Cestovatelé kráčeli asi dvě hodiny po pláni. Mlha se jako dřív válela chvílemi nízko při zemi, chvílemi se rozplývala a umožňovala rozhled na kilometr na dva po okolí. Právě v takové chvilce spatřil konečně Kaštanov vpředu a kousek stranou od jejich cesty jakýsi podivný předmět, který se tyčil nad planinou. Ukázal ho zoologovi.
„Co to je?“ ptal se Papočkin. „Vypadá to jako kostra samojedské jurty. Cožpak tu jsou i lidé?“
„Myslím, že to jsou naše lyže. Zapomněl jste, že jsme je tu nechali.“
„Nu, tak tedy jdeme správně!“
Když cestovatelé došli k lyžím, nemuseli se už strachovat a schovali kompas, protože na vlhké tundře bylo dobře vidět stopy lyží. Brzo se v dálce ukázal pahorek s jurtou.
13. NEČEKANÝ HOST
Když se lovci přiblížili tak, že na pahorku bylo možno rozeznat nejen jurtu, ale i obrysy lidí a psů, řekl Kaštanov svému příteli, který neměl tak ostrý zrak a sluch:
„Na našem stanovišti se děje něco zlého, lidé běhají sem tam, psi se mohou uštěkat.“
Oba se zastavili, aby lépe slyšeli. Skutečně: zřetelně sem doléhal zuřivý štěkot psů, pak se rozlehl výstřel, druhý a třetí.
„Jestlipak je nepřepadli mamuti nebo jiné pravěké obludy? Teď už bych tomu věřil!“ strachoval se zoolog.
„Poběžme rychleji, možná, že se nás nemohou dočkat!“
Dali se do běhu, pokud jim to jejich břemena a únava dovolovaly. Na úpatí pahorku odhodili lyže a chobot a v mžiku vyběhli nahoru.
Psi sebou trhali a štěkali na řemenech, v jurtě bylo prázdno. Ale Kaštanov a Papočkin spatřili na protějším svahu tmavou hmotu. Stáli u ní Borovoj a Igolkin s puškami v rukou.
Kaštanov a Papočkin byli naráz u svých přátel.
„Co se děje, co se stalo?“
„Ale tuhle se pokochejte!“ odpovídal vzrušený Borovoj. „Tahle obluda zaútočila na psy nebo psi zaútočili na ni. Seděli jsme v jurtě a začátek šarvátky jsme neviděli. Zkrátka, než jsme vyběhli s puškami, udupala nám dva psy! Tak tedy abychom jí tu zábavu překazili, poslali jsme jí do břicha pár výbušných střel. Roztrhaly jí žaludek.“
Igolkin odvedl psy, kteří obskakovali zabitou zvěř, a tři cestovatelé začali zvíře prohlížet. Sotva se mu Kaštanov a Papočkin podívali na hlavu, vykřikli jako jedním hlasem:
„Ale vždyť je to nosorožec!“
„Nosorožec tady, na polární pevnině?“ zapochyboval Borovoj. „Ovšem, je nosorožcům nápadně podoben, ty však jsem viděl jenom na obrázcích. Ale přece jen, cožpak může být tady v tundře zvíře, které je doma na rovníku? Ne, tomu nevěřím!“
„Ale uvěříte,“ vskočil mu do řeči Kaštanov, „že jsme právě teď lovili mamuty, rozumíte, mamuty? Dosud byli považováni jen za pravěká zvířata, která žila před deseti tisíci lety.“
„Smilujte se nade mnou!“ zanaříkal Borovoj. „Nežertujte tak krutě. Bojím se o svůj zdravý rozum. Všechno, co jsme viděli v posledních dnech, je tak neobyčejné a nadpřirozené! Pořád se mi zdá, že to všecko vidím ve snu nebo že jsem se zbláznil!“
„Ale uklidněte se, příteli!“ zvolal Kaštanov a chytil Borového za ruku. „Jsme všichni rozčileni. Taky jsme ohromeni tím, co jsme zatím viděli. Všechno je to podivné, dokud je to nevysvětlitelné, ale v přírodě nebývá nic nepřirozeného. Vzpomeňte si, že jsme na oddělené polární pevnině, hluboko ponořené pod povrch naší planety, odříznuté širokým pásmem ledů od ostatní pevniny. Na takové zemi musí být svérázné fysikální podmínky, které umožňují, že tady dál žije mamut, jenž v jiných zemích už dávno vyhynul. Proč by se nemohl zachovat i jeho vrstevník — nosorožec?“
„Africký nebo indický nosorožec v polární tundře!“
„Ne ovšem africký, nýbrž sibiřský, dlouhosrstý, který žil na Sibiři v tundrách s mamutem.“
„Tak vida! A já jsem nevěděl, že byli taky takoví nosorožci. Ale pročpak myslíte, že tohle není africký?“
„Tak se podívejte! Má dlouhou tmavohnědou srst, kdežto nosorožec v tropických zemích je holý; je větší než jiní živí představitelé tohoto ssavčího rodu; a přední obrovský roh je se stran zploštělý.“
Když Borovoj viděl, že Kaštanov a Papočkin berou tuhle úžasnou událost tak klidně, taky se uklidnil a zeptal se:
„A kde je mamut, kterého jste ulovili?“
„Sami jsme ho sem přece nemohli přitáhnout!“ rozesmál se Papočkin. „Zabili jsme ho v tundře dost daleko odtud. Bylo jich tam malinké stádo, čtyři kusy, a náš geolog je měl z dálky za strmé čedičové pahorky. Jenže tyhle vulkanické pahorky začaly potom k naší hrůze chodit po tundře, chachacha! A ostatně, kdepak máme chobot? Přinesli jsme jen chobot a ocas. Aby je psi neroztrhali!“
„Pojďme pro to!“
Fotografování, měření a popis nosorožce zabralo přes tři hodiny a teprve pak badatele napadlo, že je čas k odpočinku. Při obědě si vzpomněli, že chybí ještě dva jejich druzi, a polekali se, že se tak dlouho nevracejí.
„S tímhle sluncem, které věčně stojí v nadhlavníku, naprosto ztratíš jakýkoli pojem o čase,“ bručel Borovoj. „Ráno, v poledne, večer — pořád stejně! Zdá se, že je to den bez konce!“
„Tady je skutečně bez konce, jestliže slunce zůstává v jednom bodě oblohy,“ přikývl Kaštanov.
„V minulé tak zvané noci světlo přece jen zesláblo,“ poznamenal meteorolog. „Třebas to chcete vysvětlovat zhoustlou mlhou, ale vyšel jsem z jurty asi o půlnoci a všiml jsem si, že mlha nebyla hustší než ve dne, a tohle podivné slunce svítilo znatelně slaběji; a na jeho kotouči bylo vidět jakoby velké tmavé skvrny.“
„To je velmi zajímavé!“ zvolal profesor. „Proč jste nám o tom podivném jevu neřekl?“
„Podivným jevům se tady nevyhneš. Chtěl jsem se ještě jednou přesvědčit, než bych vám o tom řekl. Dneska kolem poledne jsem zase pozoroval to pomatené slunce a přesvědčil jsem se, že na něm tmavé skvrny nejsou. A tak jsem si myslil, že jsem se v noci prostě zmýlil.“
„Mám za to,“ řekl Papočkin, „že zatím co jsme putovali v mlze Nansenovou zemí, postihla centrální těleso našeho planetárního systému nějaká katastrofa. A proto taky stojí v nadhlavníku na 81° severní šířky a svítí ve dne v noci…“
„Třeba se naše Země pomaličku obrátila tak, že severní polární oblast je otočena přímo k Slunci?“
„Tady něco nechápu,“ zavrčel Borovoj. „Jak by mohlo bez vážných otřesů dojít v krátké době k tak značnému odklonu zemské osy?“
„Třebas jsme si v mlze a uprostřed ledů těch otřesů ani nevšimli. Jinak si nedovedu vysvětlit podivné postavení Slunce,“ trval na svém Kaštanov.
„A proč jste přesvědčen, že těleso, které teď vidíme, je to, které jsme viděli naposledy nad hřebenem Ruského hřbetu?“ zeptal se Borovoj.
„Co by to mohlo být jiného?“ užasl Papočkin.
„Proč bychom se nemohli stejně odůvodněně domnívat, že Měsíc začal svítit vlastním světlem nebo že do našeho planetárního systému náhodou zaletělo nové těleso, které samo svítí, a odvleklo za sebou naši Zemi jako souputníka?“ řekl meteorolog se záhadným úsměvem.
„Proč vyslovovat různé neuvěřitelné dohady!“ namítal Kaštanov. „Jsou přece domněnky, založené na zeměpisných faktech, že se naše zemská osa sklání. Tím se vysvětluje na příklad zalednění, které bylo v některých geologických dobách v Indii, v Africe, v Austrálii a v Číně, a naopak subtropická flora v jiných periodách v Zemi Františka Josefa, v Grónsku a tak dále.“