Koordinátor se usmál. Na vpadlých tvářích měl černé šmouhy.
„Láhve s kyslíkem jsou celé. Horší je to s čistěním. Jenom jeden samočinný filtr pracuje normálně — nouzový, chemický, protože všecky elektrické pochopitelně selhaly; Za takových šest sedm dní bychom se začali dusit.“
„Tys to věděl…?“ zeptal se pomalu Kybernetik.
Koordinátor neřekl nic, jenom jeho úsměv byl jakýsi jiný — na vteřinku byl skoro krutý.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Fyzik. Umývali nádobí v kbelíku s vodou. Doktor je utíral jedním ze svých ručníků.
.“Kyslík tady je,“ řekl. Doktor a hodil s. břinknutím hliníkový talíř na hromadu ostatních, „to znamená, že je tady život. Víš o tom něco?“
„Celkem nic. Ta kosmická sonda posbírala vzorky atmosféry a to jsou celé naše vědomosti.“
„Jak to, ona ani nepřistála?“
„Ne.“
„Ne, to je opravdu hodně vědomostí,“ řekl Kybernetik. Snažil se umýt si obličej lihem, který naléval z malé lahvičky na kousek vaty. Užitkové vody měli velice málo a druhý den už se, nemyli. Fyzik si prohlížel odraz své tváře ve světle lampy a jako zrcadla užíval vyleštěné plochy klimatizátoru.
„To je velice moc,“ odpověděl klidně Koordinátor. „Kdyby složení atmosféry bylo jiné, kdyby v ní nebyl kyslík, zabil bych vás.“
„Cože?“ Kybernetik div že nepustil láhev.
„A sebe taky, přirozeně. Neměli bychom naději ani jedna k miliardě. Ted máme.“
Zmlkli.
„Je přítomnost kyslíku předpokladem existence rostlin a zvířat?“ zeptal se Inženýr.
„Nemusí být,“ odpověděl Chemik. „Na planetách Alfy Malého Psa je kyslík, ale nejsou tam ani rostliny, ani zvířata.“
„Tak co je tam?“
„Světlouni.“
„Lumenoidy, ty baktérie?“
„To nejsou baktérie.“
„To je jedno,“ zasáhl Doktor. Schoval nádobí a ukládal plechovky s potravinami. „Teď máme skutečně jiné starosti. Ochránce nemůžeme uvést do chodu? „
„Ochránce jsem ještě ani neviděl,“ přiznal se Kybernetik.
„Nemůžeme se k němu dostat. Všechny automaty se utrhly ze svých stojanů, taky to vypadá, že bychom. potřebovali dvoutunový jeřáb, abychom všechno to železo odházeli. Leží až docela na dně.“
„Ale nějakou zbraň přece mít musíme!“ Kybernetik zvýšil hlas.
„Máme elektrojektory.“
„Rád bych věděl, čím je nabiješ.“
„Není v navigační kabině proud? Byl tam přece?“
„Není, zřejmě je zkrat v akumulátorovně.“
„Proč nejsou elektrojektory nabité?“
„Předpis zakazuje létat s nabitými,‘“ broukl otráveně Inženýr.
„K čertu s těmi před…“
„Mlč!“
Když zazněl Koordinátorův hlas, Kybernetik se obrátil a pokrčil rameny. Doktor odešel. Inženýr přinesl ze své kajuty lehký nylonový batoh, strkal do jeho kapes ploché konzervy s železnými zásobami potravin. Pak se objevil Doktor, držel v ruce krátký matový válec, zakončený kohoutkem.
„Co je to?“ ptal se se zájmem Inženýr.
„Zbraň.“
„Jakápak zbraň?“
„Uspávací plyn.“
Inženýr se dal do smíchu.
„Jak můžeš vědět, jestli to, co na této planetě žije, se dá uspat tvým plynem? A hlavně, jak se tím chceš bránit v případě útoku — to budeš dávat kapkovou narkózu?“
„V případě velkého nebezpečí budeš aspoň moci dát narkózu sám sobě,“ řekl Chemik. Všichni se smáli. Nejhlasitěji se smál Doktor.
„Každý tvor, který dýchá kyslík, dá se tím uspat,“ řekl, „a pokud jde o obranu — pohleď!“
Smáčkl revolverový kohoutek u hlavice válce. Jako jehla teninký pramínek okamžitě se vypařující kapaliny vystřelil do tmavého otvoru chodby.
„No, když nemáme nic lepšího…“ řekl Inženýr vlažně.
„Jdeme?“ zeptal se Doktor a zastrčil válec do kapsy kombinézy.
„Jdeme.“
Slunce stálo vysoko, bylo malé, vzdálenější, ale i teplejší než zemské. Ale nápadné jim bylo něco jiného! Nebylo přesně kulaté. Dívali se na ně skulinami mezi prsty, přes tmavě rudý poloprůhledný papír, který sloužil jako ochranný obal proti záření na individuálních balíčcích.
„Je zploštělé v důsledku rychlé rotace kolem své osy, že?“ řekl Koordinátorovi Chemik.
„Ano. Podstatně lépe to bylo vidět za letu, pamatuješ?“
„Možná — ale tehdy — abych tak řekl — mi to bylo dočista fuk…“
Odvrátili se od slunce a všichni se podívali na raketu.
Válcovitý bílý trup trčel šikmo z nízkého pahorku, do něhož se raketa zaryla. Podobal se hlavni jakéhosi gigantického děla.
Plášť, mléčný ve stínu, stříbrný proti slunci, zdál se neporušený. Inženýr poodešel k místu, kde se trup ztrácel v zemi, překročil zvýšený, spečený okraj valu, který vroubil jako límec korpus vražený.do svahu, přejel rukou po desce pancíře.
„Ucházející materiál, ten keramit,“ řekl, aniž se obrátil.
„Kdybych se tak mohl podívat do trysek…“ pohlédl bezmocně vzhůru, na ústí trysek, trčících vysoko nad rovinou.
„Ještě si je prohlédneme,“ řekl Fyzik. Teď… snad půjdeme. Taková malá rekognoskace, že?“
Koordinátor vystoupil na vrcholek pahorku. Pospíšili za ním. Sluncem zalitá rovina táhla se na všecky strany, všude stejně hladká, okrová, v dálce se tyčily štíhlé tvary, které zpozorovali včera, ale v ostrém světle bylo vidět, že to nejsou stromy. Nebe, nad jejich hlavami modré jako na Zemi, dostávalo na obzoru výrazně nazelenalé odstíny. Jemné cirusovité mráčky táhly téměř nepozorovatelně k severu. Koordinátor určoval světové strany na buzole, kterou měl připjatu na zápěstí. Doktor se hluboko sehnul, kopal botou do hlíny.
„Pročpak tady nic neroste?“ řekl udiveným hlasem.
Všichni tím byli překvapeni. Opravdu, kam oko dosáhlo, rovina byla holá.
„Zdá se, že je to krajina, která se mění v step,“ řekl nejistě Chemik. „Tam dál — vidíte ty skvrny? — je čím dál víc žluto — tam, na západě. Předpokládám, že tam leží poušť, z níž sem vítr přináší písek. Ten pahorek je přece hlinitý.“
„No, o tom jsme se moc dobře přesvědčili,“ řekl Doktor. „Musíme si stanovit aspoň ten nejvšeobecnější plán výpravy,“ řekl Koordinátor. „Zásoby; které jsme si vzali, nám vystačí na dva dny.“
„Sotva, máme málo vody,“ vmísil se Kybernetik. „Vodou musíme šetřit, dokud ji neobjevíme tady. Kde je kyslík, najde se i voda. Myslím, že budeme postupovat takto od základny podnikneme řadu přímých výpadů, při. nichž budeme vždycky postupovat tak daleko, abychom se. mohli bezpečně a bez přílišného chvatu vrátit.“
„Maximum třicet kilometrů jedním směrem,“ poznamenal Fyzik.
„Platí. Jde jenom o to, jaký má být ten první výpad do terénu.“
„Počkat,“ řekl Inženýr, který doposud stál o několik kroků stranou, jako by byl ponořen do neveselých myšlenek.
„Nezdá se vám, že jednáme tak trochu jako blázni? Stihla nás katastrofa na cizÍ planetě. Podařilo se nám dostat se z rakety. Místo abychom se pustili do toho, co je nejdůležitější, místo abychom všechny sily soustředili na opravy, na uvedení do chodu všeho, co půjde, na uvolnění rakety a tak dál — chodíme si na výlety, beze zbraně, bez jakýchkoli ochranných prostředků, když nemáme ponětí, co nás tady může potkat…“