„Čím hlouběji do lesa, tím víc stromů,“ bručel Borovoj. „Slunce se i na 80° severní šířky musí po nebi pohybovat, a ne stát na jednom místě! Vždyť se přece Země otáčí!“
Při odpočinku určil výšku Slunce. Bylo to rovných 90°.
„Můžeme si myslet, že jsme přímo na obratníku v den letního slunovratu nebo na rovníku za rovnodennosti,“ řekl, když skončil pozorování. „Jakou šířku mám zapsat? Říkejte si, co chcete, ale já nechápu, kde jsme a co se děje kolem nás. Všechno se mi v hlavě motá a zdá se mi, že je to nějaký podivný přelud!“
Opravdu, všem bylo jako Borovému a vůbec si nedovedli vysvětlit onen nový nepochopitelný jev, ještě záhadnější než všechny ostatní, než odporující si údaje přístrojů, ustavičný vítr vanoucí jedním směrem, neprůhledné mraky, abnormální teplo, narudlé světlo a obrovská proláklina hlubší než všechny známé prolákliny na Zemi.
Při obědě a za odpočinku vyslovovali všemožné dohady o katastrofách, které se udály se Zemí od té doby, co byli na „Polární hvězdě“ a na Nansenově zemi zbaveni jakéhokoli spojení s ostatním světem.
11. POLÁRNÍ TUNDRA
K večeru se ledovcová pláň změnila v ledovcovou pahorkatinu. Ve vzduchu plynula řídká mlha a lehce zastírala narudlé slunce; zůstávalo stále v nadhlavníku, jako by se vysmívalo cestovatelům, kteří je nepřestali udiveně pozorovat.
Pomalu bylo na čase zastavit se na nocleh; na ledovcovém hřebeni to nebylo zvlášť pohodlné. Místa sice bylo dost, voda však byla daleko dole a po hladkém ledovém svahu se k ní nedalo sestoupit. Proto jeli dál a doufali, že najdou vhodnější místo, tím spíše, že vpředu bylo skrze mlhu vidět nějakou tmavou rovinu.
A tu se kolem sedmé hodiny večer ledovcové pahorky snížily a plochými bílými jazyky jako obrovským kroužkováním obroubily tu tmavou rovinu, do níž se nehlubokými koryty vřízly potoky a protékaly jí v nízkých bahnitých březích. Saně, které sjely s ledu, naráz se zastavily na mazlavé holé zemi, psi vyplázli jazyky a nechtěli dál. Všichni seskočili se saní. Poslední kilometr jeli už v napjatém očekávání nového překvapení, které jim přinese tahle podivná Nansenova země v podobě roviny bez sněhu.
Muži se sklonili, jako by si byli řekli, a prohlíželi si a rukama ohmatávali tuto vytouženou zemi po tolika dnech, strávených na sněhu a ledu. Země byla černohnědá, prosycená vodou, lepkavá a ne zcela holá. Byla pokryta přilehlými stébélky krátké zažloutlé travičky a zkřivenými plazivými větvemi nízkého křoví, s něhož opadalo listí. Nohy se bořily na čtyři centimetry do země a zpod podrážky se valily a tryskaly potůčky žluté vody.
„Jak se vám to líbí?“ zabručel Kaštanov. „Na 81° severní šířky mizí sníh, je teplo jako ve Finsku, země je holá a slunce v nadhlavníku!“
„Cožpak si budeme musit postavit jurtu v téhle bažině?“ zeptal se nešťastně Papočkin.
„To není bažina, ale severská tundra,“ vysvětlil mu Makšejev.
„To nám nepomůže, že je to tundra,“ podotkl Borovoj. „Psi nechtějí táhnout saně a přenocovat v blátě opravdu není zvlášť příjemné. Raději abychom se vrátili na led.“
Všichni se začali rozhlížet kolem a doufali, že najdou sušší místečko.
„Tamhle, myslím, že to bude dobré!“ zvolal Gromeko a ukazoval kupředu, kde se nad černohnědou rovinou zdvíhal plochý pahorek asi kilometr od konce ledovcových splazů.
„A jak se tam dostaneme?“
„Půjde to, dovlečeme se tam, pomůžeme psům.“
„Zkusme si připnout lyže, abychom se méně bořili!“
Skutečně — jízda na lyžích byla snazší než chůze. Psi pomaličku táhli saně, které byly lehčí a které muži zezadu tlačili lyžařskými holemi. Za půl hodiny se dovlekli k pahorku, jenž se zdvíhal asi osm metrů nad rovinou. Bylo to suché místo, vhodné pro nocleh. Mezi zažloutlou loňskou trávou prorážely na něm už čerstvé zelené výhonky a plazivý keř naléval pupence.
Na vrcholku pahorku postavili jurtu a saně a psy umístili doleji na svahu. Vzadu na severu se bělal stejnoměrným vysokým valem kraj ledů, který ubíhal na obě strany za obzor. Černohnědá rovina vpředu už dostávala nazelenalý nádech.
Asi půl stovky kroků od pahorku pomalu tekl mezi bahnitými břehy široký potok. Nad rovinou se vlnila mlha.
Zarudlé slunce, které se občas objevilo, stálo pořád v nadhlavníku, ačkoli hodiny ukazovaly už půl desáté večer. Za ten den ušli padesát kilometrů.
Zatím co Borovoj vařil vodu, ostatní hádali, jaký bod varu přístroj ukáže po takovém zřejmě dlouhém sestupu.
Jedni tvrdili, že 125°, druzí 115°. Makšejev se s Papočkinem dokonce vsadil.
„Nevyhrál nikdo!“ prohlásil meteorolog, když skončil pozorování. „Teploměr ukazuje jen 110°.
„Přece jen jsem byl k pravdě blíže já,“ řekl Makšejev, „já jsem tvrdil, že 115°.“
„A nemyslíte si, že by bylo nejlépe rozbít všechny tyhle mizerné přístroje?“ zeptal se vztekle Borovoj.
„Vy si skutečně berete příliš k srdci nepochopitelná kouzla atmosférického tlaku,“ uklidňoval ho Kaštanov, „jako byste si myslil, že jste za ně odpovědný!“
„O to nejde, ale když přístroj není k ničemu, proč ho táhnout s sebou!“
„Teď se nám nehodí z příčin, jež neznáme, ale při dalším putování nám jistě bude zase sloužit.“
Po večeři se radili o dalším postupu. Jestliže se holá tundra táhne i dál na sever, ať je to sebepodivnější, pak značná část výstroje je nejen neužitečná, ale přímo na obtíž, protože brání v rychlejším postupu. Jsou to zejména lyže, saně, psi a zásoba psího žrádla, zbytečný teplý oděv, většina lihu a dokonce jurta sama. Při teplém počasí, které tu nastalo, stačil by lehký stan, jejž měli s sebou. Palivo by mohli nasbírat v tundře.
Proto se rozhodli, že se na pahorku zastaví a pošlou nalehko dvě výpravy, každou jiným směrem, aby prozkoumaly, jak krajina vypadá a jak budou moci postupovat. Potom by bylo možno nechat všechno zbytečné na pahorku ve skladišti pro zpáteční cestu po ledech.
12. POHYBLIVÉ KOPCE
Nazítří zůstali Igolkin a Borovoj u jurty: Igolkin, aby hlídal psy, Borovoj, aby prováděl různá meteorologická pozorování. Ostatní čtyři se vypravili na průzkum a rozdělili se na dvě skupiny: Kaštanov a Papočkin se vydali na jihovýchod a Makšejev s Gromekem na jihozápad. Všichni se rozjeli na lyžích, ale řekli si, že je odepnou, jestliže půda bude dost suchá.
Každý badatel byl ozbrojen ručnicí. Nebylo možno se domnívat, že ani v tundře nenarazí na žádnou zvěř, jak se jim to stalo na sněhové planině. Psi byli v noci neklidní, a to cestovatele přivedlo k myšlence, že se mohou setkat s nějakými zvířaty. Nejen lidé, ale i psi už tuze potřebovali čerstvé maso.
Kaštanov s Papočkinem brzo dospěli k širokému potoku, za nímž tundra pokračovala.
Zakrátko byla tak suchá, že museli lyže odepnout. Postavili je do jehlanu a nahoře je svázali provazem, aby si jich pak snáze všimli a vzali si je, až se budou vracet.
Na suché tundře se už zelenala mladá tráva a plazivé keře se pokryly zelenými lístečky a květy. Po planině se válela mlha, místy z ní drobně mrholilo. Ale v mezerách mezi ní svítilo a citelně hřálo narudlé slunce, jehož kotouč však nebylo jasně vidět.
Asi deset kilometrů od stanoviště zpozorovali cestovatelé před sebou několik tmavých příkrých kopců. Jejich obrysy nebyly v mlze přesné.