„Leťte o něco níž,“ požádal Severson Frateva, když se helikoptéra blížila k velkému pravoúhlému ohbí řeky. „Zdá se mi, že jsme u cíle cesty.“
„Proč?“ divil se Fratev. Při pohledu dolů se však zarazil.
„Víry…“ vydechl zděšeně. „Domníváte se, že v nich naši chlapci zahynuli?“
Helikoptéra visela těsně nad řekou, která vřela jak roztopený kotel.
„Nevěřím, že slepě vpluli přímo do vírů,“ dodával si Fratev naděje. „Určitě je přeskočili. Pro Vlaštovku to přece není žádný problém. Ostatně, zeptejte se Navrátila, zda ve svých zprávách o vírech hovořili.“
Severson zapnul vysílač. Odpověď tu byla za okamžik — a zapůsobila jako balsám. Vlaštovka víry šťastně proplula a klidně pokračovala v plavbě po Naději. McHardy, Gruber a Kraus nocovali asi šedesát kilometrů dál od vírů v zátočině, kde zakotvili. Ráno se vydali na další pouť. Teprve po další hodině zmlkli. Znamená to tedy, že se dostali nejméně ještě o devadesát kilometrů dál do vnitrozemí. Proud Naděje se podle jejich zpráv v ohbí rozděluje: až po víry teče řeka k moři, od vírů odtéká do vnitrozemí…
Helikoptéra pokračovala v letu těsně nad hladinou. Po stu metrech se řeka opravdu uklidnila a líně se vlekla rovinou do neznámých dálek.
„Čím to, že obzor před námi je tak nezvykle blízko? Vždyť jsme v rovině,“ divil se Severson.
Fratev posunul výškovou páku a helikoptéra začala stoupat.
„Podíváme se na to shora,“ řekl na vysvětlenou.
Vědcům se objevil nezvyklý obraz: Celá rovina končila vysokým schodem, pod nímž pokračovala močálovitou krajinou. V dálce žlutavě svítily v záři tří sluncí písečné duny.
Mohutná řeka se s velkým rachotem řítila přes vysoký rozervaný schod do nedohledné propasti, kde vytvářela neklidné jezírko. Z jezírka pokračovala vějířem drobných toků, které se klikatými čarami rozbíhaly na všechny strany.
„Ať jsem papež, jestli jsme se opravdu neoctli v Egyptě! Vždyť jsem vám to říkal — podívejte se jen: tohle je přece dokonalá nilská delta…“
„Jen jedno jí chybí — moře,“ namítala Alena. „Pokud mohu dalekohledem dohlédnout, vidím jenom poušt…“
„…Jako v Egyptě,“ trval Fratev tvrdošíjně na svém. Pojednou se chytl za hlavu:
„My tu filosofujeme a dole se možná odehrává velká tragedie.“
Helikoptéra začala prudce klesat k vodopádu. Alena i Severson pochopili, co měl Fratev na mysli. Přitlačili čela na stěny průhledné kabiny a se zatajeným dechem sledovali rozpoutaný živel pod sebou. Mohutný proud vody padal nejprve klidně — a pak se začal tříštit o skály a jako rozvětvená fontána prorážel zpěněné jezírko.
Helikoptéra klesala podél lesknoucí se vodní stěny k malému ostrůvku, který odolával náporu řeky.
„Zde na chvíli přistaneme. Podejte mi, prosím, skafandr, podívám se do hlubin,“ požádal Fratev a sotva helikoptéra dosedla na ostrůvek, vypnul motor. „Snad je ještě nalezneme živé. Mají dosti velkou zásobu kyslíku…“
Alena zoufale zamávala rukama:
„Snad se tu nechcete spustit do vody!? Nevidíte ty obrovské víry!?“
„Nebojte se, připoutáte mne na lano. V případě nebezpečí vám dám znamení elektrickým zvonkem. Přece tam chlapce nenecháme…“
Zatím co si Fratev navlékal skafandr, Severson vystoupil z letadla, při pohledu na řítící se vodopád zatočila se mu hlava. Drobounké kapičky roztříštěné vody vytvářely parná oblaka.
Těsně nad vrcholkem vodopádu se klenula nádherná duha — a těsně vedle ní další. A ta držela pod paží opět další duhu, o mnoho slabší, než ta první. Seversonovi se sevřelo hrdlo úzkostí. Zdálo se mu, že příroda postavila na hrob tří vědců poslední slavobrány — slavobrány smrti. Když Fratev vstoupil ve skafandru na teleskopické schůdky, Severson mlčky ukázal na nádherný úkaz. Fratev však zůstal ztrnule stát a upřeně se díval před sebe.
Severson se ohlédl. Překvapením se mu podlomila kolena. Asi padesát metrů od ostrůvku trčela z vody hlava obrovského ještěra.
„Dvanáctinohý had!“ vykřikl Fratev a jediným skokem byl opět v letadle.
Ještěr se pohnul směrem k ostrůvku, ale za okamžik zůstal nerozhodně stát.
Severson se vzpamatoval z prvního úleku a rychle se otočil, aby se rovněž zachránil v helikoptéře. K jeho úžasu se již vznášela ve vzduchu. Zahlédl ještě, jak Alena skočila k Fratevovi a zápasila s ním o hlavní řídicí páku. Opuštěný muž klesl k zemi. Pomalu se ohlédl. Ještěr se stále ještě nehýbal. Trošinku jen zvedl hlavu a zašilhal po helikoptéře. Pak se náhle otočil a rychlými kmihy plul k nějakému trsu modrošedých chaluh, které se komíhaly ve zpěněné vodě. Otevřel širokou tlamu a celý trs zmizel v jícnu dlouhého krku. Helikoptéra ani Severson již ještěra nezajímali. Doplaval k mělčině a loudavými kroky lezl přes močál, porostlý rákosím a velkými přesličkami. Vyrušil tu několik ptáků s neúměrně velkým zobákem a blanitými křídly. Jako šipka se vrhli do vzduchu a zakroužili nad jeho hlavou. Nevšímal si jich. Kolébal se dál, k malé tůňce, ve které rostly tytéž modrošedé chaluhy.
„Podivné — mají tutéž barvu jako naše skafandry,“ blesklo Seversonovi hlavou. Byl tak zaujat ještěrem, že se přímo lekl, když nad ním zašustily vrtule helikoptéry. Zůstala stát ve vzduchu kousek nad ostrůvkem. Hned nato se otevřely dveře kabiny a objevil se v nich Fratev. Byl bledý jak stěna.
„Odpusťte, kamaráde, že jsem vás tak zrádně opustil. Já nešťastník vás málem nechal zabít,“ řekl zoufale. „Nevím, co se to se mnou stalo — najednou se mi vhrnula krev do hlavy, ztratil jsem rozvahu. Po všech těch vzrušujících událostech jsem přišel o nervy…
„Leife, pojď rychle nahoru!“ vykřikla Alena z řídicí kabiny. Sotva se Severson octl uvnitř, předala řízení Fratevovi a Seversona vroucně objala.
„Drahý — nezlob se na něho…“ zašeptala. Fratevovi naskočily na čele rudé žíly. Ruce na pákách se mu tak chvěly, že letadlo stoupalo trhavými pohyby. Severson se k němu sklonil a jemně mu položil ruce na ramena.
„To nic — to nic — to se může stát každému z nás,“ řekl tiše a pohybem hlavy naznačil, že by se rád ujal řízení…
Helikoptéra se dlouho vznášela nad jezírkem pod vodopádem. Ještěr se stále vzdaloval, až se ztratil z dohledu v houštinách podivných obrovských přesliček, které místy trčely přímo z vody.
„Rychle dolů — než se ještěr vrátí — ponořím se na dno jezírka,“ obrátil se Fratev k Seversonovi. Oči mu tak horečnatě plály, až se ho Alena lekla.
„Nedovolím,“ řekla rozhodně. „V hlubinách může číhat další ještěr, nebo ještě něco horšího.“
„Půjdu!“ zvolal Fratev umíněně. „Na mém životě nezáleží — jsem stejně darebák. A dole trpí tři poctiví lidé… Zahynou!“
Nastalo děsivé ticho. Jen vodopád hučel svou nekonečnou píseň…
„Já se potopím!“ řekl konečně Severson a lehce posadil letadlo na ostrůvek.
„A já s tebou! Chtěla jsem se právě přihlásit,“ uchopila ho Alena za ruku.
„Ne, ne — to nepřipustím!“ vykřikl Fratev a opřel se zády o dveře kabiny, aby nikdo nemohl vystoupit. „Musím odčinit svůj zločin.“