Severson se na něho chvíli bezradně díval. Pak pokrčil rameny.
„Nebudeme se hádat. Při sebepodezřelejším hnutí dejte znamení — vytáhneme vás…“
Fratev si přivázal k noze bedýnku s nářadím a bez dalšího rozmyslu skočil do vody. Lano, na kterém byl připoután, tak sebou trhlo, že málem strhlo Alenu i Seversona do hlubin.
„Zešílel,“ řekl dutým hlasem Severson a povzdychl si. „Zdá se mi, že má horečku. Všimla sis jeho očí?“
Alena mlčky přikývla a sklopila oči. Po tváři jí pomalu stékaly slzy.
„Jen aby se mu nic nestalo — neslyšel jsi zvonit?“ škubla s sebou polekaně.
„Ne — to se ti jenom zdálo — zachovej klid, proboha tě prosím,“ objal ji Severson kolem ramen.
Fratev se zatím dostal až téměř ke dnu. Vířící voda s ním házela s místa na místo, takže se nemohl zachytit útesů, které vystupovaly z kamenitého dna. Chvílemi se tak nebezpečně přiblížil ostrému skalnímu hrotu, že beznadějně zavřel oči a se zatajeným dechem očekával úder.
Konečně jím vír mrštil do trsu chaluh, kde se mohl zachytit. Sešplhal po nich ke dnu a nohama se pevně přidržel velkého balvanu. Rozhlédl se. Po letadle nebylo nikde ani stopy. Rozsvítil reflektor, umístěný na prsou a rychle se otáčel, aby tak dal trosečníkům znamení. Zastavil se a znovu prohlížel všechny kouty zelenavé hlubiny.
Když ještě několikrát bezvýsledně opakoval světelné signály, rozplakal se.
„Kdyby byli živí, odpověděli by mi. Letadlo se rozbilo o dno — všichni zahynuli…“
Jeho zaslzelý zrak padl na podivný předmět, který ležel několik kroků od něho. Sklonil reflektor — a ustrnul. Mezi balvany krčil se velký krab s dlouhýma zubatýma nohama a ošklivou hlavou. Fratevovi vystoupl na čele studený pot. Již chtěl stisknout tlačítko zvonku, když tu mu ujelo dno pod nohama. Než se vzpamatoval, byl již v náruči Seversona. Silnými pažemi ho zvedl do výše a rychle ho vsunul do otevřených dveří helikoptéry. Alena ho posadila do křesla — a již tu byl i Severson. Rázně za sebou přibouchl dveře a skočil k řídicím pákám. Za okamžik se letadlo vznášelo ve vzduchu.
Fratev brzy poznal příčinu spěchu. Hadí ještěr se totiž rychle vracel k vodopádu. Klopýtal přes povalené kmeny obrovských přesliček a chvílemi se ponořoval do hlubokých tůní.
Když se přiblížil k travnatému ostrůvku, bahnitá půda se pod jeho vahou rozevřela jako jícen sopky. Křečovitě sebou škubal a mlátil dlouhým ocasem kolem sebe, až bahno létalo na všechny strany, ale marně. Klesal do bahna stále hlouběji a hlouběji. Již trčela jenom obludná hlava s vytřeštěnýma očima, ale i ta nakonec zmizela v útrobách bezedné bažiny.
Fratev sledoval celý výjev netečně.
„V hlubinách pod vodopádem Vlaštovka není,“ řekl konečně zemdleně. „Skončila asi stejně tragicky, jako ještěr. Strašné…“ chytl se za hlavu.
„Prohlédněme bažiny — možná objevíme nějaké stopy,“ navrhl Severson.
Helikoptéra se snesla níž a zamířila k místům, kde se řeka proměňovala v mnoho drobných potůčků. Bujná vegetace hrdinně odolávala neúprosně postupující vodě. Zvuk letadla vyplašil z houštin podivné ptáky s velkou hlavou a drobná zvířata nejrůznějších velikostí a tvarů.
Asi po dvaceti kilometrech ustoupily bažiny obrovské nedohledné poušti. Potůčky se v sypkém písku měnily v praménky — až úplně zanikly. A s nimi zmizela v bezedné poušti i řeka Naděje.
„Je to marné — poušť ani bažiny nevydají nám už nikdy své tajemství,“ řekla dutě Alena. „Vraťme se.“
„Ne, ne, musíme je najít — nenecháme je přece zde — v neznámých končinách vesmíru,“ vykřikl zoufale Fratev a skočil k Seversonovi. Alena ho uchopila za ruce.
„Vy máte horečku!“ zhrozila se. Teď teprve se mu podívala pozorněji do obličeje. Oči měl oteklé a kalné a na čele se mu perlily kapky potu. Cukl sebou, aby si uvolnil ruce, ale ztratil rovnováhu a padl na podlahu kabiny, kde zůstal v bezvědomí. Alena mu rychle rozepnula blůzu i košili a pokoušela se přivést ho k vědomí umělým dýcháním. Marně.
„Srdce mu bije nepravidelně! Rychle domů!“ zvolala zoufale.
„Hledají nás — poslechni si,“ nabídl Gruber sluchátka McHardymu.
McHardy chvíli poslouchal a zasmál se:
„Jen ať si nás hledají, domnívají se, že jsme zahynuli v bažinách. Počkejte — teď jsem zaslechl něco zajímavého… Fratev těžce onemocněl. Alena to právě oznamuje Navrátilovi. Má vysokou horečku…“
Gruber viditelně pobledl.
„Tedy přece jsou zdejší viry a bakterie našemu zdraví nebezpečné?… Máme dost léčebných prostředků, Krausi?“
„Nejsem přece hlupák — se vším jsem počítal. Ovšem — elektronový mikroskop jsem do letadla přenést nemohl, to uznáš.“
Kraus si přejel rukou po čele a protřel si oči.
„Teď si vzpomínám; na sousedním světadíle jsem přece objevil kulturní stavby Kvarťanů, ty s těmi silnicemi…“ Sáhl do kapsy a vytáhl fotografii složenou v půli. McHardy se při pohledu na ni usmál.
„Úplně jsem na ni zapomněl. Nediv se, bylo to právě v době, kdy jsem objevil zprávy v gravimetru… Co chceš učinit? Navštívit Kvarťany?“
„Tak zhurta to nepůjde. Ale myslím si, že bychom měli při nejmenším přistát někde nedaleko, abychom je mohli pozorovat — eventuálně s nimi později navázat spojení na dálku…“
„Jak dopadla prohlídka?“ zeptala se nedočkavě Molodinová. Alena si nervosně pohrávala s knoflíkem na bílém plášti.
„Po virech jsme nenašli ani stopy. Zjistili jsme pouze prudký zápal mozkových blan. Horečky jsme už srazili — pacient je mimo nebezpečí…“
„Tedy — příčina nemoci nezjištěna,“ řekl pomalu Navrátil. Cahén se klepl do čela a vzrušeně vstal.
„Už to mám. Že jsme na to mohli zapomenout! Zápal mozkových blan je určitě způsoben zářením tří sluncí! Vzpomeňte si jen na Afriku — kolik Seveřanů tam onemocnělo stejnou nemocí… Ačkoliv tu nejsme přímo na rovníku, svit tří sluncí je nám nebezpečný i když jsou slunce schována za mraky. I v Africe musí Seveřané nosit ochranné helmy stále — za každého počasí.“
„Máte pravdu,“ souhlasil živě Navrátil. „Obávali jsme se virů — a zatím nás zákeřně napadly ultrafialové paprsky. Doufejme, že varovný Fratevův případ bude poslední. Okamžitě si musíme vyrobit takové helmy, aby nás bezpečně chránily…“
11. OSADA NEVIDITELNÝCH
Vlaštovka s třemi uprchlíky velkým obloukem obletěla pevninu, na které výprava přistála, přeletěla široký průliv a zamířila do nitra sousedního světadílu. McHardy seděl vedle hlavního pilota Krause, pozorně sledoval ubíhající romantickou krajinu a porovnával ji s mapou, kterou si pořídil ještě na Paprsku.
„Zahni vpravo a drž se při pobřeží,“ obrátil se ke Krausovi a ukázal na červený křížek na mapě. „Osada, kterou jsem objevil, je asi v těchto místech — nedaleko poloostrova v podobě koňské hlavy…“
„Žádné letadlo na obzoru,“ hlásil Gruber, který nervosním zrakem prohlížel vzdušný oceán kol dokola.
„Do smíchu mně zrovna není,“ povzdychl si. „Člověk teď opravdu neví, odkud na něho číhá větší nebezpečí — zda z podzemního obydlí u Naděje, nebo z Paprsku, nebo z tajemného sídla ještě tajemnějších Kvarťanů. Už abychom byli dole — ve vzduchu nás může někdo lehce spatřit — ti i oni…“
„Neznervosňuj nás ještě ty!“ utrhl se Kraus.
„Hoši, hoši, nač spory?“ snažil se oba muže uklidnit McHardy. „Podívejte se raději pořádně dolů. Jsme u cíle. Za tímhle zálivem je Koňská hlava — a asi sto kilometrů vlevo je osada Kvarťanů. Podíváme se na ni nejprve shora — nebo se k ní přiblížíme po zemi?“