„Jde to docela dobře,“ zařval Inženýr Koordinátorovi přímo do ucha. „Třeba je taková dělostřelba odstraší a nechají nás na pokoji! Potřebujeme ještě nejmíň dva dny!“
Jeho tvář zalitá potem — ve věžičce bylo horko jako v peci — vypadala jako rtuťová maska.
Když se odebrali na odpočinek, vyjely zase nahoru automaty a do rána lomozily, vláčejíce za sebou hadice pískových stříkaček, rachotily bloky sklovité hmoty, kolem svářeček se déšť třpytil a jiskřil oslňující nejčistší modří, nákladní vrata pohlcovala nové a nové schránky zplodin — parabolická konstrukce těsně za zádí rakety pomalu rostla, nákladní automaty a exkavátory pracovaly zároveň pod jejím břichem a zakusovaly se tvrdošíjně do svahu pahorku.
Když za úsvitu ustaly, byla už část sklovitého materiálu spotřebována na vyztužení šachty.
„To byl báječný nápad,“ řekl Koordinátor. Seděli v navigační kabině, na stole se povalovaly svitky technických výkresů. „Skutečně, kdybychom začali odstraňovat výztuhy, mohl by se na nás pod vahou rakety probořit strop a nejenže by udeřila o zem, ale ještě by rozdrtila automaty. Jistě by nestačily opustit jámu.“
„Vystačíme pak s energií na let?“ zeptal se Kybernetik. Stál v otevřených dveřích.
„Na deset letů. Můžeme přece, kdyby bylo potřeba, přestože to jistě bude zbytečné, anihilovat zbytky skloviny, které jsou uloženy ve skladišti. Zavedeme do štoly zahřívací potrubí — budeme moci přesně regulovat teplotu; až dosáhne bodu tání skloviny, začnou podpěry pomalu klesat. Kdyby to šlo příliš rychle, můžeme do štoly kdykoliv vstříknout dávku kapalného vzduchu. Tak do večera uvolníme raketu ze země. No, a pak ji postavíme…“
„Ale to už je další kapitola,“ řekl Inženýr.
Ráno kolem osmé.se mraky roztrhly a vysvitlo slunce. Obrovský válec rakety, zabořený dosud bezmocně do svahu, se zachvěl. Inženýr sledoval tento pohyb — pomocí teodolitu měřil pomalé klesání zádi, špička rakety byla už hluboce poddolována, prázdné místo po vykopané hlíně vyplnil les sklovitých sloupů.
Stál ve značné vzdálenosti od rakety, téměř pod samou hradbou, která svými stěnami proděravěnými řetězem otvorů připomínala ruinu jakéhosi kolosea vyfouknutého ze skla.
„Lidé i dvojčáci byli na dobu operace z rakety evakuováni. Inženýr jednu chvíli zahlédl postavu Doktora, který se z daleka blížil, obcházeje velkým obloukem záď trupu, nepronikla do jeho vědomí, byl příliš zaměstnán pozorováním přístrojů. Jedině tenká vrstva země spolu se systémem měknoucích podpěr nesla váhu rakety. Osmnáct silných lan vedlo od trysek na zádi ke kotvicím vtaveným do masivnějších bloků zdiva Inženýr blahořečil té hradbě, bez níž by práce s kladením a stavěním rakety trvala nejméně čtyřikrát tak dlouho.
Celou sítí kabelů, vinoucích se po písku, vtékal proud do ohřívacích potrubí vložených do štoly. Z jejího ústí; dobře viditelného těsně u místa, kde trup vnikal do svahu, se slabě šířilo Líné, šedožluté chuchvalce mlh se plazily po zemi, která ještě neoschla po nočním dešti. Záď rakety klesala krátkými trhnutími, a když začínala dosedat rychleji, smáčkl Inženýr levé tlačítko přístroje, pak ze čtyř kovovými spirálami ovinutých potrubí, mizejících ve štole, tryskal potok tekutého vzduchu a otvor s rachotem chrlil špinavě bílé chomáče dýmu.
Najednou při další fázi tavení sklovitých výztuh štoly trhl sebou křečovitě celý trup, a než Inženýr stačil pohnout páčkou, více než stometrový válec se s táhlým sténáním naklonil, záď opsala oblouk, ve zlomku vteřiny urazila vzduchem dráhu čtyř metrů, které ji dělily od země, a zároveň se špička rakety vytrhla ze svahu a vymrštila vzhůru hromadu písku a slínu — a keramitový obr zůstal ležet nehybně. Přimáčkl kabely i kovové hadice; jedna, rozdrcena, praskla. Vystříkl z ní hučící gejzír zkapalněného vzduchu.
„Leží! Leží!“ zařval Inženýr. Vzpamatoval se až za chvíli — těsně vedle něho stál Doktor.
„Co? Co?“ opakoval jako omráčený, nemohl pochopit, co mu jeho druh říká.
„Zdá se, že se vracíme… domů,“ řekl Doktor. Inženýr mlčel.
„Bude žít,“ řekl Doktor.
„Kdo? O kom to mluvíš? Aha…“
Najednou pochopil. Ještě jednou se ubezpečil pohledem, že raketa leží, vysvobozena.
„A co? Pojede s námi?“ zeptal se a vykročil; pospíchal, protože chtěl co nejdřív prozkoumat plášť na špičce rakety.
„Ne,“ namítl Doktor. Udělal několik kroků za Inženýrem, pak, jako kdyby se rozmyslel, zůstal na místě. Citelně se ochladilo od vodotrysku zkapalněného plynu, který ustavičně tryskal z prasklého potrubí. Nahoře na trupu se objevily drobné postavy. Jedna zmizela, za několik okamžiků se kypějící sloup plynu zmenšil, chvilku ještě rozstřikoval pěnu, od které ledovatěl vzduch, až konečně zmizel. Zavládlo najednou podivné ticho. Doktor se rozhlédl, jako by se divil, kde se tu bere, a pomalu odcházel.
Raketa stála svisle — bílá, bělejší než sluncem prozářené mraky, mezi nimiž už zdánlivě putoval její vzdálený, špičatý vrcholek. Uplynuly tři dny těžké práce. Všecko už bylo naloženo. Velká parabolická rampa ze svařených úlomků hradby, která je měla uzavřít, ležela prázdná na svahu pahorku. Osmdesát metrů nad zemí, v otevřeném vchodu, stáli čtyři lidé.
Dívali se dolů. Tam na šedě žluté, rovné ploše, bylo vidět dvě malé postavičky, jedna o něco světlejší než ta druhá. Dívali se na ně shora, jak bez pohybu stojí několik desítek metrů od tryskových pochev, rozšiřujících se mírně jako gigantické sloupy.
„Proč neodcházejí?“ řekl Fyzik netrpělivě. „Nebudeme moci odstartovat!“
„Oni neodejdou,“ řekl Doktor.
„Co to znamená? On nechce, abychom odletěli?“
Doktor věděl, co to znamená, ale mlčel. Slunce stálo vysoko, od západu plynuly kupovité mraky. Z otevřeného vchodu, jako z okna nebetyčné věže, nečekaně postavené na pustině, viděli hory na jihu, modravé, v mračnech se ztrácející hřebeny, velkou západní poušť s pruhy sluncem ozářených dun, prostírající se na sta kilometrů, i fialový škraloup lesů, porůstající svahy na východě. Nesmírný prostor se táhl pod azurem, s malým, ostrým sluncem v zenitu. Jako krajková kostra se dole táhlo koleso hradby — stín rakety se po něm sunul jako ručička slunečních hodin pro titány, již se blížil ke dvěma maličkým postavám.
Od východu zaduněla hromová rána — vzduch odpověděl táhlým zasvištěním a z černé báně výbuchu vyšlehl plamen jasnější než slunce.
„Hleďme, to tu ještě nebylo,“ řekl Inženýr.
Druhý hrom. Neviditelná střela se blížila, kužel pekelného hvizdotu je zavalil, zdálo se, že projektil škrábne o vrcholek rakety. Země zaduněla, vylétla do vzduchu několik desítek metrů od rakety. Ucítili, jak zakolísala.
„Osádka,“ řekl Koordinátor. „Na svá místa!“
„Ale oni,“ vyhrkl zlostně Chemik a ještě jednou se vyklonil dolů.
Dveře zapadly.
V kormidelní kabině nebylo detonace slyšet, v obrazovkách zamířených dozadu viděli, jak po písčinách vyskakovaly ohnivé keře. Dva světlé body stály ještě pořád nehybně na úpatí rakety.
„Zapnout pásy!“ řekl Koordinátor. „Připraveni?“