Kraus šálky posbíral a postavil na sklápěcí stolek.
„Čtyři,“ vydechla Alena. „Dva chybí.“
Všichni se dali do hledání.
Když prohledali celý prostor letadla, zdrceně si sedil do křesel. „Že by opravdu Kvarťané …“ řekl zamyšleně Navrátil. Pojednou se zvedl a vyběhl z letadla.
„Ano, jsou tu skutečně stopy — k letadlu i od letadla. Jsou tytéž, jako ty v pralese.“ Popošel několik kroků a bezradně zůstal stát.
„Zde najednou stopy končí, jako by se záhadný tvor vypařil do vzduchu.“
Zdálo se to neuvěřitelné, ale všichni se o tom přesvědčili na vlastní oči.
„Jací to mohou být tvorové? Jsou nám nebezpeční? Nemají snad dokonce zbraně?“ uvažoval nahlas Kraus. Stejnými otázkami se zabývali také ostatní.
Gruber, který po celou cestu se těšil na setkání s Kvarťany — s budoucími otroky — dostal najednou strach.
„Neměli bychom se se soudruhem Krausem pustit do opravy letadla hned?“ obrátil se k Navrátilovi. „Možná ho budeme brzy potřebovat. Vy zatím můžete prozkoumat okolí. Není vyloučeno, že nedaleko od nás mají neznámí tvorové své sídlo …“
Navrátil s Gruberovým návrhem souhlasil.
„A my se vydáme na cestu hned,“ dodal.
Na krátké poradě bylo rozhodnuto, že vědci vezmou s sebou kromě strojních pilek také pistole — ovšem jen pro nejhorší případ. Hlavní zásadou výpravy musí být: Vyhýbat se jakýmkoliv konfliktům a šetřit přírodu i životy neznámých zvířat a tvorů.
Čím hlouběji postupovali do pralesa, tím byla cesta obtížnější. Stopy záhadného tvora ztratily se brzy v houštinách.
„Tímto směrem se dál nedostaneme,“ zastavil se Cahén, který šel první. „Ostatně — nenarazili jsme dosud na jedinou věc, která by podávala svědectví o nějaké civilisaci. Dokonce tu není ani vyšlapaných cestiček. Bude lépe, když se obloukem vrátíme k moři a vydáme se do vnitrozemí po říčce, kterou jsme viděli nedaleko odtud ze Šipky.“
„Máte pravdu,“ souhlasila Alena. „U řeky máme také větší naději, že objevíme nějaké sídlo.“
Vědci zabočili tedy vpravo a opatrně postupovali spletí lian. Světlo kapesních svítilen vyrušilo na několika místech podivné drobné ptáky, kteří třepetavým letem unikali před nevítanými návštěvníky do korun stromů. Byli to zatím jediní živočichové, s kterými se výprava setkala.
Asi po sto metrech obtížné chůze dorazili vědci nečekaně na okraj pralesa. Stáli na břehu říčky, o které hovořil Cahén. Madarázs vytáhl z tlumoku gumový člun a naplnil ho kyslíkem z bomby skafandru.
„Překvapuje mne, že řeka neteče doprava — směrem k moři, ale na opačnou stranu,“ divil se Navrátil, když vědci nasedli do člunu.
„Asi v těchto místech vytváří velký oblouk,“ mínil Cahén a začal veslovat proti proudu.
Pluli pomalu, aby si mohli dobře prohlédnout prales po obou stranách. Břehy byly na mnoha místech naprosto neschůdné. Nakláněly se přes ně mohutné, divoce pokroucené stromy s obrovskými silnými listy.
Reka proti očekávání tekla stále rovně, bez nejmenších zákrutů.
„Neklame-li mne můj osvědčený orientační smysl, plujeme stále směrem k moři — a při tom proti proudu. To opravdu nemohu pochopit,“ kroutil hlavou Madarázs.
„Do moře se dostat přece nemůžeme,“ zasmál se Navrátil a ukázal před sebe. „Konečně se řeka otáčí. Vsázím se s vámi, že za tímto zákrutem se otočíme o sto osmdesát stupňů a vrátíme se do vnitrozemí.“
Kdyby se akademik Navrátil opravdu vsadil, prohrál by. Za zákrutem se prales rozestoupil a před udivenými vědci se objevilo — moře.
„Záhada je rozluštěna. Řeka místo aby tekla do moře, teče z moře do vnitrozemí,“ zvolal Cahén a pustil vesla.
„Záhada tím rozluštěna není, pouze objevena. Ale nám, myslím, tato kvarťanská zvláštnost nebude nijak vadit. Po proudu se nám lépe popluje, co říkáte, přátelé?“ řekl vesele Navrátil a chopil se vesel.
„Nuže, vzhůru — vlastně dolů do vnitrozemí!“
Cesta ubíhala teď daleko rychleji. Řeka brzy opustila pobřežní rovinu a vplula do údolí se skalnatými stráněmi. Několik kilometrů vroubil ji ještě prales, který však stále více řidnul, až se ztratil docela.
Na návrh Aleny přirazili vědci ke břehu. Člun opět složili do tlumoku a pokračovali v cestě pěšky.
Krajina byla v těchto místech pustá, bez života. Jenom těsně u hladiny řeky rostly svěže zelené rostliny, připomínající rákosí.
Vědci šli několik set metrů po břehu, až přišli k malé říčce, která se vlévala do hlavního toku. Říčka se za velkého hukotu řítila z úzkého údolí, které protínalo souvislou skalnatou stráň.
„Podél říčky je cesta neschůdná, do údolí se asi nedostaneme,“ zjistil Cahén, když popošel několik kroků ke stráni.
„Pokračujme tedy v plavbě po záhadné řece,“ navrhl Madarázs.
„Já jsem spíše pro to, abychom vystoupili na stráň a rozhlédli, se trochu kolem,“ namítala Alena. „Možná se nám tam objeví zajímavější krajina — a snad také vhodné místo pro naše budoucí sídlo …“
Alenin návrh byl přijat. Vědci zamířili podél divoké říčky nahoru. Výstup byl namáhavý, neboť stráň byla rozryta klikatými rigoly a poseta mnoha balvany nejrůznějších tvarů a velikostí.
„Oč snadnější by byl průzkum s naší helikopterou,“ povzdechl si Cahén, když si vědci sedli na plochý balvan, aby si na chvíli odpočinuli.
Široká řeka ležela již hluboko pod nimi. Několik kilometrů plula ještě rovně — teprve na obzoru se ztrácela v prudkém zákrutu.
Nad protějším břehem, který byl o něco nižší, tyčila se k jasně modré obloze vysoká hora kuželovitého tvaru. Ze špičatého vrcholku unikala bílá pára…
„Nepříjemný společník,“ poznamenal Navrátil. „Zdá se však, že sopka prožívá právě údobí klidu. Doufejme, že nad touto stráni nevládne stejný patron …“
Zvědavost nutila vědce k dalšímu výstupu.
„Jaká krása!“ zvolal Madarázs, který první prošel mezi dvěma obrovskými balvany a octl se na náhorní rovině.
Celá rovina byla pokrytá zeleným kobercem, který byl protkán pestrými květy. Nízké rostliny vystřídaly o kus dál vysoké stromy, vytvářející hustý les. A za ním uzavíraly rovinu strmé skály.
„Připadám si, jako bych se nečekaně posadila k prostřenému stolu,“ zajásala Alena.
„Dobré přirovnání!“ nadchl se krajinou také Cahén. „Doufám, že pod názvem Prostřený stůl zaneseme tuto rovinu do našich map.“
Zatím co se vědci opájeli krásným pohledem, vyhouplo se nad skály v pozadí další slunce. Lesklé plochy velkých zelených listů se v jeho záři proměnily v zlato…
Pomocné letadlo Vlaštovka se vrátilo z průzkumné cesty. Obloukem obletělo Kvartu, aby se mohlo opět připojit k mateřskému letadlu. Všichni členové posádky napjatě sledovali neznámou planetu.
„Kdybych mohl na chvíli zapomenout, že jsme osm roků letěli nekonečným vesmírem, nikdo by mne teď nepřesvědčil, že globus pod námi není naše Země. Podívejte se jen — moře a pevniny, pásma mračen — a jiskřivá atmosféra!“ radoval se Wroclawski, který řídil letadlo. „Nevrátili jsme se snad obloukem zase zpět do naší sluneční soustavy?“ žertoval.
V záři reflektorů se před řídící kabinou objevil Paprsek.
„Co se stalo? Podívejte se na zadní část letadla!“ zvolala pojednou Molodinová a ukázala na velký otvor, zející v trupu kolosu.