„Nesouhlasím se soudružkou Molodinovou,“ živě gestikuluje nízký zavalitý Kraus. „Jsem pro to, abychom se do sousedního města vypravili hned, — totiž ráno — hned po rozednění. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Takhle abychom žili stále ve strachu, jaké překvapení nám Kvarťané připraví. Víte vy vůbec, co je to za lidi? Nevíte! Jsou mírumilovní nebo nevraživí? Nevíte…“
Navrátil se zahleděl do nástěnných maleb, kterými Cahén a Madarász vyzdobili,společenský sál‘.
„Já zase naopak plně souhlasím s rozhodnutím soudružky Molodinové. Mimochodem — je potřeba respektovat její rozhodnutí, — vždyť jsme si ji jednohlasně zvolili do čela výpravy. A v tomto případě rozhodla obzvlášť správně. Staré rakouské přísloví říká: Leben und leben lassen, — žít a nechat žít. Kvarťané v sousedním městě nám nijak nepřekážejí a pravděpodobně ani o nás nevědí. Nesmíme se ukvapovat ani podléhat dobrodružným choutkám, Krausi. Nejprve musíme dobře uvážit, jak ke zdejším obyvatelům přistoupíme, abychom je ani zbytečně nepolekali ani nepodráždili. Říká se sice u nás: dobré slovo železná vrata otevírá, ale tahle moudrost nám tu mnoho nepomůže,“ zasmál se. „Mluv s Kvarťanem, když mu nerozumíš. Nejlépe by bylo, kdybychom je nějaký čas tajně pozorovali. Až poznáme jejich způsob života a zvyky, můžeme se jim pak lépe přizpůsobit…“
„Obávám se, že soudruh Navrátil nemá úplně pravdu, především v tom ne, že Kvarťané o nás dosud nevědí. Rozhodně viděli naše letadla, když kroužila nad Prostřeným stolem. A také nás už tajně navštěvují. Vzpomeňte si jen na ukradené šálky. Kleptománie je u nich asi dosti rozšířená nemoc. Myslím, že nám také ukradli vrtule s helikoptéry. Stopy na okraji pralesa tomu nasvědčují…“
„Neřekla bych tomu krádež,“ ohrazovala se Alena. „Kdybyste vy, McHardy, na procházce po okolí Pittsburgu nalezl kus křídla z meziplanetárního letadla Marťanů — nebo dokonce narazil na celé letadlo, rozhodně byste něco vzal s sebou — a nikdo by nemohl říci, že jste to ukradl…“
„Teď si teprve uvědomuji — náš příchod na planetu asi způsobil u Kvarťanů pořádný rozruch,“ usmál se Čan-su. „Žádná jejich delegace nás dosud oficiálně nenavštívila. Asi se nás bojí a dělají totéž co chceme učinit my — pozorují nás.“
„Člověk aby se bál vystrčit nos z domu,“ rozčiloval se Gruber. „Což, jestli mají nebezpečné zbraně a někoho z nás zákeřně zastřelí? Navrhuji společně s Krausem, abychom se po zuby ozbrojili a vypravili se do města. Obě letadla ať krouží nad námi, aby zajišťovala naši bezpečnost. Buď nás Kvarťané přijmou přátelsky, nebo jim vypovíme válku. Když boj, tak boj. Takovou ohnivou sprchu ještě neviděli, jakou bychom je pokropili…“
„To přestává už všechno,“ zrudla Molodinová. „V rozčilení mluvíte jako nějaký kolonisátor nebo imperialista a ne jako vědec. Jakým právem bychom měli vyvolávat válku s místními obyvateli? Jsme tu pouze hosty — nezapomínejte na to, ani když ztrácíte nervy. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Přišli jsme sem s dobrými úmysly — a Kvarťané to jistě pochopí, i kdyby byl způsob jejich myšlení jakýkoliv…“
McHardy předstíral, že je rovněž pobouřen Gruberovými slovy:
„Kam až vás zavedl váš hloupý strach, Grubere. Já vím, že máte trochu prchlivou náturu, ale trošičku ovládání by vám neškodilo. Je to ostatně směšné a jsou to jen prázdná slova vyslovená v rozrušení. Kdo z nás — řekněte mi — kdo z nás, lidí, kteří se osvobodili od hrůz války, myslel by dnes na válku opravdově?“
„Nemluvme už o tom, kolega Gruber to skutečně nemyslel tak, jak to řekl,“ snažil se uklidnit společnost Cahén. „Rozhodně souhlasím s tím, aby se teď postupovalo velmi opatrně a aby byly zesíleny noční stráže. Neškodilo by také, kdybychom občas hlídkovali také u východu z jeskyní směrem k městu.“
„Dobrá. Kdo se tedy hlásí dobrovolně na stráž?“ zeptala se Molodinová. Všichni zvedli ruku.
„To snad je trošku mnoho,“ zasmála se. „Dopřejme to především těm, kteří se Kvarťanů bojí. Se zbraní v ruce se budou cítit bezpečnější než ve spánku na posteli …“
„Správně — to je slovo,“ zvolal Kraus. „Na stráž tedy jdeme my tři — McHardy, Gruber a já, souhlasíte, hoši?“ podíval se na ně povzbudivě.
Nadšeni zrovna nebyli, ale přikývli, aby se neřeklo, že jsou zbabělci.
Vzali si pistole a pušky a odešli.
„Ten Gruber je ale divoká povaha,“ zasmál se Navrátil. „A člověk to ani o něm nevěděl. Po celou cestu se tvářil mírumilovně jako beránek… Nu, každý jsme jiný… jako klávesy na klavíru — také každá představuje jiný tón. Hlavní věc je, že společně dají ladnou melodii… A teď k věci: Sousední město nás postavilo před nové problémy. Především si musíme zodpovědět několik důležitých otázek. Má teď smysl pokračovat v práci na plánech obytného domu, který si chceme postavit na Prostřeném stole? A stejně tak pokračovat v plánování dokonalejší atomové elektrárny? O stavbě ocelárny ani nemluvím. Možná že nás ubytují Kvarťané v příjemném hotelu a pomohou nám také opravit Paprsek. Znají-li elektřinu, jistě používají také ocel …“
„Příliš se na to nespoléhejme a pro jistotu raději pokračujme ve svých plánech,“ namítala Molodinová. „Rozhodně pokračujme v průzkumu hornin a dokončeme také průzkum rostlinstva a živočišstva. Není to jenom zájem naší existence, ale zároveň také vědy. Až se jednou vrátíme na Zemi, nepřijdeme přece s holýma rukama …“
Do jeskyně vběhl Fratev.
„Tisíc rozpálených mlhovin a ani jedna chladná — ti naši kolegové nahoře na Paprsku jsou mi pěkně netrpěliví. Teď jsem s nimi hovořil. Zpráva o ozářeném velkoměstě je tak navnadila, že se jim už ve stratosféře nelíbí. Chtějí prý dolů, za námi — máme je už vystřídat. Já se jim divím — vždyť jsou tam daleko bezpečnější než my. Copak víme, jaký soused nám bydlí za humny?“
„Opravdu — je už nejvyšší čas, abychom je vyměnili,“ řekla Molodinová a obrátila se k Navrátilovi. „At rozhodne los, kdo na jejich místo, co tomu říkáte?“
„Souhlasím. Posádka letadla ať vezme s sebou na zpáteční cestu čerpadla, vysokotlaký kotel a část zařízení laboratoří, které na Paprsku nepotřebují. Let se tak lépe využije a nám ty věci prospějí …“
„Zasluhoval byste pětadvacet ran na paty, Grubere,“ ulevil si McHardy, sotva se tři noční strážci octli u východu z jeskyni. „Přiliš vystrkujete růžky, dejte si pozor, abyste si nespálil prsty! Neradil bych vám, abyste nás svou žvanivostí všechny prozradil. Ještě nenadešel náš čas …“
„Od kdy si vykáme, milostpane?“ rozčiloval se Gruber. „Pán se už cítí vládcem Kvarty a zapomíná na kamarády… A to věčné čekání mne už znervosňuje.
Osm let ze sebe dělat hodného chlapečka, který poslouchá maminku — to je přes síly i pro slona — a ten něco snese…“
„Nehádejte se, hoši. Gruber provedl hloupost a doufám, že se to už nebude opakovat,“ zasáhl do sporu Kraus. „Hlavni věc je, že jsme tu objevili myslící tvory, jaké potřebujeme. My už si s nimi nějak poradíme. A s kolegáčky se Země také. Buďte rádi, hašteřivci, že to tu na Kvartě nedopadlo stejně mizerně, jako na planetě X a že se tu teď neprocházíme na pohřebišti po atomové válce. Mám pro vás dobrý návrh. Gruber má totiž v jednom pravdu: nesmíme zbytečně ztrácet čas — je třeba jednat. Zbraně máme v hrsti — vypravme se tedy do města jako delegace naší výpravy …“