Po přestávce rozložila Molodinová na stole několik fotografií.
„Tak tohle jsou ti naši Kvarťané…“ řekla pomalu. „Vím, že se už nemůžete dočkat, až je poznáte…“
Fotografie kolovaly z ruky do ruky.
„Připomínají mi spíše naše opice než lidi,“ řekl Navrátil zadumaně.
„Jak vidím, jsou bosi,“ poznamenal Cahén. „Kde se tedy vzaly ty stopy pod skalním útesem, o kterých jste nám podali zprávu? Tvrdili jste přece, že svým tvarem připomínají stopy člověka v moderní obuvi…“
„Ano, zcela tak,“ přikývla Molodinová a z aktovky vytáhla další fotografii. „Zde jsou — posuďte sami. Ani nám to nešlo do hlavy. V jeskyních jsme se přece jasně přesvědčili, že létající Kvarťané jsou docela primitivní tvorové, asi na rozhraní našich lidoopů a opolidí. Používají sice již oheň, ale získávají jej pouze z hořících stromů, které zapálil blesk. Aspoň se tak domníváme, protože žádná křesadla ani nic podobného jsme v jeskyních nenašli. Jedinou věcí, kterou se Kvarťané odlišují od zvířat, jsou naprosto primitivní nástroje. Jsou to jen nepatrně opracované nerosty a části větví. Ostatně — přivezli jsme je s sebou, můžete si je prohlédnout. Jinak se Kvarťané zabývají hlavně vášnivým sběratelstvím. Zřejmě je láká všechno lesklé a nezvyklé, protože jejich obydlí jsou přeplněna kusy jantaru, křemene, zlata a pestrých úlomků čediče…“
„Po nějaké vyšší kultuře jste tedy nenašli ani stopy?“ zeptal se zklamaně Navrátil.
Molodinová chtěla již odpovědět, ale Fratev ji zadržeclass="underline"
„Okamžik — slíbila jste mi, že překvapení číslo jedna oznámím já. Hned jsem zde…“ Odběhl — a za chvíli se vrátil s nějakým balíčkem pod paží. Položil jej na stůl a pomalu odmotával plátno, ve kterém byl zabalen.
„Nejcennější kusy z kvarťanské sbírky,“ prohlásil slavnostně, když se před překvapenými vědci objevily dva podivné předměty: jemně opracovaný kus průhledné hmoty a velká střepina, utržená z kovové desky.
Navrátil vzal do ruky nejprve průhledný předmět a pozorně ho prohlížel.
„Tohle přece nemohla vytvořit sama příroda,“ řekl po chvíli rozhodně. „Připomíná mi to naši čočku. Je vybroušena s naprostou přesností…“
„A je složena z více vrstev, podívejte se,“ ukázal Severson na místo, kde byla čočka poškozena nárazem.
„Není to součást našeho Paprsku?“ napadlo Scheinerovi. „Je docela možné, že meteor srazil čočku i střepinu na planetu…“
„Ne, to není možné,“ rozhodně odporoval Navrátil. „Tak nezvyklý tvar čočky jsme při stavbě Paprsku vůbec nepoužili…“ Pozorně si prohlédl kovovou střepinu a zavrtěl hlavou:
„Ani tato věc není z našeho letadla. Takovéto slitiny jsme určitě nepoužili. Alenko, prozkoumejte, prosím vás, střepinu chemicky…“
„Myslím, že je to zbytečné,“ namítal Watson. „Paprsek obíhá kolem Kvarty rychlostí osm kilometrů za vteřinu. Nejméně stejnou rychlostí letěl meteor. To znamená, že ani jediná součást letadla se nemohla dostat dolů neporušena. Prostě by shořela v atmosféře…“
„Skutečně, máte pravdu — neuvědomil jsem si to hned… V tom případě je však jasné, že oba předměty byly vyrobeny na Kvartě. Jak se to srovnává s primitivním životem létajících Kvarťanů?“
„Stopy pod skalním útesem i čočka a střepina nám dokazují, že kromě létajících Kvarťanů žijí tu někde ještě daleko vyspělejší tvorové, které jsme dosud neobjevili,“ uvažovala Molodinová.
Fratev obracel střepinu v ruce, přejel si rukou po černých kučeravých vlasech a poškrabal se na zátylku:
„Pro pět ran do vran, to je pěkné nadělení. To se zase máme na co těšit. Nejprve se ženeme za fatou morganou a místo světel velkoměsta najdeme svítící prales, pak zase pronásledujeme létající lidi a objevíme primitivního tvora na rozhraní mezi člověkem a opicí. A teď dokonce zjistíme, že někde za humny číhají na nás válkychtiví neznámí lidé se zatraceně vyspělou technikou…“
„Kdybych se na vás nedívala, myslela bych, že to mluví Gruber nebo Kraus,“ pohoršovala se Molodinová. „Proč myslíte, že jsou válkychtiví — jak vás to napadlo?“
„Docela prostě,“ usmál se Fratev. „Prohlédněte si tuhle střepinu důkladněji. Z čeho asi je? Z nějaké dětské hračky? Určitě ne! Ať mne cyklon smete s povrchu kvarťanského, jestli to není zbytek roztrhlého granátu!“
„Opravdu,“ souhlasil Severson. „Fratev má rozhodně pravdu. A co dělají naši cestovatelé po Naději? Objevili něco zajímavého?“
„Zatím ne mnoho.“ Navrátil se podíval na hodinky. „Tak jsme se rozpovídali, že jsem na ně málem zapomněl. Měli jsme je volat již před půl hodinou. Soudruhu Cahéne, buďte tak laskav.“
Cahén zapnul vysílač a několikrát opakoval výzvu.
„Vlaštovka se nehlásí,“ řekl zklamaně a předal sluchátka Navrátilovi. Ale ani ten neměl více štěstí.
„Něco není v pořádku — stále se nehlásí.“
Fratev rozrušeně povstal z křesla.
„Nač čekat, musíme jim jít na pomoc. Je docela možné, že je Kvarťané přepadli…“
V podzemním obydlí nastal shon.
„Připravte rychle Šipku ke startu,“ požádal Navrátil Frateva chvějícím se hlasem.
„Co s Šipkou — je příliš neohrabaná. Mám lepší nápad. To je totiž naše překvapení číslo dvě. Pojďte, prosím, se mnou — ukáži vám něco…“
Navrátil sledoval Frateva a nechápavě kroutil hlavou. Zastavili se v jeskyni, ve které byla uložena helikoptéra.
„Vy jste našli všechny listy vrtule?“ vykřikl Navrátil radostně a Frateva objal. „Rychle do toho, neztrácejme zbytečně ani minutu.“ Za okamžik měli oba muži v rukou nářadí a pustili se do práce…
„Jen aby se jim nic nestalo — snad to všechno dobře dopadne,“ šeptala pobledlá Alena, když se helikoptéra vznesla do výše. Severson ji pohladil ruku a stiskl.
„Neboj se, určitě se jim nic nestalo. Jsou to přece chlapíci jak duby, ti se jen tak nedají.“
„Mlhy se už zvedly a viditelnost je dobrá,“ pootočil se Fratev v křesle u řízení helikoptéry. „Také vítr se už utišil, poletí se nám docela dobře.“
Severson si nasadil k očím dalekohled a prohlížel si krajinu. Zrak mu zabloudil do Údolí světel, ke kouřící sopce — a pak ke skalám, kde před několika hodinami objevili jeskyně létajících tvorů.
„Nespatřil jsem dosud ani jediného Kvarťana,“ prohodil zadumaně.
„Asi ve dne spí,“ uvažovala Alena. „To jejich huíí, které pokračuje v neslyšitelném ultrazvuku, není asi jejich řeč, ale orientační prostředek ve tmě — podobně, jako u netopýra.“
„Podívejte se —“ trhl sebou Fratev a ukázal vpravo. „Buď mne klame zrak, nebo jsou to skutečně obrovské sfingy.“
Nad břehem řeky se zvedaly k obloze čtyři téměř pravidelné bloky skal. Horní část kolosů připomínala obličeje lidí. Helikoptéra zamířila přímo k nim. Čím více se blížila ke skalám, tím více se podoba lidí ztrácela. Těsně u hlavy jednoho z bloků se helikoptéra zastavila ve vzduchu.
Fratev se zasmál.
„Příroda si s námi trošku zahrála na slepou bábu — nic víc. Člověk si už myslel, že přiletěl do Egypta a zatím jsou to jen podivně zvětralé vrstvy hornin.“
„Někde nedaleko odtud je určitě písečná poušť. Skály jsou ošlehány větrnou korosí,“ řekla Alena.
Helikoptéra pokračovala v letu nad řekou. Ráz krajiny se postupně měnil. Strmé břehy ustoupily rovině, která končila až na obzoru pásmem hor. Prales na obou březích neustále houstl. Místy nakláněly se nad hladinu řeky větve mohutných stromů, trčící vysoko nad úroveň pralesa. S obou stran přibírala Naděje přítoky, které jí nakonec proměnily v širokou řeku.