Odpovědělo mu zamručení: „Připraveni!“
„Dvanáct hodin, sedm minut. Na start. Plný předstih!“
„Zapínám reaktor,“ řekl Inženýr.
„Kritický bod překročen,“ řekl Fyzik.
„Normální cirkulace,“ řekl Chemik.
„Gravimetr v ose,“ řekl Kybernetik.
Doktor, který visel v polovině vzdálenosti mezi klenutým stropem a pěnoplastikem vystlanou podlahou, hleděl na zadní obrazovku.
„Jsou tam?“ zeptal se Koordinátor a všichni na něho obrátili oči, ta slova nepatřila k startovnímu rituálu.
„Jsou,“ řekl Doktor. Raketa zasažená vzduchovou vlnou bližší, než byly předchozí, se zatřásla.
„Start!“ řekl hlasitě Koordinátor.
Inženýr s bledou tváří nastartoval pohonné trysky. Nebylo slyšet nic, kromě neobyčejně slabých, vzdálených výbuchů, které jako kdyby se odehrávaly v jiném světě, s nímž neměli nic společného. Pomalu mohutněl tichý, pronikavý svistot — všecko jako kdyby se v něm rozpouštělo, rozplývalo, měkce se kolébajíce klesali do náručí nepřemožitelné síly.
„Stojíme na ohni,“ řekl Inženýr.
Znamenalo to, že se raketa odlepila od země a chrlí jen tolik ohnivých plynů, aby vyrovnala svou vlastní váhu. „Normální synergická,“ řekl Koordinátor.
„Přecházíme na normální,“ hlásil Kybernetik a všecka nylonová lana se zachvěla. Tlapy tlumičů vyklouzly z pístů a vracely se pomalu klouzajíce dozadu.
„Kyslík do úst!“ vykřikl bezděčně Doktor, jako kdyby se probudil, a první se zakousl do pružného náustku.
Za dvanáct minut opustili atmosféru. Nezmenšenou rychlostí se vzdalovali do hvězdné černi po závitech spirály, víc a více se rozvinující. Sedm set čtyřicet světel, ukazatelů, kontrolních lampiček, počítačů a číselníků pulsovalo, chvělo se, mihotalo a třpytilo v kormidelní kabině. Lidé odepjali pásy, shazovali karabinky a přezky na podlahu, přistupovali k tabulkám řízení, jako by nevěřili, kladli na ně ruce; zkoumali, zdali se dráty nikde nezahřívají, není-li slyšet sykot zkratů, podezíravě vdechovali vzduch, hledajíce v něm pach zahřátí, spáleniny, dívali se na obrazovky, kontrolovali ciferníky astrodezijních kalkulátorů — vše bylo tak, jak to mělo být, vzduch byl čistý, teplota normální, řízení, jako kdyby se nikdy nebylo změnilo v hromadu trosek…
Inženýr a Koordinátor se skláněli nad mapami v navigační kabině. Hvězdné mapy byly větší než stůl, visely dolů, nejednou se natrhávaly, už dávno si říkali, že by do navigační kabiny měli dát větší stůl, protože se šlape po mapách. Stůl byl pořád stejný.
„Viděl jsi Eden?“ zeptal se Inženýr.
Koordinátor na něho nechápavě pohlédl.
„Jak to, jestli jsem viděl?“
„Teď. Pohleď.“
Koordinátor se obrátil. V obrazovce zářila jediná obrovská krůpěj opálu, která zhasínala blízké hvězdy.
„Krásná,“ řekl Inženýr.
„Odbočili jsme, protože byla tak krásná. Chtěli jsme nad ní jenom přeletět…“
„Ano,“ opakoval Koordinátor, „chtěli jsme jenom přeletět…“
„Výjimečný lesk. Ostatní planety se nelesknou tak čistě. Země je docela obyčejně modrá.“
Dál se dívali na obrazovku.
„Zůstali?“ řekl tiše Koordinátor.
„Ano. On si to přál.“
„Myslíš?“
„Vím to jistě. Chtěl, abychom to udělali my — a ne oni. To bylo všecko, co jsme pro něj mohli učinit.“
Nějakou dobu žádný z nich nepromluvil. Eden se vzdaloval.
„Jak je čistá,“ řekl Koordinátor. „Ale… víš? Z počtu pravděpodobnosti vyplývá, že jsou i planety ještě krásnější.“
Krakov — Zakopane, léto 1958.