme říci!“
„A co když můžeme,“ řekl Fyzik chladně. Ještě pořád se díval na skleněný válec s krví, který ležel vedle sterilizátoru.
„Máme čas asi patnáct minut, než Doktor spočítá krvinky. Přines tu tabuli!“
„Ale to nemá…“
„Přines tu tabuli!“ vykřikl Fyzik a nasbíral celou hromadu kousků křídy. Kybernetik sňal tabuli ze stěny, společně s Fyzikem ji postavil proti dvojčákovi.
„Málo křídy! Přines z knihovny ty barevné!“
Když Kybernetik odešel, popadl Fyzik první kousek křídy a začal rychle malovat velkou polokouli, v níž byla raketa. Cítil na sobě bledě modrý, nehybný pohled a maloval čím dál chvatněji. Když dokončil, obrátil se na dvojčáka, díval se mu pevně do očí, prstem ťukal na tabuli, smazával ji houbou a maloval dál.
Stěna polokoule — celá. Stěna — před ní Ochránce. Čenich Ochránce — a výboj, který z něho vyšlehl. Našel kousek fialové křídy, natřel jí část stěny před Ochráncem, prsty rozetřel křídu, takže vznikl otvor lemovaný fialovou skvrnou. Postava dvojčáka. Přistoupil k ležícímu, dotkl se jeho těla, vrátil se k tabuli, poklepával křídou na nakreslenou postavu, smazal všecko, až voda stříkala na podlahu, ještě jednou v největším chvatu maloval otvor ve stěně silně orámovaný fialovou křídou — v otvoru — dvojčáka, potom smazal všecko kolem. Na tabuli zůstal jen obrys vysoké postavy. Fyzik stál tak, aby dvojčák mohl sledovat jeho pohyb, a začal pomalu fialovou křídu, rozetřenou na prášek, vtírat do nohou stojícího. Obrátil se. Malé tělo dvojčáka, opřeno předtím na gumovém polštářku, který Doktor nafoukl, se pomalu zvedlo, jeho tvářička, vrásčitá, opičí, s moudrýma očima se odvrátila od tabule a utkvěla na Fyzikovi, jako by se ho mlčky ptala.
Pak Fyzik přikývl, uchopil plechovou krabici, pár ochranných rukavic a poklusem vyběhl z laboratoře. V tunelu se div nesrazil s automatem, který ustoupil z cesty, jakmile ho poznal. Vyskočil ven, v běhu natáhl rukavice, naslepo se rozběhl směrem, kde byl otvor, vypálený Ochráncem. Před mělkým trychtýřem klesl na kolena, a největším spěchem vytrhl ze země kusy ztuhlého, žárem zesklovatělého písku a házel je do krabice. Pak vyskočil, a stále v poklusu, vrátil se tunelem do rakety. V laboratoři kdosi stál. Zamhouřil oslněné oči. Byl to Kybernetik.
„Kde je Doktor?“ křikl na něj. „Ještě se nevrátil.“
„Jdi: pryč. Nejlíp uděláš, když si sedneš tamhle ke zdi.“
Jak předpokládal, sklovitý písek měl bledě fialovou barvu — nikoliv bez důvodu vybral křídu právě této barvy. Když vstoupil, dvojčák k němu obrátil tvář. Zřejmě čekal. Fyzik vysypal celý obsah krabice na podlahu před tabulí. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl Kybernetik a vyskočil. Počítač, odložený na. druhém konci stolu, se probudil a začal rychle tikat.