„Nepřu se o to, vy to musíte vědět lépe. Ale dneska jsem změřil zdánlivý průměr tohoto tělesa a vyšlo najevo, že je to dvacet úhlových minut, kdežto zdánlivý průměr Slunce je pouze šestnáct minut, jak jistě víte.“
„To je důležitý fakt!“ zvolal překvapený Kaštanov.
„A pročpak je tu místo žlutého světla narudlé?“
„Nezaviňuje to snad mlha?“ vskočil mu do řeči Papočkin.
„Taky jsem si to myslel. Ale dneska se mi poštěstilo spatřit to těleso, když se mlha docela rozptýlila. A přesto byl kotouč načervenalý, jako mívá Slunce, když stojí nízko nad obzorem a svítí skrze vlhčí spodní vrstvy atmosféry nebo za prašné bouře.“
„Ano, to je taky podivné.“
„Kdepak je naše Slunce, kam se podělo?“ polekaně se zeptal Papočkin.
„Cožpak vím! To je další článek v řetězu nepochopitelných jevů, jejichž svědky nám bylo souzeno stát se v posledních dnech.“
„Ano, celý řetěz,“ řekl zamyšleně Kaštanov. „Obrovská proláklina na pevnině, podivné chování magnetické střelky, nepochopitelné změny atmosférického tlaku, teplé počasí na šířce 81° — nikoli náhodné, soudíc podle téhle hranice ledu a zelené tundry, mamuti a nosorožci, kteří se tu procházejí, slunce, které není Slunce, ve dne v noci v nadhlavníku…“
„A bude toho ještě plno, o tom jsem přesvědčen. Tamhle jdou konečně naši přátelé a sázím se o cokoli, že přinášejí další podivný fakt.“
Všichni vyskočili a dívali se do dálky, kde už bylo skutečně dobře vidět dva muže, jak nesou cosi tmavého, pověšeného na dlouhé holi. Papočkin postavil čajník na lihový kahan a začal připravovat šašlyk z nosorožčího masa, kdežto ostatní se rychle rozběhli vstříc blížícím se mužům.
„To jsme si dali!“ prohlásil Makšejev. „Viděli jsme i krávy a býky, stříleli jsme, ale ulovili jsme jen tele a vlečeme je sem už dobré tři hodiny.“
„A nasbírali jsme v tundře zajímavé rostliny, docela zvláštní, dokonce bych řekl pravěké, kdybych je sám nebyl trhal!“ dodal Gromeko; za zády se mu houpalo nacpané botanické pouzdro.
Makšejev a Gromeko jedli, popíjeli čaj a vypravovali, co viděli.
„Asi deset kilometrů cesty táhla se stále stejná tundra, ale sušší než tady. Pak na ní bylo víc rostlinstva, objevily se keře a dokonce nevysoké stromy…“
„Polární bříza a polární vrba, ale nové druhy, a pak i ubohoučký modřín,“ dodal Gromeko. „Našli jsme taky kvetoucí rostliny, některé jsem vůbec neznal, některé byly popsány různými badateli jako představitelé pravěké kanadské flory.“
„Nakonec jsme došli k úzké, ale velmi hluboké říčce, přes kterou nebyl brod, a zamířili jsme podle ní po proudu dolů. Stromy pak už byly vyšší než člověk, z keřů mezi nimi byla houština, kterou jsme se jen stěží prodírali. A tu jsme narazili na stádo turů, které se šlo napít.“
„Jakých turů?“ zeptal se se zájmem Papočkin.
„Nejvíc připomínali divoké yaky,“ opravil ho Gromeko. „Byli černí, s dlouhou srstí, s ohromnými silnými rohy a s hrbolem na hřbetě.“
„Tak vypadali býci,“ pokračoval Makšejev, „a druhá zvířata, zřejmě krávy, byla trochu menší a rohy měla slabší a kratší; kromě toho tam bylo několik telat. Myslil jsem si, že v tundře najdeme jen bahenní ptactvo a drobnou zvěř, proto jsem si s sebou vzal pouze brokovnici.“
„A já jsem pušku vůbec neměl!“
„Nu, a tak jsme mohli hrubými broky, které jsem měl v brašně, vystřelit jen na tele. Stádo se schovalo v houštině a tele se svalilo do řeky, odkud jsme je vylovili a podřízli nožem.“
„Tele vážilo dobrých padesát kilo a domů jsme je museli táhnout dvanáct kilometrů. Proto jsme je vyvrhli, aby bylo lehčí, ačkoli jsme věděli, že to Semjona Semjonoviče nepotěší.“
„Nu, ten má dostatečnou útěchu,“ zasmál se Kaštanov. „Jestlipak víte, jaký šašlyk jste teď snědli?“
„To byl nějaký polární zajíc či co. Nevím, existuje něco takového?“
„Kdepak zajíc, ale nosorožec, a dokonce pravěký!“
„Fuj! Tak to jste tedy našli někde ve věčně zmrzlé půdě tundry mrtvého nosorožce a rozhodli jste se, že ochutnáte maso, které se za desetitisíce let uleželo?“ užasl Gromeko. „Kdybych to byl věděl, nebyl bych jedl. Teď mi bude zle.“
„Ale byl to dobrý šašlyk, jen trochu tuhý,“ prohlásil Makšejev.
„Však není divu, takové staré maso!“
„A jestlipak víte,“ zeptal se zase Papočkin, „že vás k večeři uctíme ovarem z mamutího chobotu?“
„Ale hrome!“ rozkatil se Gromeko. „To nás chcete otrávit či co? Zkoušíte, jak působí na žaludek současného člověka různé geologické mršiny?“
Makšejev, který si za svých toulek po Aljašce a Čukotce odvykl čehokoli se štítit, řekclass="underline"
„Četl jsem, že sloní chobot je náramná pochoutka, ale mamutí chobot, to je jistě dokonalost sama.“
„Ne, já ho jíst nebudu!“ zlobil se Gromeko. „Raději si upeču telecí játra, jsou aspoň čerstvá.“
Když se pak ostatní dosyta nasmáli úžasu svých druhů, prozradili jim, co všechno se za den událo, ukázali jim mrtvého nosorožce, chobot, ocas a chomáč mamutí srsti a botanik se uklidnil. Dokonce začal s ostatními řešit otázku, jak a s čím uvařit ten veleslavný chobot, a vytáhl z kapsy několik hlaviček planého česneku, které našel nedaleko od místa, kde se setkali s tury.
„Tahle zelenina chobot dobře okoření,“ řekl. „Škoda, že česneku bylo tak málo.“
Po večeři se rozhodli, že tu zůstanou ještě den, aby všichni společně došli k místu, kde leží zabitý mamut, a přinesli k jurtě zásoby masa a části jeho těla, jež měly být zachovány pro sbírky.
„Teď se můžeme vážně zamyslit, kam a jak se pustíme dál,“ vybídl je po večeři Kaštanov. „Náš průzkum nám k tomu poskytl materiál. A při řeči pomůžeme zoologovi vypreparovat lebky nosorožce a telete, které se schovají. Ostatně, Semjone Semjonoviči, k jakému druhu to tele zařazujete?“
„Kdybych nebyl na vlastní oči viděl živého mamuta a sibiřského nosorožce,“ odpověděl zoolog, „řekl bych, že tur, kterého jsme potkali, byl příbuzný dnešního tibetského yaka. Ale teď se opovažuju domnívat, že to byl prapůvodní tur, který vymizel se zemského povrchu spolu s mamutem a nosorožcem.“
14. TRUCHANOVŮV DOPIS
Když rozvažovali o další cestě výpravy, shodli se všichni na tom, že Nansenova země už poskytla výpravě nejen mnoho nových, ale i mnoho nevysvětlitelných poznatků a že se nevysvětlitelná fakta množí každým dnem cesty.
Průzkumy posledního dne ukázaly, že za tundrou začínají lesy; jít tudy se saněmi a psy bylo nemyslitelné. Nezbývá tedy než tu nechat saně, část nákladu a psů, jít dál pěšky a nést nejnutnější věci na zádech.
Naprosto však nevěděli, jak daleko se tyto lesy táhnou a na co za nimi narazí. Nejpravděpodobnějším se zdálo, že se teplo, rostliny a živočichové udržují jen na dně hluboké prolákliny Nansenovy země a že dál, na jejím opačném svahu, narazí zase na sněhy a ledy; pak tedy budou opět potřebovat saně, lyže a psy.
Potom by se hodil i druhý plán pro další cestu: putovat tundrou podle okraje ledů na saních, aby tak prozkoumali celý obvod prolákliny, a do jejího nitra podnikat výlety nalehko. Ale pak by prostředek prolákliny, pravděpodobně nejzajímavější, pokud půjde o rostlinstvo, živočichy a snad i nerosty, mohl zůstat neprobádán. Soudíc podle toho, že z okraje ledů do nitra prolákliny stékaly početné říčky, musela tam být rozlehlá jezera nebo jedno jezero veliké.