za třetí — bez odkladu zahájit na rovníku stavbu gravitačního vysílače — a již zítra vyhlédnout vhodné místo pro něj,
za čtvrté — rovněž tak bezohledně ustavit soud nad zločinci a na základě řádného rozsudku zahájit jejich likvidaci,
konečně za páté — co nejdříve umístit na obou polokoulích Kvarty automatické meteorologické stanice…“
Návrh Molodinové byl jednomyslně schválen. Vědci si hned rozdělili úkoly a vypracovali podrobný časový plán.
Po dvou hodinách neklidného spánku se podzemí proměnilo v rojící se úl. Šipka opustila letiště na Prostřeném stole a zamířila k rovníku. Hned za ní vzlétla do vzduchu helikoptéra, řízená Fratevem. A ještě před polednem zasedl ve společenské místnosti soud, který vynesl nad zločinci rozsudek, znějící jednoznačně: smrt zrádcům.
Svozilová oznámila z Šipky, že na pobřeží sousedního světadílu se otvírají nové sopky. Vhodné místo pro vysílač musí proto vyhledat ve vnitrozemí…
Fratevovo hlášení o činnosti sousední sopky známe — vyslechli jsme si je společně se zločincem Gruberem ve Vlaštovce.
„Objevil se před námi další naléhavý úkol,“ prohlásil Navrátil po Fratevově návratu. „Chtě nechtě musíme vyrobit atomovou pumu — a raději hned několik najednou…“
Minul březen, minul duben. Dva měsíce úmorné práce. Na štěstí počasí vědcům přálo. Občasné přeháňky byly spíše příjemným osvěžením, než nevítanou překážkou.
Pátého května se rozhovořil gravitační vysílač…
Dvanáctého května položila široká ramena jeřábů první žulové bloky do základů obytné budovy…
Čtrnáctého května však nastala nečekaná změna: přihnala se bouře s krupobitím a v noci napadl dokonce lehký poprašek sněhu — úkaz na Kvartě dosud nevídaný. Ráno přepadl staveniště na Prostřeném stole cyklon.
Meteorologická pozorovatelna na Paprsku dokonale selhala.
„Nedivte se — přístroje při vší dokonalosti mohou planetu sledovat pouze z velké dálky a jenom jednu polokouli najednou,“ povzdychla si Molodinová. „Potřebujeme sice každou pracovní sílu jako sůl, ale nedá se nic dělat, musíte vyrazit na cestu,“ obrátila se k Seversonovi.
„Plán cesty máme již připraven, můžeme vyrazit třeba hned,“ řekla pohotově Svozilová a odběhla. Za několik minut se udýchaná vrátila a na stůl rozložila velkou mapu obou polokoulí Kvarty.
„Tohle je návrh na dráhu letu,“ přejela prstem po červené čáře, která složitou křivkou protínala několik světadílů planety. „V nejkratším čase můžeme tak prohlédnout největší část Kvarty.“
„Dobře promyšleno,“ chválil plán Navrátil. „Ale nezapomínejte, že jsme mapu vyrobili na Paprsku — s velkým odstupem. Na mnohých místech je hodně nepřesná. Místa přistání, která jste si tak pečlivě vyznačili červenými puntíky, budete muset asi častěji změnit. To však jinak nejde, když se člověk pustí do neznámých krajů. Nemusím vám ani připomínat, že opatrnosti nikdy nezbývá…“
„A až budete dávat jména neznámým mořím, pohořím a ostrovům, nezapomeňte na mne,“ zasmál se Fratev. „Takhle ostrov v Stříbrném oceánu by se mi obzvláště líbil…“
„Já bych po vás pojmenovala spíše tenhle záliv uprostřed Nerudanie. Připomíná mi vaši věčně neklidnou povahu,“ žertovala Alena…
Ráno šestnáctého května vyrazil Severson doprovázený Alenou Svozilovou na cestu kolem neznámého světa. Šipka brzy opustila tok Naděje a zakroužila nad Průlivem setkání, na kterém vědci poprvé přistáli na Kvartě.
Obloha na severozápadní straně byla zatažena těžkými mraky. Líně se vlekly nad obzorem a v jejich temné hrudi občas zableskl rudý plamen sopečného výbuchu.
„Před dvěma měsíci se tu otevřely první jícny sopek — a dnes se nad pobřežím vypíná celé mohutné pohoří,“ odložila Alena na okamžik dalekohled a usmála se. „Mění-li se tak rychle celý povrch Kvarty, naši mapu můžeme uložit do musea.“
Letadlo opustilo průliv a octlo se nad velkým poloostrovem sousedního světadílu, který byl na mapě označen jako Geosie — na počest rodné Země. Pestré pobřežní pralesy brzy vystřídala poušť s bělostným pískem. S dvou stran ji svíraly pahorkatiny, které pozvolna přecházely v nedohlednou stepní rovinu.
„Smutná krajina — ještě štěstí, že ji za mne pozorují filmové kamery,“ řekla znaveně Alena a zahloubala se do mapy.
„Na obzoru se, tuším, objevily lesy,“ vyrušil Severson tichou společnici z myšlenek. Nasadila si k očím dalekohled a přikývla:
„Máš pravdu. Rovinou teče nějaká řeka a za ní začínají pralesy… Zahni víc vlevo — zahlédla jsem něco podezřelého,“ vykřikla překvapeně.
Šipka se sklonila k levému křídlu a zamířila k velkému ohbí řeky.
„To je úžasné — stavby — podívej se,“ podala rychle Seversonovi dalekohled.
„Mám přistát na řece?“ zeptal se muž, sotva zahlédl podivné stavby. „Víš, co to znamená? Objevili jsme civilisovaná obydlí skutečných Kvarťanů. Jednoho jsem dokonce zahlédl nedaleko podivných spirálovitých konstrukcí… Hurááá.“
Alena mu vytrhla dalekohled z ruky.
„Dva — vidím dva,“ křičela radostně. „Vznes se trošinku výš — bojí se nás, schovávají se do pyramid, nebo co to tam mají…“
„Mám tedy přistát na řece?“ opakoval Severson otázku, nespouštěje oči se záhadné osady. „Nebojíš se, že nás sestřelí jako nepřátelské letadlo?“
„Myslíš?“ podívala se na něho Alena polekaně. „Na to jsem dosud ani nepomyslela… Okamžik, poradím se s Navrátilem…“
Navrátil uvítal zprávu o neznámé osadě stejně radostným hurá, jako Severson. Ale pro přistání nebyl.
„Neznáte hloubku řeky ani Kvarťany. Sami se tam nepouštějte. Vypravíme se k nim po vašem návratu. Možná, že objevíte cestou i velká moderní města…“
Šipka se vznesla opět do výše a zamířila k jihu, k vysokému horstvu s oblými pravidelnými vrcholky. Alena chvějící se rukou pečlivě zanesla do mapy první civilisovanou osadu Kvarťanů. Pak vyndala z aparátu automaticky vyvolané snímky a zasněně si prohlížela nezvyklé stavby se spletitými konstrukcemi.
„Víš, z čeho mám největší radost?“ zeptala se po chvíli. „Že naši sousedé jsou velmi podobni nám, lidem. I pod lupou jsou sice na těchto snímcích příliš malincí, ale i tak se dá dobře rozpoznat, že mají hlavu, dvě nohy a dvě ruce jako my…“
Čtrnáct dní bydleli zločinci v letadle, zakotveném v rokli pod kaskádami utuhlé lávy. Vymýšleli si nejrůznější hry, aby zkrátili dlouhou chvíli, a bezstarostně otvírali konservu za konservou. Občas se vypravili do močálů, aby se pobavili střelbou do ještěrů a skuhrajících dlouhonohých ptáků. Kraus však brzy zpozoroval, že zásoby rychle mizí.
„Rozum do hrsti, mládenci, a pěkně hupky na pouť za místními zdroji potravin,“ řekl rozhodně. „Už jsme se nalenošili víc jak dost — zanedlouho bychom si hlady okusovali nehty. Nejprve prozkoumáme plody rostlin — podle banánů soudím, že určitě najdeme další jedlé druhy. Potom ochutnáme maso zdejších ptáků…“
„Fuj,“ skočil mu do řeči McHardy. „Takovou potvoru bych do úst nevzal…“
„…a zemřel raději hlady,“ ujal se slova opět Kraus. „Ještě budeš rád, když ti zůstane aspoň to.“ Chvíli se dohadovali, až se rozhodli, že se nejdříve podívají hlouběji do hor.
K velké radosti objevili pod úpatím první strmé velehory malé horské jezírko s bujnou květenou kol dokola. Na plochém skalním útesu nad vodou odpočívali bělokřídlí ptáci, připomínající naše plameňáky. Dva z nich ihned ulovili a vydali se na průzkum pralesa na břehu jezírka. Postupovali hlouběji a hlouběji, až se octli v širokém údolí, které se rozestupovalo do nedohledné roviny.