…Teď…“
Helikoptéra poskočila ve vzduchu a nejistě se zakymácela.
Navrátil zděšeně pohlédl na Frateva. Hlava se mu bezvládně skláněla nad hlavní řídicí pákou. Chytil ho za vlasy a pohlédl mu do obličeje. Obě tváře měl zality krví…
Křečovitě uchopil řízení.
Helikoptéra prudce skočila do výše. Kolem ní — jako výhružka posledního okamžiku v životě — vznášely se chuchvalce rozžhavené lávy…
15. POMOC NEVIDITELNÝCH
Velké žluté slunce zapadlo za holé vrcholky hor. Oblohu rozstříhla rudá vějířovitá záře.
Madarász nastartoval helikoptéru a vznesl se s ní do výše. Ještě jednou se ohlédl k budově, jejíž ozářená okna prozrazovala, že téměř všichni osadníci jsou doma. Hladina Naděje hrála si s kmitavou září, v malé zátočině kolébala se na plovácích stříbrná Šipka.
Madarász odvrátil zrak na druhou stranu. Zachvěl se. Údolím světel valil se hustý dým, srážený větrem k zemi. Nad ním zoufale třepetali blanitými křídly primitivní Kvarťané, kteří ve zmatku zapomněli na útěk.
Sopka Fajfka hrozivě šlehala plameny z obou kráterů. Láva, která ještě pomalu vytékala z bočního kráteru, na povrchu rychle tuhla a vytvářela krabatý provazový proud. V některých místech plyny a vodní páry protrhly utuhlý krunýř a vytvořily miniaturní kráter, z něhož se za praskotu rozstřikovala žhavá láva.
Helikoptéra zamířila přímo k severu — k rovníku. Madarász pospíchal, neboť se již rychle blížila vhodná doba pro vysílání gravitačním vysílačem. Polokoule Kvarty, na které vysílač stál, natáčela se totiž směrem k naší sluneční soustavě.
Stroj lehce dosedl na plošinu poblíž nevysoké konstrukce. Madarász vstoupil do menší kabiny a chvějící se rukou zapnul gravitor. Byl tak vzrušen, že celé pasáže vysílaného textu musel opakovat. Telegrafní klíč monotónně zpívaclass="underline" „Dnes vám přináším ještě žalostnější zprávy než včera. Inženýr Fratev byl smrtelně zraněn. Má proraženu lebeční kost a část tváře spálenu. Společně s akademikem Navrátilem hrdinně nasadil život za nás za všechny. Doktorka Svozilová a doktor Wroclawski bojují o jeho život. Ztráta krve byla okamžitě nahrazena transfusí, nicméně je pacient stále v bezvědomí.
Jak k tomuto neštěstí došlo? Včera jsem vám oznámil, že sopka Fajfka právě v okamžiku, kdy jsem vám předával naše zkušenosti z letu mezihvězdným prostorem a z Kvarty, nečekaně vybuchla. Akademik Navrátil dokončil na štěstí atomovou nálož, kterou jsme chtěli uvolnit boční kráter sopky, aby lávové proudy nezničily naši osadu. Inženýr Fratev byl při průzkumném letu nad vulkánem zasažen polotuhou sopečnou pumou do čela. Považoval to za lehké zranění a — aniž co Navrátilovi řekl — letěl s ním nad vulkán ještě jednou. Navrátil jeho zranění zpozoroval teprve po výbuchu, který otevřel ucpaný boční kráter. Wroclawski podle rány na čele soudí, že úlomek kamene proletěl při výbuchu podivnou náhodou proraženým oknem a zasáhl na neštěstí Frateva na témže místě.
Nově dostavěnou budovu na Prostřeném stole jsme sice zachránili, ale podzemní obydlí se sesulo. Kromě inženýra Frateva se nikomu nic nestalo — všichni jsou zdrávi, ale podzemní atomová elektrárna je zničena. Zůstal nám jediný reaktor, který je zamontován v Šipce, a ten nám nedá tolik energie, abychom mohli postavit ocelárnu a vyrobit náhradní díly pro poškozený Paprsek. Jsme zoufalí.
Zbývá nám jediná naděje: požádat zdejší inteligentní obyvatele o pomoc. Podle důmyslných konstrukcí, které objevila Svozilová v záhadné osadě, soudíme, že dokonale ovládají techniku a mají také ocelárnu.
K dovršení neštěstí oživuje na mnoha místech planety silná sopečná činnost, která zvedá celá nová pohoří…
Doufáme, že inteligentní Kvarťané nás přijmou přátelsky a že v nás nebudou vidět okupanty planety. Problém ovšem bude, jak se s nimi domluvíme…
Pro dnešek končím — ohlásím se zítra…“
Madarász vypnul gravitor a vrátil se ke svým soudruhům.
Fratev ležel na operačním stole, obklopen vědci v bílých pláštích.
„Dnes v noci se všechno rozhodne,“ vysvětloval, šeptem Watson…
Úporný boj o Fratevův život trval až do rána.
Právě za svítání zachytil astrotelevisor odpověď se Země:
„Stateční dobyvatelé vesmíru, drazí přátelé! Celé lidstvo je v duchu s vámi. Vydržte!
Na nových meziplanetárních letadlech „Foton“ a „Elektron“ dokončujeme poslední práce.
Zítra v 5,30 středoevropského času startují. Čekejte nás za čtyři roky.“
Dojatý Madarász, který zprávu přijímal, nevěřil svým očím. Za čtyři roky? Nezmýlili se? Či snad se jim podařilo zvýšit rychlost letadel až na hranici světelné rychlosti? Rychle vyběhl na chodbu. Proti němu pospíchal Čan-su. Radostně zamával rukama a oči se mu ještě více rozzářily:
„První bitva je vyhrána, náš drahý Fratev bude zachráněn!“ zvolal nadšeně — a hlas mu selhal…
Jurko Zajac již není malý chlapec. Za tu dobu, co ho známe, vyrostl v statného jinocha. Po absolvování jedenáctiletky vstoupil na vysokou školu astronautickou, aby se jednou mohl stát pilotem meziplanetárního letadla. Jeho sen se splnil rychleji, než očekával…
Doktor Zajac přiběhl domů celý udýchán:
„Sláva, děti, poletíte se mnou — akademie to povolila,“ zvolal radostně hned ve dveřích. Dnes odpoledne odlétáme na Měsíc — a zítra brzy ráno Foton a Elektron startují.“
„Hurááá,“ ozvalo se současně z úst paní Zajacové i Jurky.
„Schválila akademie i tvůj návrh?“ zeptala se Zajacová, když se statečná rodina trošku uklidnila.
„Ano, schválila. Maminka bude zaměstnána v atomové elektrárně a Jurko se stane pomocníkem v řídicí kabině, aby se naučil zacházet s kontrolními přístroji. A já jsem byl jmenován velitelem Elektronu…“
Nové, ještě mohutnější hurá rozlehlo se celým bytem…
Když Jurko vstupoval se svým otcem do meziplanetárního letadla, dávno už ovládal theorii vesmírných letů. Dobře věděl, jakým způsobem pohání letadlo reaktivní síla, i to, že dlouhou dobu musí žít cestující bez jakékoliv tíže. Znal také podmínky života na Měsíci, jak z literatury, tak i z otcova vyprávění. Věděl na příklad, že velké rozdíly teplot na měsíčním povrchu překonává člověk jednak zvláštním zařízením skafandrů, které jsou automaticky vytápěny nebo chlazeny podle potřeby, jednak tím, že hlavní stanice a závody jsou budovány buď na pólech, kde se teplota poměrně nemění, nebo v podzemí.
A přece byl jeho první let meziplanetárním prostorem jediným nepřetržitým vzrušením. Ohromoval ho pohled na Zemi, která se stále vzdalovala, až se proměnila ve velký, mlhami obalený globus, volně plovoucí uprostřed hvězdné oblohy. Obdivoval se Slunci se zeleně zářící koronou, která zakrývala několik hvězdiček.
Nejhlubším dojmem však zapůsobila na něho měsíční krajina — a pak přes dva kilometry dlouhé kolosy, které se majestátně zvedaly nad letištěm v kráteru Tycho. Znal dopodrobna jejich vnitřní zařízení a funkci všech přístrojů a kabin. A přece — když se postavil tomuto dílu lidského ducha a práce tváří v tvář — údivem oněměl…
Ještě prohlídka letadla — a start…
Oba kolosy se zvedly současně. Měsíční krajina pod nimi se rychle rozrůstala do šíře, až se změnila v nedohlednou polokouli s drobounkými krátery.
Po několika hodinách letu se letadla přiblížila k sobě a spojila se teleskopickou chodbou, aby byl umožněn vzájemný osobní styk.