Obzor mezitím zrůžověl a nedaleko sopky nahlédlo do krajiny oranžové slunce. V jeho nezvyklém zlatém svitu vznesly se balony do výše. Zakolébaly se v mírném větříku a po několika výbuších raket zamířily k údolí.
Celý obzor kol dokola vroubily kuželovité vrcholky hor a hlubokými trhlinami rozryté skalní hřebeny. V údolí vznášel se nad houštinami lehký opar.
Za neširokým pásem pralesa objevila se opět holá stráň, rozvrásněná mnoha jizvami a hustě posetá balvany.
„Proxima už přichází,“ zvolal Fratev a ukázal na temná oblaka nad horizontem, ostře ozářená rudým světlem. „Tys nám tu, dívenko, chyběla! Jaké překvapení nám zase přinášíš?“
„Mračna se k nám podezřele rychle blíží. Prales máme na štěstí již za sebou — vraťme se raději rychle na zem,“ navrhla Molodinová a sáhla hned na knoflíky přístroje, kterými byl balon řízen.
„Podívejte se — tam — vpravo — pod tím skalním útesem —“ vykřikl Watson, sotva se postavil na nohy. „Jaké jsou to podivné stopy!“
Všichni spěchali k místu, které Watson ukázal.
„Počkejte, počkejte,“ zvolala Molodinová. „Nejprve musíme zajistit balony. Každým okamžikem se může přihnat vichr… Spoutejme je všechny k sobě a pevně zakotvěme v balvanech…“
„Uvažme je k těmto silným kmenům,“ mávl Wroclawski rukou směrem k pralesu.
Za několik okamžiků houpaly se balony kolem širokých listů mohutných stromů. Byl už opravdu nejvyšší čas. Prales nejprve zašuměl — a hned nato prudce zavál studený vítr. Hvízdal a skučel a vztekle třásl šupinatými větvemi stromů. Balony se zmítaly sem a tam, ale lana nepovolila.
Muži zůstali na stráži u zavazadel a Molodinová se Svozilovou si šly prohlédnout záhadné stopy.
„Kvarťané nosí podobnou obuv jako my,“ oznamovala za chvíli Alena. „Člověk by si dokonce klidně mohl myslet, že nám několik párů vzali…“
„Našla jsem kapesní nůž — úplně podobný našim,“ volala Molodinová.
„Ukažte,“ přiskočila k ní Alena. „Opravdu — to je úžasné!“
Molodinová se dívala na nůž zamyšleně.
„Nevím,“ řekla pomalu. „Je docela možné, že tento nůž byl opravdu vyroben na zeměkouli…“
Watson se na ni podíval překvapeně:
„A jak by se sem dostal? Vždyť — jak se říká — noha lidská sem ještě nikdy nevkročila…“
„Možná si ho Kvarťané vypůjčili při návštěvě v letadle — stejně jako ty šálky na kávu… Uvidíme. Rozhodně jsou Kvarťané kulturními tvory, to ukazuje i dobře promyšlený tvar jejich obuvi. Škoda, že jsou stopy poškozeny…“
Alena popošla několik kroků.
„Stopy vedou podél skalní stěny směrem k našemu sídlu…“
„To by potvrzovalo naši domněnku, že nás Kvarťané tajně navštěvují… Co si asi o nás myslí? Zřejmě nám nejsou nijak nebezpeční. Jsou asi stejně mírumilovní jako my,“ uvažovala Molodinová.
Vltr se opět pozvolna utišoval. Zabarvení krajiny se rychle měnilo. Kovový nádech skal ustupoval jasnému dennímu světlu, které vrhalo do kotliny vycházející žluté slunce.
Vědci se vydali na další pouť neznámými pustinami. Opatrně sestupovali po kamenité stráni, až se dostali k široké rokli. Na jejím dně omývala strmé skalní stěny klidně plynoucí říčka.
„Uznáte, že bez mé moudrosti bychom se přes tuto překážku nedostali,“ žertoval Fratev. „Ty balony si nemohu dost vynachválit…“
„Chválíte balony nebo svůj ideální nápad?“ smála se Alena.
„Balony mohou zůstat spojeny, aspoň se nám nikdo neztratí,“ navrhoval Severson. Všichni souhlasili, Obrovský hrozen se vznesl do výše.
Sotva se však octl několik metrů nad zemí, prudce se zatočil kolem osy. Několikrát sebou škubl a za stálého otáčení rychle stoupal.
„Vír!“ vykřikl Watson.
Vědcům se zatočila hlava. Krajina pod nimi se tak roztancovala, že brzy ztratili orientaci. Balíky pod jejich nohama narážely do sebe a nepříjemně chřestily.
První se vzpamatovala Molodinová. Křečovitě stiskla knoflík na přístroji a několikrát jím otočila. Pod hroznem balonů se ozval rachot, připomínající palbu z kulometu.
Šroubovitý pohyb se zmírnil.
„Letíme přímo k jícnu sopky!“ vykřikla zděšeně Alena.
„Uvolněte ventily!“ zvolala Molodinová. Nad hlavami vědců se ozval pisklavý sykot. Balony začaly prudce klesat. Pojednou se opět bláznivě roztočily. Wroclawski a Alena ztratili vědomí.
Severson zaúpěl a zavřel oči. Za okamžik ucítil prudkou ránu do zad. Nohy se mu zabořily do nějaké spleti lian. Podvědomě se přichytil předmětu, který ucítil pod rukou. Někdo ho uchopil za rameno.
„Alenko,“ zašeptal, když otevřel oči. Rozhlédl se. Těsně vedle něho ležela zabořená do spleti větví Alena — a o kousek dál Molodinová.
„Držte se pevně,“ volala. „Watson, Fratev i Wroclawski jsou v bezvědomí. Vítr nás může znovu vytrhnout…“
Když se vědci probrali z mrákot, Molodinová a Severson umdlévali již únavou.
„Nestalo se vám nic?“ těžce ze sebe vypravila Alena.
„Ještě nevím, je mi jako po výprasku,“ pokoušel se o vtip Fratev. „Čert aby to spral! Kde to vlastně jsme?“
„To teď není důležité. Zatím musíme vydržet — než balony splasknou,“ řekla zemdleně Molodinová.
Když balony konečně bezvládně klesly do houštin, vědci se rychle vymanili z popruhů. Fratev zacvičil pažemi i nohama a vzdychl si:
„Zlomenina sice žádná, ale otlučený jsem jak spadlé jablko.“
Vážně raněn na štěstí nebyl nikdo. Opatrně smotali balony a chopili se lan, aby na nich spustili dolů nejprve zavazadla. Fratev šplhal první.
„Mám pevnou půdu pod nohama,“ ozval se za chvíli jeho hlas z hlubin pralesa. Vědci se ještě jednou rozhlédli, aby aspoň přibližně určili, kde se nalézají. Nedaleko nich prales končil. A nad ním zvedal se k obloze rozvrásněný kužel kouřící sopky.
„Mnoho nám nechybělo,“ řekl pobledlý Wroclawski.
Frateva našli dole v pilné práci. Hbitě třídil zavazadla na menší části, aby je mohli vědci pohodlněji vynést z pralesa. Přesto to byla nadlidská dřina. Klopýtali přes zkroucené šlahouny a přes kameny, které zrádně číhaly ukryté v travnatém porostu.
Konečně se octli na okraji houštin.
„Prozkoumám okolí, počkejte tu na mne,“ řekla udýchaná Molodinová a rozběhla se dolů se stráně. Vědci si zatím sedli na balíky a odpočívali.
„Nezdá se vám, že půda pod námi se chvěje?“ zeptal se Wroclawski.
„Opravdu — sopka není tak klidná, jak se na první pohled zdá,“ přisvědčil za chvíli Severson.
„I já to už zpozoroval,“ vykřikl Fratev. „Ta fajfka nám tu ještě zatopí…“
Molodinová se vrátila s dobrými zprávami.
„Nedaleko od nás jsem objevila kaňon, přes který jsme se chtěli dostat. Po říčce na jeho dně můžeme bez velkých obtíží pokračovat v cestě.“
„Výborně, to je nápad!“ živě souhlasil Fratev. „Vsázím se o pečeného krocana, že se tak pohodlně dostaneme až do Údolí světel ke Kvarťanům. Všiml jsem si totiž — když jsem dopravoval zavazadla přes skály — že údolím protéká řeka. Buď je to tahle, nebo se do ní vlévá…“
U kaňonu se výprava zastavila. Molodinová s Alenou naplnily vzduchem gumové čluny a muži připravili zatím lana.
Spouštění po strmé skále si vyžádalo několik hodin.
Když se konečně vědci i zavazadla octli v člunech na hladině řeky, pokračovala výprava v trudné pouti.