„Dnešní noc byla dosti velkým poučením — podzemní obydlí se nám může brzy sesypat na hlavu. Hledat místo pro nové sídlo nemá smyslu. Nastěhujeme se prostě na Prostřený stůl a paní sopku vyzveme na souboj… Promiňte, právě nás volá Svozilová. Ostatní si povíme, až doma. Vypínám…“
Přijímač zmlkl. Do tesklivého ticha skučela jen meluzína a na okna bubnoval písečný déšť. Letadlo se kymácelo jako lehká bárka v prudkém vlnobití.
Gruber si sáhl na hrdlo.
„Skoncujeme rázně — trest smrti,“ šeptal jako smyslů zbavený. S námahou se vyškrabal na sedadlo pilota a zalomcoval několika pákami.
Bezmocně klesl na opěradlo a zavřel oči.
„Banány!“ vzpomněl si náhle. Nedbaje trýznivé bolesti v zdřevěnělých nohou, dobelhal se k torně a chtivě z ní vylovil dva podlouhlé plody. Zakousl se do nich, aniž sloupl citrónově žlutou slupku. Z žaludku se mu do všech žil rozlévalo příjemné teplo.
Gruber vylovil další dva plody, chvatně je rozžvýkal a polkl. Podlaha se pod nim zakolébala a nepozorovaně se změnila v houpačku, která ho unášela sem tam v teplém jarním vánku. Při pátém plodu to již nebyla houpačka, ale pestře pomalovaný kolotoč, unášející svého svěřence do oblak. Připadal si jako mohutný obr, jenž musí při chůzi sklánět hlavu, aby nezavadil o hvězdy. Má takovou silu, že jediným stiskem palce rozmáčkne celou armádu najednou…
„Bídní červi… vy — vy — jste mne chtěli soudit?“ rozchechtal se příšerným smíchem šílence. „Rozpráším vás jak ubohé mravence…“
Povstal, aby uskutečnil svoji hrozbu, ale alkohol — pán rozhodl jinak. Po několika krocích se zubožený muž zhroutil jako podťatý. Rázem zapomněl na vyhrůžky. Rozpřáhl ruce a pustil se do zpěvu starého německého šlágru z dob nacismu:
„Unter der Laterne, bei dem grosser Thor…“ Ani nezpozoroval, že zámek u dveří několikrát cvakl a do kabiny vstoupil McHardy s Krausem.
„Špatně jsme ho svázali, zase se opil,“ odplivl si Kraus a odvrátil se od ležícího opilce…
Akademika Chotěnkova již od mládí trápil problém, který mnoho umělců a vědců připravil o spánek: Tajemství stradivárek.
Proč maji stradivárky tak jedinečný zvuk? Čím to je, že žádné jiné housle je dosud nepředčily? Tyto otázky nesmírně vzrušovaly mladičkého studenta techniky, často navštěvoval moskevskou konservatoř, kde se zaposlouchával do barevných tónů. Umiňoval si, že záhadu odhalí, kdyby měl bádání věnovat všechen svůj volný čas.
Sotva skončil studia na vysoké škole, pustil se do problému s veškerou vervou. Vyzbrojen nejpřesnějšími přístroji prozkoumal na sta houslí z nejrůznějších končin světa. Měřil, mikroskopoval, zapisoval a sestavoval složité tabulky.
Po prázdninách byl však akademií poslán jako inženýr-astronautik do budapešťského závodu Astronauta, kde se vyráběla meziplanetární letadla. Na stradivárky zbývalo stále méně času. Později, když byl zvolen akademikem, zapomněl na tajemné housle úplně.
Ne však navždycky. Když byl zvolen předsedou astronautické sekce Světové akademie a přebíral výzkumný ústav, jeho předchůdce se mezi řečí zmínil, že se vážně zabývá stradivárkami.
Spřátelili se. Chotěnkov si vypůjčil z musea drahocenný nástroj, ukrytý v černém pouzdře. Stávalo se mu však čím dál častěji, že si pečlivě připravil mikroskop a měřicí přístroje, ale nakonec se proměnil v hudebníka. Také v onen osudný předvečer velkých událostí stál u otevřeného okna prostorné pracovny a hrál. Tichou melodii Schubertovy Ukolébavky odnášel svěží větřík kolem mramorových soch nádherného paláce do širé roviny Hané, kde se v záři zapadajícího slunce oslnivě leskl odersko-dunajský průplav.
Den uhasínal slavnostně — v záplavě pestrých barev. Růžová protáhlá oblaka s hráškově zelenou obrubou stála nepohnutě nad obzorem. S kvetoucích sakur, které svítily uprostřed botanické zahrady pod palácem akademie, snesl se občas poprašek bělostných penízků…
Do sladkého snění zaznělo prudké zaklepání. Chotěnkov s nelibostí odložil housle a vyšel nečekanému návštěvníku vstříc. V otevřených dveřích se objevil nižší ramenatý muž tvrdých, jako z dubu vyřezaných rysů v širokém obličeji.
„Doktor Zajac!“ zvolal překvapeně akademik. „Co vás k nám přivádí?“
„Ozvali se. Žijí!“ vykřikl doktor Zajac.
„Kdo?“ nechápal Chotěnkov.
„Naši! Žijí na planetě Kvartě v souhvězdí Alfy Centauri A.“
Chotěnkov Zajace srdečně objal a pak mu stiskl ruku.
„Tak jste přece vyhrál. Gratuluji.“
„Dá-li se to tak říci, tedy vyhrál. Ale…“ Zajac se odmlčel a pak se trpce usmál — „…Paprsek je zatím vyřazen z provozu.“
„Co? Co to povídáte?“ zvolal zděšeně Chotěnkov. „Jak to? Co se s ním stalo?“
„Mezihvězdné letadlo poškodil meteor. Paprsek je teď umělým měsícem, pozorovatelnou a spojovací stanicí se Zemí. Zločinci před třemi měsíci prchli a dosud jsou nezvěstní, skrývají se někde na planetě Kvartě…“
„Navrátil tedy odpověděl pomocí gravitačního pole,“ přerušil ho akademik. Doktor Zajac mlčky přikývl a na stůl položil několik hustě popsaných archů:
„Zde je přesné znění první zprávy, kterou zachytil náš astrogravimetr na Petržalce…“
Akademik rychle přelétl očima po řádcích.
„Promiňte. Sedněte si, prosím,“ pokynul rukou, aniž pozvedl hlavu.
Zájac poděkoval, ale zůstal stát. Byl příliš rozrušen a v takových chvílích nevydržel sedět.
„Ztroskotali v neznámých končinách vesmíru, miliardy kilometrů od svých domovů,“ zašeptal Chotěnkov po delší odmlce. „A na dovršení neštěstí jim nebezpeční zločinci číhají s dýkou za zády. Je to strašné…“ Zabořil obličej do dlaní. Za okamžik však nečekaně vyskočil z křesla a beze slova vyběhl z místnosti. Zajac se chtěl pustit za ním, ale u dveří zůstal nerozhodně stát. Nervosně si přejížděl rukou po čele a po spáncích.
Pomalu se obrátil a těkavým zrakem přehlédl místnost. Na pracovním stole ležely stradivárky — a těsně vedle nich obrazovka televisního telefonu.
Přistoupil k aparátu a nejistou rukou vytáčel číslo.
„Počkejte ještě!“ zvolal udýchaný akademik ve dveřích. „Dříve, než předáme hlášení presidiu, prostudujeme další zprávy z Kvarty.“
Opatrně položil na stůl dlouhou kontrolní pásku z astrogravimetru, kterou ve spěchu nestačil smotat.
„Nemějte o nás obavy, jsme všichni zdrávi,“ četl doktor Zajac nahlas. „Pevně věříme, že se nám během několika málo let podaří postavit primitivní ocelárnu, ve které vyrobíme poškozené části Paprsku. Zatím jsme zahájili stavbu nového obydlí, protože jeskyně, ve kterých bydlíme nyní, hrozí sesutím. Celý dům postavíme ze dvou set cihel, čili z dvou set bloků, vyříznutých ze žuly, které je tu nadbytek. Bloky máme již připraveny. Včera jsme dokončili základy budovy. Dnes montujeme na staveništi jeřáby. Hrubou stavbu dokončíme během dvou měsíců. Doufáme, že do údobí dešťů (podle našich odhadů začne asi za půl roku a potrvá dva měsíce) dokončíme celou stavbu včetně vnitřního zařízení. Hned, jakmile nám opět vysvitnou slunce, pustíme se do stavby nové atomové elektrárny a ocelárny. Výkresy máme — až na několik detailů — hotovy.
Život na této planetě, jak jsme ho zatím poznali, popíšeme v podrobné zprávě, kterou vyšleme zítra. Dnes ještě bychom vám rádi sdělili, že soudružka Svozilová se soudruhem Seversonem při svých cestách po Kvartě umisťují na obou polokoulích automatické meteorologické stanice, takže máme stále lepší a lepší přehled o zdejším počasí, a můžeme dokonce i jakž takž předvídat povětrnostní změny.