Co se však pod těmito jmény skrývá?
Takovouto otázkou se právě zabývá profesor Madarász, který je dnes kapitánem Paprsku. Upřeně se dívá z okna na tři oslnivě zářící hvězdy a hlavou mu letí myšlenky rychlostí běžícího filmu.
Včera byla objevena šestá planeta u Centaura A — vzpomíná. — Není to právě ta naše? Najdeme tam myslící tvory, nebo jenom rostliny, jako na Marsu? Či snad nově objevená planeta je jen zamlženou pouští bez života? A jak to vypadá u Proximy? Objevíme souputníky také u Centaura B?
Pozornost hlavního navigátora Krause, který sedí vedle kapitána, je zaměřena docela jiným směrem. Pozorně sleduje kontrolní obrazovku radiolokátorů a chvílemi počítá na logaritmickém pravítku.
„Něco se mi tu nezdá, profesore,“ vytrhuje konečně kapitána z myšlenek. „Radarové impulsy se vracejí z Proximy dřív, než mám v tabulkách — a k tomu ještě stále častěji.“
„Co to říkáte?!“ zvolal překvapeně Madarász. „To by znamenalo, že jsme zvýšili rychlost! A vzdálenost?“
„0,319027326“
Totéž číslo za okamžik oznamuje hlavní pozorovatelna. Na šikmém stole před kapitánem se rozsvěcuje červené světlo.
„Pozor, zpozorovali jsme sotva měřitelnou úchylku směrem k souhvězdí Hydry. Ve stejném směru hlásí gravimetr neviditelné těleso. Vyslali jsme k němu radarové impulsy, ale dosud se nevrátily…“
Akademik Navrátil, Molodinová a ostatní vědci, kteří střídavě řídí Paprsek, zatím ještě nic netuší. Se zájmem sledují v klubovně básnický souboj mezi inženýrem Fratevem a akademikem Wroclawskim. Fratev recituje své nejnovější milostné verše a Wroclawski své písně o vesmíru. Zatím, co se porota dohaduje, komu přiznat prvenství, profesor McHardy karikuje oba novopečené básníky do silného skicáře.
„Pozor! Všichni se upoutejte, zapínáme raketu!“ jako blesk vpadl najednou do klubovny hlas z reproduktoru. McHardy sebou leknutím tak trhl, že Fratevův nos na karikatuře pořádně prodloužil.
„Co se stalo? Vždyť na zpomalování máme ještě času dost,“ podivil se Navrátil a rychle zamířil k hlavní spojovací chodbě.
Ke dveřím se už nedostal. Nečekaně se vznesl ke stropu, jako by podlaha i ocelové podrážky naráz ztratily svoji magnetičnost.
Fratev, který byl nezvyklými pohyby letadla přitisknut k oknu, s údivem sledoval hvězdnou oblohu. Až dosud stála nehnutě — a teď se najednou začíná otáčet kolem Paprsku…
„Brzy si proměníme podlahu se stropem všichni,“ pokoušel se o vtip akademik Navrátil. Vzpamatoval se již z prvního úleku, a jasně si nyní uvědomil, že letadlo se otáčí hlavními tryskami proti směru letu, aby výbuchy raket postupně zmírnilo rychlost…
O několik hodin později nesly již radiové vlny rychlostí světla zvláštní zprávu pro obyvatele Země:
„Dnes, 15. května v 11 hodin středoevropského času jsme ve vzdálenosti Slunce — Země minuli neznámé temné těleso přibližné hmoty 0,84. Jeho vlivem se Paprsek vychýlil z hlavního směru a naše rychlost nečekaně vzrostla. Zásluhou pohotových opatření profesora Madarásze bylo včas zabráněno katastrofě a letadlo se vrátilo do původního kursu. Současně jsme začali postupně zmírňovat let, neboť působením vyhaslé hvězdy jsme se dostali o dva dny dříve do vzdálenosti, kterou potřebujeme pro snesitelné snižování rychlosti a pro přistání. Zatím je vše v pořádku. Slyšíme vás docela dobře. Doufáme, že máte rovněž dobrý příjem…“
Den, tak bohatě nabitý událostmi, se chýlí ke konci…
Na Zajacově stole bzučí telefon.
„Tady Chotěnkov. Nezlobte se, že vás vyrušuji tak pozdě večer,“ ozývá se ve sluchátku. „Mohl byste mne, prosím, navštívit zde na Akademii?“
„Velmi rád, mám přijít hned?“ ptá se udivený vědec a dívá se na hodinky. Je právě půlnoc.
„Buďte tak laskav. Věc spěchá. Rádi bychom se s vámi o něčem důležitém poradili. Naše letadlo vás čeká na letišti.“
Zajac se rychle převlékl, na lístek z notesu napsal vzkaz pro manželku a rozběhl se ke garáži.
Za patnáct minut sedí již v trupu raketového letadla — a za dalších patnáct vystupuje na letišti u velkého paláce Světové akademie věd.
„Jak jste daleko se svými pokusy?“ zeptal se Chotěnkov, sotva se pozdravili. „Slyšel jsem, že jste už přišel na princip, jak rozrušit gravitační pole.“
„Abych pravdu řekl, nevím,“ pokrčil rameny Zajac. „V sobotu se mi to na okamžik podařilo, ale když jsem chtěl včera pokusy opakovat, přišel do toho ten otřes z Afriky. Odpoledne jsem byl tak rozladěn, že jsem už v pokusech nepokračoval. Pustím se do toho dnes odpoledne.“
Chotěnkov se upřeně díval na návštěvníka.
„V pokusech byste měl pokračovat hned dnes ráno, jakmile se vyspíte. A pokud jde o události v Africe…, ty vás mohou nanejvýš popohnat do další práce.“
Doktor Zajac se podíval nechápavě.
„Vy jediný totiž můžete zabránit tomu, aby výbuch v Africe neměl své dozvuky až někde ve vesmíru,“ dodal Chotěnkov.
„To nemyslíte vážně,“ usmál se nedůvěřivě Zajac.
„Ne, nežertuji. Nikdy jsem nemluvil tak vážně, jako teď. Ostatně — přesvědčte se sám.“
Chotěnkov se otočil k malé skřínce, stojící na stolku u stěny, a otočil dvěma knoflíky. V reproduktoru se ozvalo sténání člověka, které se rychle měnilo v zoufalé volání:
„Chci žít, chci žít! Zachraňte mne, já chci žít…“
Opět sténání — a výkřiky:
„Já nechtěl nikdy vraždit. — To — jenom — Smith a Morgan schovávali pumy… Bože, zachraňte mne… všechno vám řeknu… Na Paprsku jsou ještě tři — chtějí ovládnout — vesmír… Gruber… McHardy“
Slova se proměňují v nesrozumitelné mumlání.
Chotěnkov vypnul aparát.
„Pochopil jste už? Na zvukovém pásu je totiž zachycen hlas raněného člověka, který byl nalezen nedaleko výbuchu. Skrýval se společně s několika dalšími synky bývalých imperialistů mezi skalami afrického pobřeží. Při neopatrném zacházení s atomovými pumami přišli téměř všichni o život. Na živu zůstal jenom raněný a další tři zločinci, kteří zatím klidně plní funkce vědců na palubě Paprsku.“
Chotěnkov se na okamžik odmlčel.
„Samozřejmě jsme Paprsek ihned varovali. Ale radiová depeše nám už teď nepomůže, ta je pro nás příliš pomalá. Na Proximu dorazí, jak víte, teprve za čtyři roky — a to už může být pozdě. V tu dobu bude posádka dávno na některé z planet. Chápete, proč tak netrpělivě čekáme na váš rychlejší sdělovací způsob?“
Pobledlý vědec přikývl.
„Pochopitelně — já netušil — Udělám všechno, co bude v mých silách.“
2. V SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ CENTAURA
V klubovní místnosti je ticho, ačkoliv tu sedí několik vědců. Před chvílí se hovořilo o životě na Zemi — a teď všichni vzpomínají na vlast a domov.
„Vidím, že vás povzbudí jedině poesie,“ usmál se Wroclawski a začal recitovat: