Jakmile obluda zahlédla utíkající vědce, opustila ihned člun a několika mrštnými pohyby připlula ke břehu.
„Had to není — podívejte se, má nohy!“ zvolal překvapeně Cahén.
Skutečně. Obluda stála již na čtyřech silných nohách v mokrém pobřežním štěrku a vší silou se snažila vytáhnout své těžké tělo z vody. K velkému údivu vědců, kteří pozorovali výjev úzkou škvírou mezi dvěma balvany, se objevil další pár nohou — a za okamžik opět další…
„Strašné! Má více noh, než my všichni dohromady,“ vydechla Alena Svozilová bezmocně. „A za námi holá stráň …“
Cahén beze slova uchopil velký kámen a vyskočil s ním na balvan. Jeho příkladu následovali hned také ostatní. Napjatě sledovali každý pohyb mnohonohého ještěra — a vyčkávali.
— Podle labutího krku by to mohl být plesiosaurus, ten se živil rybami — blesklo Madarászovi hlavou. — Nohy však má spíše jako naše stonožka… Celkově připomíná býložravého brontosaura…
Ještěr vytáhl celé dlouhé tělo na břeh. Jen konec šupinatého ocasu zůstal dosud ukrytý ve vodě.
„Nehýbejte se,“ zašeptal Navrátil. „Obluda pravděpodobně vnímá jenom věci, které se pohybují …“
Ještěr se chvíli pátravě rozhlížel, jako by hledal svoji oběť. Zdálo se, že akademikova domněnka je správná, neboť netvor po několika minutách roztáhl nohy a celou svou vahou si lehl na žluté břicho do písku. Klidně se vyhříval v záři dvou nedaleko sebe stojících sluncí — a jen občas zamával těžkým ocasem, až voda zastříkala. Hlavu měl však stále obrácenu ke skupině vědců, kteří nehnutě stáli na balvanech jako zkamenělí.
Míjely vteřiny — minuty…
Horkokrevný Cahén se přemáhal, aby nevybuchl.
„Tahle hra na číhanou mě rozčiluje,“ zasykl. „Nebudeme tu přece stát až do večera …“
„Jen klid a rozvahu! Ještě to není ani půl hodiny,“ uklidňoval ho Navrátil.
„Neztrácejme zbytečně čas, přátelé,“ zvedla se Molodinová z křesla. „Baldík a Severson se ujmou Paprsku a my ostatní se přestěhujeme na planetu. Naši jsou tam v nebezpečí. Největší obavy mám o skupinu akademika Navrátila, která zkoumá okolí řeky Naděje. Dvě hodiny už nedali o sobě vědět — a to je podezřelé. Znáte přesně místo, kde se nalézají?“ obrátila se k McHardymu.
Štíhlý vysoký muž mlčky vytáhl z kapsy mapu a rozložil ji na kulatém stole.
„Přibližně zde,“ ukázal na široký průliv mezi dvěma pevninami. „Mapa je dosud nepřesná, pozorování nám ztěžují mlhy a pásy mračen. Ale průliv najdeme snadno, rozděluje dva největší světadíly. Všeho všudy jsou na Kvartě pouze tři větší pevniny a dvě menší.
Světadíl, na kterém je teď naše výprava, jsme zatím nazvali Nová Evropa.“
„Výborně — a jak jsme daleko s přípravami?“
„Fratev před chvílí oznámil, že atomové reaktory jsou už ve Vlaštovce. Také neporušené zařízení atomové elektrárny. Zbývá ještě přestěhovat do letadla laboratoř, zásoby — a můžeme startovat.“
Osadníky Paprsku popohánělo neustálé Gruberovo volání o pomoc a záhadné mlčení Navrátilovy skupiny. Za necelou hodinu byla Vlaštovka připravena ke startu.
Na pokyn Molodinové zapnul Wroclawski motory. Letadlo zamířilo k planetě.
Obletěli neosvětlenou polokouli. Brzy se pod nimi objevil průplav.
„Hnedle je tu noc, musíme si pospíšit,“ upozorňoval Čan-su. Červená Proxima se nevyrovná ani svitu našeho měsíce…“
Kolem kulatých oken letadla se rozprskl vějíř vodního proudu. Za okamžik houpala se již Vlaštovka klidně na plovácích.
Oranžové slunce zapadalo právě za obzor. Také žluté slunce se už blížilo k západu.
„Máme štěstí,“ zvolal Fratev, který si právě prohlížel pobřeží dalekohledem. „Je to ústí řeky. Doufejme, že je to naše Naděje.“
Sotva se však letadlo přiblížilo ke břehu, Čan-su zavrtěl zklamaně hlavou:
„Jak vidíte, tato řeka teče do moře, není to Naděje. Ta přece naopak vytéká z moře…“
Wroclawski přišlápl nožní páku; letadlo přímo poskočilo. Řítilo se vpřed stále rychleji, až se sotva dotýkalo hladiny moře. Tvářnost pobřeží se měnila přímo před očima. Strmé skály, písčité pláně, náhorní roviny porostlé pralesy…
Slunce se schovalo za pevnou clonu mraků, které visely nízko nad horizontem. Krajina zešeřela — den uhasínal v duhové záři červánků…
Letadlo míjelo právě nevelkou zátoku.
„Zastavte! Tady je pravděpodobně pramen Naděje!“ zvolal McHardy a uchopil mikrofon. „Grubere, Krausi. Kotvíme právě u malé zátoky, z které vytéká řeka do vnitrozemí. Slyšíte nás?“
„Ano,“ ozvalo se v přijimači. „Po pravé ruce vidíte divoce zvlněné skály, mám pravdu?“
„Úplnou. A levý břeh se zvedá pozvolna. Je pokryt hustým křovím.“
„Správně. Asi osm set metrů vlevo najdete písčinu s pahýly stromů. A na té písčině — asi stopadesát metrů od moře — seděla naše Šipka. Tam snad naleznete stopy, které vás dovedou k nám.“
„U všech atomů — i těch vybuchlých, máme je,“ zasmál se Fratev.
Zbývajících osm set metrů urazila Vlaštovka v okamžiku. Marně však všichni napínali zrak — po písčině s pahýly ani stopy…
„Snad se Gruber zmýlil v dohadu, plujme ještě dál…“
Ráz břehu zůstával však stále stejný: úzký pruh naplaveného písku — a hned za ním hustá spleť podivných rostlin s velkými listy a šupinatými kmeny…
„Počkejte, nepospíchejte,“ zamával Fratev dalekohledem nad hlavou. „Na břehu se něco leskne.“
Wroclawski zamířil přímo k pevnině. Letadlo uvízlo plováky na mělčině.
„Ať se propadnu dvacet metrů pod zem, není-li to drobnohled!“ vykřikl Fratev. A již se řítil ke dveřím. Molodinová se marně snažila ho zadržet. Rovnýma nohama skočil přímo do vody. Zapotácel se — ale hned se dlouhými skoky rozběhl ke břehu.
„Ano, je to náš drobnohled,“ křičel radostí. Drahocenný přístroj byl zčásti zabořen do písku.
Šťastný objev vylákal z letadla i ostatní členy posádky. Jen Wroclawski ukázněně zůstal v řídicí kabině.
„Vždyť jsem to říkal — Gruberův odhad nějak pokulhává,“ zasmál se McHardy. „Tenhle úzký proužek písku podle něho má měřit sto padesát metrů…“
„Ať už je tomu jakkoliv, jsme na správné stopě,“ zaradovala se Molodinová. „Nyní rychle pilky, sekery a zbraně. Okolí musíme prohledat ještě za světla.“
Wroclawski rozdal výzbroj a sám se samopalem se postavil ke dveřím.
Odvážně vstoupili do houštin. Vpředu Fratev s Čan-suem, za nimi McHardy s Molodinovou. První dva odstraňovali z cesty překážky, další dva zajišťovali bezpečný postup. Větve i kmeny podivných keřů byly na štěstí tak měkké, že výprava poměrně rychle pronikala do vnitrozemí. Zůstávala za ní jen úzká pěšina, vyhlížející jako tunel. Z kmenů stékala růžová míza…
Fratevova strojní pilka zazvonila pojednou o něco kovového; do šera zasvítilo několik jisker. Fratev rychle přiskočil a rozhrnul velké listy.
„Ať jsem, nevím co… tady jsou,“ vykřikl, až všem zalehlo v uších.
Zbývalo již jen několik zkroucených větví a šupinatých kmenů — a vědci stáli u dveří Šipky. Rozevřely se rychlostí blesku. A než se statný Fratev nadál, držel Grubera v náručí. Vedle něho se objímal Kraus s Čan-suem.
„Kde to jsme? Kam nás ty příšery zanesly?“ zeptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.