„Museli bychom čekat nejméně čtyři dny,“ řekl Koordinátor, „ale pustíme tam Černého a očišťovače.“
„Ano, radioaktivita je značná pouze na povrchu. Řádný proud písku pod tlakem na to postačí. A zbytky se shromáždí na jednom místě a zakopou.“
„Mohli bychom je uložit do skladiště, v zádi, „řekl Koordinátor a díval se zamyšleně na višňově zářící bloky pod hradbou.
„Myslíš? Nač?“ podivil se Inženýr. „Nic z toho nebudeme mít, zbytečný balast.“
„Pokládal bych za moudřejší nenechávat tady radioaktivní stopy… Atomovou energii neznají a bude lépe, když ji nepoznají…“
„A víš, že máš možná pravdu,“ zabroukl Inženýr.
„Eden…“ dodal po chvíli. „Poslyš, poznenáhlu se ve mně krystalizuje jakýsi obraz, podle toho, co říkal dvojčák, ten astronom, či spíše náš kaIkulátor… Obludný.“
„Ano,“ přikývl Koordinátor. „Zneužití teorie informací, tak do krajnosti vyhrocené, tak důsledné, až to vzbuzuje úžas. Jak se ukazuje, může se stát daleko strašlivějším mučicím nástrojem než všecka muka fyzická, víš? Výběrem, potlačováním, blokováním informací, lze provádět geometricky přesnou, příšernou» prokrustiku«, jak to řekl kalkulátor.“
„Myslíš, že oni… že on… si to uvědomuje?“
„Uvědomuje? Aha, ty myslíš, jestli takový stav pokládá za normální? Částečně snad ano. Vždyť nic jiného nezná, přestože se odvolával na jejich dávnější historii, na tyrany, obyčejné, pak na ty» anonymní«, čili má stupnici pro srovnávání. Ano, jistě — kdyby ji neměl, nedovedl by nám to říci.“
„Jestliže v něm odvolání na tyranii má vyvolat vzpomínky» na lepší časy«, no… pěkně děkuju…“
„A přece. Je to — do jisté míry — souvislý proud vývoje. Kterýsi tyran přišel, jak vidět, na myšlenku, že v existujícím systému vlády bude vhodná vlastní anonymita. Společnost, která nemůže zorganizovat odpor, nemůže soustředit nepřátelské pocity na konkrétní osobu, je svým způsobem jakoby odzbrojena.“
„Aha, ty si to vysvětluješ takto? Tyran bez tváře?“
„Třeba je to falešná analogie, ale po jisté době, když vznikly teoretické základy té jejich» prokrustiky«,kterýsi z jeho nástupců šel ještě dál, zlikvidoval — zdánlivě — dokonce své vlastní inkognito, sesadil sám sebe, sám systém vlády — samozřejmě pouze ve sféře pojmů, slov, veřejného dorozumívání…“
„Ale proč tady neexistují žádná osvobozenecká hnutí? To nemohu pochopit! A dokonce, jestliže trestají své»zločince «tak, že je začleňují do jakýchsi těch autonomních, izolovaných skupin — při nedostatku jakýchkoliv stráží, dozoru, vnější přesily je přece možný individuální útěk, ba dokonce organizovaný odpor.“
„Aby mohla vzniknout organizace, musí napřed existovat prostředky dorozumění.“
Koordinátor vysunul přes vstupní otvor ve věžičce kotouček geigera, jehož tikání jako by pomalu haslo.
„Všimni si, že určité jevy nejsou u nich bez názvů, ani bez souvislostí s ostatními jevy — ale že i názvy, i souvislosti, které jsou podávány za skutečné, jsou — maskami. Zmrzačením vyvolaným mutacemi říkají epidemie jakési choroby, a podobně to bude se vším ostatním. Aby bylo možno svět ovládnout, je ho napřed třeba pojmenovat. Bez vědomosti, zbraní, organizace, odříznuti od ostatních žijících, nemohou celkem nic podnikat.“
„Ano,“ řekl Inženýr, „ale ta scéna na» hřbitově«, ten hrob za městem přece jen naznačují, že ten pořádek tady přes všecko není třeba tak dokonalý, jak by si ten neznámý vládce mohl přát. A konečně i to, že se náš dvojčák zhrozil té zrcadlové hradby, vzpomínáš? Jak vidět, neprobíhá tady všecko hladce.“
Geiger nad jejich hlavami tikal čím dál pomaleji. Hromady u zdi, uzavírající jejich raketu, ztemněly, pouze země ještě kouřila a vzduch se chvěl ve sloupu tak vysokém, až se podivuhodně třepetaly obrazce souhvězdí.
„Rozhodli jsme se pro start,“ pokračoval Inženýr, „a přesto bychom mohli lépe poznat jejich jazyk. Dopátrat se, jak pracuje ta jejich zatracená vláda, která předstírá svou vlastní neexistenci. A dát jim… zbraně…“
„Komu? Těm nešťastníkům, kteří jsou podobni našemu dvojčákovi? Tomu bys dal do ruky anihilátor? Člověče!“
„Nuže pro začátek bychom mohli sami…“
„Svrhnout vládu, ano?“ řekl klidně Koordinátor. „Jinými slovy, osvobodit je — silou.“
„Není-li jiné cesty…“
„Za prvé to nejsou lidé. Nesmíš zapomínat, že koneckonců vždycky mluvíš s kalkulátorem a že dvojčákovi porozumíš pouze natolik, nakolik mu porozumí sám kalkulátor. Za druhé — nikdo jim to, co existuje, nevnutil. Aspoň ne nikdo z vesmíru. Oni sami…“
„Když uvažuješ takto, vyslovuješ svůj souhlas se vším. Se vším!“ vykřikl Inženýr.
„A jak chceš, abych uvažoval? Je snad obyvatelstvo planety dítětem, které se dostalo do slepé uličky, z níž je můžeš vyvést za ručičku? Kdyby to bylo tak jednoduché, pro pána krále, Jindřichu, začalo by osvobození tím, že bychom museli zabíjet a čím krutější by byl boj, tím méně bychom rozlišovali, a nakonec už bychom zabíjeli jen proto, abychom si otevřeli cestu k návratu, nebo cestu k protiútoku, a zabíjeli bychom všecky, kteří by byli proti Ochránci, víš, jak je to snadné!“
„Vím,“ zabroukl Inženýr, „ostatně, nic ještě nevíme,“ dodal. „Nepochybně nás pozorují, a ta okna, která jsme prorazili v tom jejich» neproniknutelném «příklopu, se jim jistě nebudou líbit. Myslím, že teď můžeme čekat další pokus.“
„Ano, je to možné,“ přisvědčil Koordinátor. „Myslil jsem dokonce, jestli by nebylo vhodné postavit nějaké daleko předsunuté hlídky. Elektronové oči a uši.“
„Zabralo by nám to spousty času a pohltilo materiál, kterého nemáme nazbyt.“
„Také na to jsem myslil a právě proto jsem na rozpacích…“
„Dva rentgeny na vteřinu. Už můžeme poslat automaty.“
„Dobře. Bude lépe, když Ochránce vtáhneme nahoru do rakety, pro všecky případy.“
Odpoledne se nebe zatáhlo mraky a poprvé od chvíle, kdy dorazili na planetu, se rozpršelo drobným, teplým deštíkem. Zrcadlová hradba ztemněla. Bylo slyšet, jak po jejích vypouklých stěnách stékají drobné stružky vody. Automaty neúnavně pracovaly, vodotrysky písku, které pulsomotory vymršťovaly, skřípěly a syčely po povrchu skácených desek, pilinky skla vyletovaly do vzduchu, písek s deštěm tvořil měkké bláto. Černý vozil do rakety nákladním vjezdem schránky, plné radioaktivních zplodin; druhý automat kontroloval geigerem hermetičnost závěrů. Pak oba stroje vtáhly plotny už očištěné na místa označená Inženýrem, kde v tryskajících fontánách jisker, vrhaných svářečkami, měkly velké kusy hmoty v žáru elektrického oblouku, srůstaly spolu a tvořily začátek budoucí rampy.
Brzy se ukázalo, že materiálu je málo — po celém dnu práce, za soumraku, vyklouzl Ochránce znovu z rakety a postavil se proti proděravělým stěnám. Byla to pekelná podívaná. Déšť se dále lil, měnil se v příval. Nepravidelná, čtvercová slunce explodovala ve tmě strašlivým svitem, rachot nukleárních výbuchů se mísil s tupým zvukem hořících kusů sklovité hmoty, když při svém pádu rozrývaly zemi, vzhůru vybuchovaly husté kotouče dýmu a par, s pronikavým svistem: kypěly kalužiny dešťové vody, liják vařil ve vzduchu, aniž dopadal na zem, vysoko nahoře se odrážely záblesky exploze nehybnými miliardami růžových, zelených a žlutých duh. Ochránce, černý, jako vytesaný z uhlí, couval za rachotu blesků, pomalu se otáčel na místě, zvedal tupý čenich a, opět blesky a hromy otřásaly okolím.