„Výborně!“ zvolala radostně Molodinová. „Zdá se, že sama příroda nám chce ušetřit práci. Asi je ji líto, že nás tak drsně přivítala,“ žertovala.
Reflektory ozářily širokou chodbu. Po několika krocích zabočovala ostře vlevo a pak náhle stoupala nahoru. Výstup byl stále namáhavější.
V jednom místě se chodba brzy rozšířila v širokou jeskyni.
„Nalezl jsem žíly wolframu,“ zvolal Čan-su radostně.
„A já zinek a molybden!“ dodala za okamžik Molodinová.
Gruber obešel jeskyni a nahlédl do jednoho z otvorů ve stěně.
„Pohádka!“ vykřikl, až se všichni lekli. „Pojďte se honem podívat, vsázím se s vámi, že něco takového jste ještě neviděli!“
Než vědci přiběhli k otvoru, Gruber se ztratil v hlubinách skal.
Opatrně ho následovali. Sotva však vstoupili do vedlejší jeskyně, oslepila je oslnivá záře. Světlo reflektorů odrážely jako tisíce zrcadel zlatě zabarvené zvlněné stěny.
Gruber rychle otevřel lahvičku s kyselinou a ukápl z ní na jeden z výběžků.
„Je to skutečně zlato! Představte si to bohatství, jsme v jeskyni, která je celá ze zlata!“ Molodinová se brzy vzpamatovala z překvapení.
„Je to sice krásný objev, ale milejší by mi byl uran nebo thorium. Ze zlata mnoho energie nedostaneme.“
„To ne, ale zlato má vždycky svoji cenu,“ namítal Gruber. „Vzpomeňte si jen, jakou úlohu sehrálo v dějinách lidstva. Snad nám poslouží i zde. Není vyloučeno, že se brzy setkáme s myslícími tvory — s Kvarťany — a že zlato bude pro ně stejně cenným platidlem, jako bylo dříve pro nás. Nebude na škodu, budeme-li moci s nimi obchodovat — a v případě konfliktu snad i některé z nich za zlato získat na svoji stranu…“
„K tak podlému jednání byste se snad nesnížil, Grubere,“ zhrozila se Molodinová. „Setkáme-li se tu s myslícími tvory, přistoupíme k nim s přátelskými úmysly. Jsou-li inteligentní, neoplatí nám naše přátelství válkou…“
„Tak zle jsem to zase nemyslel,“ ohrazoval se Gruber. „Cožpak jste nepoznala, že dělám legraci?“
„Promiňte, nepoznala. Domnívala jsem se totiž, že z otázky míru a války se legrace nedělá.“
Gruber se hryzl do rtů. Zlobil se sám na sebe, že tak hloupě v nestřežený okamžik nechal přátelům nahlédnout do svých myšlenek.
„Pokračujme v průzkumu, čas nestojí,“ snažil se zachránit situaci Kraus. U vchodu do další jeskyně se střetl s Gruberem. Jako by náhodou strčil mu loktem do žeber a s úsměškem se mu podíval do očí.
„Hrdino,“ zašeptal a klidně pokračoval v prohlídce podzemí.
Po několika minutách výstupu objevili vědci olovo.
Měli z něho větší radost než ze zlata.
„Kde je olovo, musí být i uran!“ zaradoval se Čan-su.
Skutečně. V dalších jeskyních zaznamenaly přístroje zvýšenou radioaktivitu.
„Máme vyhráno! V dalším průzkumu budeme pokračovat až zítra,“ řekla Molodinová při pohledu na hodinky.
„Když už jsme došli tak daleko, měli bychom se přesvědčit, kam podzemní chodby vyúsťují,“ navrhl Kraus. „Vystoupili jsme už přes sto metrů nad vchod do jeskyní — určitě nejsme daleko od vrcholků skal.“
Zvědavost zvítězila nad únavou. Vědci pokračovali v cestě.
Kraus, který šel stále první, otočil se najednou a zvolaclass="underline"
„Vidím oblohu.“
Po několika minutách octli se naši poutníci na malé plošince mezi divokými skalami. Obě jasná slunce již dávno zapadla za obzor. Uprostřed mihotavých hvězd zářila jenom rudá Proxima.
Gruber vyšplhal na velký plochý balvan a rozhlédl se kolem. Před jeho očima se otevřel nádherný výhled do kotliny, uprostřed níž se leskla hladina jezera.
Zde je tedy naše zásobárna vody, — pomyslil si a otočil se na druhou stranu. Překvapením zapomněl zavřít ústa. V širokém údolí zářilo na sta světel…
„Pojďte všichni sem, možná, že mne klame zrak. Objevil jsem město osvětlené elektrickými světly!“
Než bys řekl švec, stáli všichni vedle Grubera.
„Tedy přece myslící tvorové,“ zašeptala Molodinová a rychle zapnula přenosnou vysílačku.
„Zde skupina Molodinové. Slyšíte nás, soudruhu Navrátile? Slyšíte nás, soudruzi na Paprsku? Objevili jsme město myslících tvorů. Jednotlivosti zatím nemůžeme rozeznat ani dalekohledem. Brání nám v tom les — a světla jsou od nás příliš vzdálena. Mají žlutavou barvu, jakou měly naše dřívější elektrické žárovky…“
7. NOČNÍ VÝPRAVA K SOUSEDŮM
Na letišti Světové akademie věd září tisíce světel. Zelená světla a dva silné reflektory ukazují cestu startujícímu letadlu Raketa, které uhání po rozjezdové dráze. Odlepuje se od země a mizí v temné bezhvězdné noci.
Teprve nad souvislou clonou mračen a mlhy objevuje se cestujícím usměvavý měsíc a obloha s nenápadným souhvězdím Centaura. První pohled doktora Zajace a inženýra Kraskina však patří právě těmto třem skromným hvězdičkám.
„Obávám se, že naši zprávu dostanou příliš pozdě,“ přerušil mlčení doktor Zajac. „Podle propočtů akademika Navrátila má Paprsek přistát na neznámé planetě za měsíc. Za tu dobu sotva postavíme všechny čtyři vysílače…“
„To já jsem větší optimista než vy,“ usmál se inženýr Kraskin. „Už jsem totiž v Africe pracoval a znám její obyvatelstvo. Pracoval jsem na stavbě hydrocentrály na Viktoriiných vodopádech, zúčastnil jsem se stavby atomové elektrárny u Zimbabve a sledoval jsem také regulování řeky Zambezi. Nedovedete si představit, s jakým zápalem pracují lidé, kteří se osvobodili od koloniálního tyranství a kterým vyspělejší národy podaly pomocnou ruku. Nepochybuji o tom, že pomocí tak nádherných lidí, jakými jsou obyvatelé Rhodesie, dokončíme vysílače ještě dřív, než máme v plánu.“
Kraskin rozložil na stolku mapu Jižní Afriky.
„Ocelárna u Viktoriiných vodopádů byla nedávno přestavěna na nový způsob tavby. Vyrábí ocel přímo z rudy pomocí usměrněné atomové energie. To znamená, že speciální konstrukce vyrobí možná dřív než za čtrnáct dnů, s kterými počítáme. V Zimbabve, jak víte, připravují již pro vysílač terén. V Kapiri Mpoši nám terén připravila sama příroda. Jediným oříškem bude stavba vysílače před ústím Zambezi, ale i tam si poradíme. Postavíme ho prostě na skále. Když si práci dobře zorganisujeme, byl by v tom čert, aby vysílače nestály včas…“
Letadlo přistálo na letišti nedaleko Livingstonu a vědci přestoupili do vrtulníku. Vznesl se do výše a zamířil k slavným vodopádům. Až do kabiny pro cestující zaléhal hukot mohutné řeky, která padá do hloubky sto deseti metrů. Dva proudy nedaleko rozervaného břehu jsou spoutány vůlí člověka a přinuceny pracovat pro jeho blaho. Jenom střed překrásného vodopádu je ponechán v původním stavu — pro potěšení rekreantů a turistů, kteří sem přijíždějí z celého světa. Energii, která tu uniká, nahrazují atomové elektrárny…
Vrtulník se zastavil ve vzduchu těsně před vodopádem. Stěrače na oknech tiše bzučí a s monotónní pravidelností odstraňují se skla kapky věčného deště, který rozprašuje široko daleko tříštící se proud.
Doktor Zajac zadumaně pozoruje měsícem ozářenou úchvatnou scénu a vzpomíná na slavné cestovatele doktora Emila Holuba a Zikmunda a Hanzelku, kteří tu byli před lety. Za hukotu vod snili o budoucnosti Afriky, o jejím probuzení, které je dnes již skutečností…
V prostorné jeskyni, upravené jako společenský sál, je živo. Všichni vědci jsou vzrušeni záhadnými světly v údolí za vyhaslou sopkou, jejíž podzemní bludiště se stalo prvním domovem Robinsonů na Kvartě.