„Ano, je příliš veliká a od Nansenovy země ji dělí ledovcové pásmo. Jakpak ji pojmenujeme?“ zeptal se Gromeko.
„V téhle zemi věčně panuje den. Ústřední těleso, skryté v nitru naší planety, jako by odpovídalo představám starých národů o bohu ohně, který se skrývá pod zemí. Navrhuji, abychom toto těleso nazvali Pluton a zemi Plutonie,“ mínil Kaštanov.
Uvažovali ještě o jiných názvech, ale po krátké rozepři se všichni shodli, že název Plutonie je nejvhodnější.
„Teď vážná, otázka: spokojíme se s tím, že jsme nejen objevili otvor, ale že jsme se do něho i spustili a prohlédli jsme si kousíček Plutonie? Nevrátíme se nazpět k» Polární hvězdě«, abychom oznámili Truchanovovi, že jeho závěry jsou skvěle potvrzeny? Nebo se snad pokusíme proniknout do nitra země věčného světla?“
„Ovšem, jděme kupředu! Kupředu, dokud máme dost sil a materiálu! Máme ještě spoustu času!“ volali.
„Taky si myslím,“ pokračoval Kaštanov. „Ale jak zorganisujeme další bádání v Plutonii?“
„Domnívám se;“ řekl Borovoj, „že hlouběji v nitru, dál od sněhu a ledu, jež se tu tvoří proto, že sem proniká chlad a srážky z vrchní strany Země, bude teplota vyšší. Saně, lyže a psi nám budou jen na obtíž a musíme je tu nechat.“
„Samotné psy tu nechat nemůžeme. Musíme se tedy řídit Truchanovovou radou a určit z výpravy alespoň dva muže, protože kdo by se odhodlal zůstat tu tak dlouho sám? Ti dva se psy, saněmi, lyžemi a s ostatním zbytečným nákladem tu budou čekat, provádět pozorování v tundře a na pokraji ledů. A jestliže se ostatní nevrátí do určené lhůty, vydají se ti dva nazpět na jedněch saních, aby přivezli na» Polární hvězdu «zprávu o objevech a aby byli průvodci nové výpravy. Ta bude vyslána proto, aby našla ztracenou skupinu a prozkoumala Plutonii dál.“
„Nu, a jak půjdou přes ledy ti zmizelí, jestliže se vrátí o trochu později po stanovené lhůtě?“ zeptal se Makšejev.
„Dvoje saně, lyže a skladiště zásob musí být ponecháno na místě pro případ, o kterém mluvíte. Opozdilci budou muset jít bez psů, budou muset sami táhnout saně. Ale to nebude tak obtížné, protože zásoby potravin, ponechané po celé cestě, dovolí, aby náklad saní byl co nejmenší.“
Všichni se shodli, že tento plán je nejvhodnější, ale nikomu se nechtělo zůstat v tundře, takřka na prahu tajemné země. Museli rozhodnout, koho z členů výpravy je pro cestu do nitra nejvíc třeba — byl to především zoolog, botanik a geolog, kteří v tundře měli málo práce. Kaštanov, Papočkin a Gromeko tedy museli jet. A naopak Igolkin, jediný nevědecký člen výpravy, jehož hlavní povinností bylo pečovat o psy, byl samozřejmě předurčen, aby zůstal v tundře. Tak tedy zbývali ještě Borovoj a Makšejev, z nichž jeden nemohl jet.
Protože každý z nich velkomyslně postupoval druhému účast ve výpravě a souhlasil, že tu zůstane, musili losovat. Borovoj vytáhl lísteček se slovem „zůstat“, Makšejev „jet“.
Dlouho uvažovali, jak výpravu do nitra Plutonie uspořádají. Bylo třeba se rozhodnout, jak se výprava bude pohybovat, a podle toho určit, co s sebou vzít. Dokonce i když naprosto odmítli konservy a počítali s tím, že si jídlo budou obstarávat výlučně lovem, každý z cestovatelů by byl musel nést na zádech pořádný náklad. Nemohli se ovšem spolehnout na to, že budou mít vždy pevné cesty.
„A co když si vezmeme několik psů a náklady naložíme na ně? Chudáci, nejsou na to ovšem zvyklí a v teplém kraji jim bude zle,“ uvažoval Gromeko.
„To by šlo špatně,“ namítal Makšejev. „Vydáváme se v nebezpečí, že přijdeme právě o ta zvířata, která nutně potřebujeme pro zpáteční cestu přes ledy. Navrhl bych, abychom užili síly poslušnější a mocnější, která neponese jen naše věci, ale i nás.“
„Jakápak je to síla?“ zvolali ostatní.
„Vodní síla. Hluboká říčka, na kterou jsme včera narazili a kterou jsme nemohli přebrodit, teče přece na jih, kam musíme jít i my. A v našich zavazadlech jsou dva malé skládací čluny, které jsme si vzali pro přepravu přes vodu z roztálého sněhu na naší cestě ledovci. Docela jsme na ně zapomněli, protože jsme je dosud nepotřebovali. Do každého člunu se vejdou dva lidé; sedneme si a poplujeme. A až začnou lesy, uděláme si prám, budouli loďky příliš naloženy, a poplujeme, dokud nás řeka ponese.“
„To je výborný nápad!“ zvolal Kaštanov.
„Je to snadné i pohodlné! Člověk pluje, kouká se kolem a zapisuje si!“ rozplýval se nadšením Papočkin.
„Jenomže náš obzor bude ohraničen břehy řeky, jež jsou jistě hustě zarostlé; poplujeme v zelené chodbě a moc toho neuvidíme!“ obával se Gromeko.
„Ale kdo nám brání, abychom se zastavili, vyšli na břeh a dělali výlety, kde nás to bude zajímat nebo kde to budeme potřebovat? Vždyť nocovat budeme taky na břehu,“ vysvětlil Makšejev.
„A ty výlety budeme dělat nalehko, se svěžími silami, bez nákladu na zádech. Bude to snadnější!“ podotkl Papočkin.
„Loď a prám nám umožní nashromáždit větší sbírky. Bylo by velmi obtížné táhnout všechny sbírky na zádech a ještě si každý den přibírat nové,“ poznamenal Kaštanov.
„A konečně budeme v člunu v bezpečí před, všelijakými šelmami a hady, kteří snad žijí v lesích a bažinách. Nevíme, jaká ještě překvapení nám přichystá tato tajemná země, do jejíhož nitra míříme!“ přidal se Gromeko.
„Zkrátka, výborně jste nám poradil, Jakove Grigorjeviči, a zasloužíte si, abychom vám byli všichni vděční,“ uzavřel Kaštanov. „Proto navrhuji, abychom řeku, po které poplujeme, pojmenovali vaším jménem. A teď bych navrhoval, abychom ulehli do spacích pytlů nebo na ně, protože je teplo. Zítra bychom se měli vypravit k mamutovi a přivézt sem na saních kůži, kly a zásobu masa.“
„Chtěli jsme přece přenést celé stanoviště k mamutovi,“ připomněl Papočkin.
„To by bylo sotva výhodnější! Řeka, po které poplujeme, teče na opačné straně a nemá smyslu vzdalovat se od ní. Kromě toho má tenhle pahorek, na kterém jsme se usadili, mnoho předností. Je suchý, je ho zdaleka vidět, je vzdálen od pokraje lesů s všelijakými šelmami, je blízko k ledům a fouká tady vítr, což bude pro psy velmi důležité, až se ještě oteplí. Je s něho daleko vidět a snadno si všimneme, kdyby se blížili nějací nepřátelé.“
„A je to vhodné místo i pro meteorologická a jiná pozorování,“ dodal Borovoj. „Zařídíme tu opravdovou stanici a doufám, že mé tlakoměry začnou ukazovat změny atmosférického tlaku.“
16. NEZVANÍ HROBNÍCI
Hodiny ukazovaly už desátou večer, když beseda konečně skončila a všichni se uložili do svých pytlů a usnuli.
Ráno při snídani uvažovali o tom, kdo půjde k mamutovi a stojíli vůbec za to k němu jít; a zda by nebylo lépe připravovat se na cestu.
„Kdybychom si byli jisti, že mamuty ještě potkáme, pak by bylo zbytečné tam chodit; je už popsán a vyfotografován. Ale protože brzo začne les, pak je možné, že je už neuvidíme, žijíli jen v tundře a na pokraji ledů,“ pravil Kaštanov.
Tak se tedy rozhodli, že se k mamutovi vypraví. Vydali se k němu čtyři muži s trojími saněmi a se psy. U jurty zůstal Gromeko, protože si chtěl ještě před odjezdem nasbírat v tundře kolem pahorku jarní rostlinstvo, a Kaštanov, který se chystal, že rozkopá svah toho pahorku, aby určil jeho složení. Tento osamělý pahorek uprostřed tundry mu byl divný.