Do kabiny vstoupil syn doktora Zajace, Jurko.
„Tak vás tu máme oba,“ usmál se Chotěnkov. „Jednoho na televisní besedě a druhého osobně. Tváříte se nějak mrzutě, stalo se vám snad něco?“ pohlédl tázavě na mladého muže.
„Přečtěte si tuhle správu…“
Chotěnkov přijal arch papíru, napnutý na tvrdé podložce, a četl nahlas:
„Zde Kvarta, Osada dobyvatelů vesmíru, u gravitoru Madarász. Posíláme srdečné pozdravy lidstvu na Zemi i posádkám na Fotonu a Elektronu.
Dnes vám mohu s radostí oznámit, že jsme úspěšně dokončili první tavbu a odlili první desku zevního pláště. Její elektro-impulsní obrábění si vzali na starost soudruzi Watson, Cahén a Baldík.
Přenos elektřiny z Osady neviditelných funguje bezvadně…“
Chotěnkov přerušil čtení a tázavě se podíval na mladého Zajace:
„Tak radostné zprávy — a vy se mračíte…“
„Jen čtěte dál, prosím,“ vybízel Jurko.
„…Kraus, který — jak jsem vám již oznámil — byl nalezen u zálivu Spravedlnosti, skutečně se vracel k nám. Potvrdila to nejen jeho výpověď, ale i průzkum cesty, kterou k nám přicházel. Byla to opravdu jediná možná cesta, vedoucí do Osady budovatelů. Stín nedůvěry v jeho slova vrhá pouze skutečnost, že mrtvolu McHardyho jsme na popsaném místě nenašli. Pravděpodobně ho pohřbily bažiny, které v těch místech vroubí břeh Nové Volhy.
Kraus nám oznámil, že ne všichni členové zločinného Bratrstva silné ruky se skrývali na východním pobřeží Jižní Afriky, kde vybuchla atomová puma. Jeden z nich — Jones, který znemožnil akademiku Tarabkinovi oživení zmrzlého Neandertálce — žije v Tibetě. Další dva — Khaki a Randek — pracují pravděpodobně dosud ve městě Štěstí na území bývalé Sahary. Jones podle výpovědi Krausovy vystupuje nyní pod jménem doktor Lykurgos a je zaměstnán v nemocnici jako lékař.
Krause pozorně sledujeme, ale zdá se, že nám zatím není nebezpečný. Je velmi snaživý, pomáhá nám ze všech sil — a my mu v tom nebráníme. Po návratu domů ho předáme Světové akademii věd, aby rozhodla o jeho dalším osudu. Potvrdí-li se jeho tvrzení, že byl sveden a že žádné zločiny na svědomí nemá, navrhneme mu milost.
Mladý Kvarťan Xaverius si už na nás dokonale zvykl. S oblibou napodobuje naše pohyby a je velmi roztomilý, když na svých krátkých nohách vykhwsuc…“
Chotěnkov se zarazil.
„Tomu poslednímu slovu nerozumím. Nezmýlil jste se snad? Co to znamená — vykhwsuc?“
„Nevím, ale opsal jsem to slovo přesně z astrogravimetru. Všechna další jsou stejně nesrozumitelná, takže nemělo smysl je dále opisovat. Některé znaky se dokonce vůbec nedají rozluštit. Jsem z toho zmaten. Pravděpodobně mají na gravitoru poruchu.“
„Vysílají ještě?“
„Když jsem odcházel k vám, vysílali,“ přikývl Jurko. Chotěnkov beze slova vyrazil z kabiny. Mladý muž pospíchal za ním. „Oznamte ihned Kvartě, od kterého místa je jejich správa nesrozumitelná. Já zatím prohlédnu náš astrogravimetr. — Počkejte, zeptejte se také Světové akademie, zda její příjem má stejné poruchy jako náš.“
Akademik prohlédl rychle přístroj. Všechno bylo v naprostém pořádku. Vyňal kotouč s kontrolní páskou a pozorně ji prohlížel.
„Jak to vypadá?“ zeptal se doktor Zajac, sotva se objevil ve dveřích observatoře.
„Špatně. Od tohoto místa postrádá již vysílání jakýkoliv smysl,“ ukázal Chotěnkov na pásek. „Z těchto nemožně dlouhých čárek a rychle sa sebou jdoucích teček nesložíte ani písmeno…“
„Nedovedu to pochopit,“ kroutil hlavou doktor Zajac. „Gravitace nás přece dosud nezklamala. Jsou jenom dvě možnosti: buď se Madarászovi něco nemilého přihodilo právě při vysílání, nebo se něco děje s gravitačním polem mezi námi a Kvartou.“
O několik hodin později přišla se Země překvapující zpráva:
„Naše astrogravimetry zachytily celou zprávu bez poruch. Končí slovy:,Na brzkou shledanou se těší dobyvatelé vesmíru. Za dvacet osm hodin se opět ozveme. Madarász.‘“
„Nechápu — opravdu nechápu,“ řekl zdrceně doktor Zajac a zabořil hlavu do dlaní…
McHardy pocítil najednou prudkou bolest v prsou. S námahou otevřel oči — a vyjekl hrůzou. Nad jeho hlavou se sklánělo několik podivných tvorů s šimpanzími obličeji. Jeden z nich kladl mu právě na prsa trs trávy namočený v žlutém bahně.
Raněný muž ztratil vědomí.
Konečně se opět probral. Se strachem nadzvedl poněkud víčka.
Tvorové tu již nebyli. Ležel opuštěn v bujné trávě pod vysokým stromem.
— Kraus — kde je Kraus? — blesklo mu hlavou. Těžce se nadzvedl a rozhlédl se. Vůkol šuměl pustý divoký prales a po obloze klidně plula malebná oblaka s duhovými okraji. Kousek od jeho hlavy se kymácely ve větru větve nízkého keře, prohnuté pod tíží modrých bobulí. Doplazil se k nim a hltavě polkl několik plodů.
Teď teprve si uvědomil, proč leží v pralese opuštěn. Krause asi při přestřelce zastřelil… Nebo snad přece jen s člunem odejel?
McHardymu se zatočila hlava. Vědomí se teď často střídalo s bezvědomím. K prudkým bolestem v prsou se brzy připojila trýznivá žízeň. S vypětím posledních sil se vlekl houštinami k místu, kde zaslechl šplouchání vody.
Konečně se dostal na břeh. Po břiše sjel k vodě a dlouze se napil…
Po několika dnech se McHardy již natolik zotavil, že mohl chodit. I bolest v prsou pomalu utichala. Průstřel plic se neuvěřitelně rychle hojil.
— Pomohlo mi snad bahno, které mi Kvarťané kladli na prsa? A proč mne Kvarťané zanesli do pralesa? — To byly otázky, které McHardymu vířily hlavou.
— Vrátím se do hor, — rozhodl se konečně. — V Rajském údolí je dostatek sladkých plodů i chutného masa, budu tam chráněn před ještěry — a možná i Vlaštovka bude v úplném pořádku. V noci má člověk špatnou orientaci; je docela možné, že sopky vybuchly o kus dál…
Ale jak se tam dostanu? — uvědomil si najednou. Člun je pryč — a zbraně také… Stojím tu teď s holýma rukama, vystaven na pospas neznámé zákeřné přírodě…
Uplynul další rok, rok usilovné práce a bojů. Vědci se opět rozdělili na tři pracovní skupiny: skupina Molodinové vyráběla součásti pro opravu Paprsku, Navrátilova skupina měla na starosti opravu mezihvězdného letadla a skupina doktorky Svozilové zkoumala planetu Kvartu a shromažďovala vědecké materiály pro Světovou akademii věd.
Právě v okamžiku, kdy lidé na Zemi se zatajeným dechem sledovali první televisní reportáž ze života na Kvartě, z Paprsku — který stále ještě oblétával planetu — vyplula do meziplanetárního vzduchoprázdného prostoru skupina vědců, aby vmontovala poslední náhradní díl do poškozené venkovní stěny letadla. Hluboko pod nimi zdánlivě klidně stála obrovská zamlžená koule — a kol dokola bez jediného mžiknutí svítily miliony hvězd. Všechna tři slunce, ověnčená zelenavou zubatou koronou, ozařovala lesklé stěny Paprsku i šedivé skafandry vědců.
Práce šla rychle od ruky. Vědci pracovali mlčky, poněvadž postup montáže byl předem přesně dohodnut.
V malých přijímačkách v kuklách skafandrů se pojednou ozval signál Osady dobyvatelů vesmíru: