„Když jsem došel na tuhle paseku, na pokraji jsem se zastavil, protože pes začal vrčet a třást se. Za tímhle křovím jsem spatřil několik jelenů, kteří se tu pásli. Rozhodl jsem se, že se o ně pokusím, protože podobná zvířata jsme ještě neulovili. Začal jsem se plížit v křoví podle kraje paseky a náhle, když jsem byl v rovině s křovím, všiml jsem si velké žluté šelmy, která také číhala na jeleny — kradla se k nim, kryta křovím… Pomyslil jsem si, že tahle šelma je ještě zajímavější než jeleni, a začal jsem ji už pozorovat z houštiny všeho všudy sto kroků od ní. Žlutou šelmu zajímali jen a jen jeleni. Nevšimla si mě anebo neuznala dvounohé stvoření, které jí po prvé přišlo na oči, za hodno své pozornosti. Když se přikradla až ke křovisku, vztyčila se a dychtivě si vyhlížela kořist přes křoví, které ji dělilo od jelenů. Ti se tiše pásli a nic netušili. Teď jsem spatřil na dravcových světlých bocích tmavé pruhy a poznal jsem, že to je veliký tygr. Stál ke mně levým bokem v nádherné poloze. Rychle jsem po něm střelil trhavou kulí, která ho na místě složila.
Jeleni se výstřelem poplašili, rozběhli se kolem křoviska, spatřili tygra, který se ještě svíjel, a prudce se od něho obrátili rovnou ke mně. Stěží jsem stačil uskočit. Byla to nádherná zvířata — jeden starý samec s obrovskými parohy, několik laní a kolouchů.
Nejdřív jsem chtěl tygra stáhnout sám, ale když jsem si ho prohlédl, byl jsem si jist, že patří k nějakému neobyčejnému druhu, který pravděpodobně tam nahoře taky vymřel. Proto jsem si myslil, že je lépe zavolat zoologa. Chtěl jsem už jít sám, ale bál jsem se, že nějaká šelma uvidí mrtvolu a zmaří kůži. Proto mě tedy napadlo, abych poslal Generála; skvěle splnil můj rozkaz. A je dobře, že jsem z paseky neodešel, protože se brzo ozvali vlci; nejdříve zavyl jeden, pak druhý a pomaličku se jich na pasece sešla celá desítka. Když mě uviděli u mrtvé šelmy, nejdřív se báli přiblížit. Ale pak už byli tak drzí, že jsem na ně musel utratit několik nábojů.“
Šelma, kterou Makšejev zastřelil, měla běložlutou srst s tmavohnědým pruhem přes záda a s několika právě takovými pruhy na bocích. Na první pohled se tedy podobala tygrovi. Avšak tvar hlavy a těla, krátký ocas a tvar pracek donutily zoologa k výkřiku:
„To není tygr, ale nějaký medvěd!“
Makšejev byl poněkud zklamán, avšak když si šelmu prohlédl pozorněji, musel souhlasit, že jen hnědé pruhy připomínají nejzuřivějšího představitele kočkovitých šelem, kdežto všechny ostatní znaky že svědčí o medvědu.
„Pravděpodobně je to jeskynní medvěd, současník mamutů, který byl dosud znám jen podle částí kostry,“ vysvětlil Papočkin. „Je daleko zajímavější než obyčejný tygr.“
Šelmu změřili, stáhli ji a kůži odnesli s sebou stejně jako lebku a zadní tlapu.
Ten den měli výbornou večeři: husí polévku s planou cibulí, šašlyk z jeleního masa a medvědí řízky. Ty však, protože ostře páchly, každému nechutnaly.
Toho dne už byla mlha řidší a Pluton svítil skrze tenký závoj par. Jen občas se docela zatáhl. Teplota se držela na +13°, vítr byl poněkud slabší.
„Myslím si,“ podotkl Gromeko, „že za den za dva mlha zmizí a my konečně uvidíme, jakou barvu má nebe Plutonie.“
Čas odpočinku byl rušen jen vzdáleným vytím vlků, kteří pravděpodobně hodovali na pasekách na zabitých jelenech, na medvědovi a na svých vlastních druzích. Dokonce ani Generál si těch zvuků nevšímal, když ležel u vchodu do stanu, kde ho kouř chránil před dotěrným hmyzem.
Pak pluli dál. Řeka se rozšířila a prohloubila. Mocně naložené loďky už nebyly v nebezpečí, že narazí zádí o břeh anebo do něho v ostrých zátočinách vrazí přídí.
Břehy byly pokryty celistvou stěnou různých křovisek, která už dosahovala výšky čtyř metrů. Několik druhů jívy, vrba křehká, střemcha, hloh a šípek se spolu těsně proplétaly. Místy se nad nimi vypínaly vrcholky bílých bříz a modřínů. Teploměr ukazoval +14°, mlha jen zřídka zastírala celé nebe. Většinou však plynula ve značné výšce, podobna velkým, ale řídkým a beztvarým oblakům, skrze něž silně prozařoval narudlý Pluton.
„Mlha pravděpodobně brzo přestane,“ řekl Makšejev, který se ujal meteorologického pozorování. „Ale zdalipak skončí tyhle stěny? Vždyť tu z loďky vůbec nic jiného nevidíme!“
„Kdybychom se s velkým nákladem vlekli hustým lesem, pak bychom neviděli o nic víc a postupovali bychom nesrovnatelně pomaleji!“ podotkl Gromeko, který se jako botanik ze všeho nejvíc zajímal o tyhle zelené stěny.
Při polední přestávce na malé nezarostlé planince vypravili se Kaštanov a Gromeko na krátkou výpravu do lesa. Papočkin začal chytat ryby a Makšejev vylezl na strom, který byl trochu vyšší než ostatní. Když se vrátil, řekl zoologovi:
„Krajina se brzo změní. V dálce je vidět ploché výšiny s rozsáhlými planinami a naše řeka teče rovnou k nim.“
„A co je vidět nablízku?“
„Blízko je na všech stranách jenom hustý les, zelené moře bez pasek.“
„Naši přátelé se zřejmě brzo vrátí, když je všude taková houština.“
Za hodinu přišli Kaštanov s Gromekem skoro s prázdnou; kráčeli stále po stezce mezi zelenými stěnami, nasbírali trochu rostlin, viděli drobné ptáky. V houští slyšeli všelijaký šramot, ale paseku nenašli. Zoolog, který zůstal u řeky, měl větší štěstí: chytil na udici několik velkých ryb, které připomínaly sibiřského muksuna, a ohromnou zelenou žábu, třicet centimetrů dlouhou.
Odpočinuli si a pluli dál. Asi po dvou hodinách se na pravém břehu objevil poměrně vysoký pahorek, pak druhý a třetí. Byly však porostlé hustým lesem, který už tvořily stromy mírného pásma: lípy, javory, jilmy, buky, jasany a duby. V údolích mezi pahorky se černaly smrky a jedle. Větve stromů, ovinuté břečťanem, chmelem, divokým vínem a svlačci se místy skláněly až nad vodu. V zeleném houští štěbetali a zpívali ptáci. Cestovatelé občas zpozorovali veverky a burunduky, kteří skákali s větve na větev.
„Dneska večer uvidíme na exkursi něco nového,“ poznamenal Gromeko. „Rostlinstvo se změnilo a svědčí o tom, že je tady teplejší podnebí.“
„Docela jistě,“ přikývl zoolog. „Včera mi bylo ještě jako na severní Sibiři, ale dnes mi příroda připomíná už můj rodný kraj — jižní Rusko.“
„Nenarazíme už dneska na opravdové tygry?“ zeptal se Makšejev.
„Bude asi lépe nedělit se na skupiny, ale jít pohromadě, abychom se ubránili nebezpečí,“ navrhl Kaštanov.
Pahorky byly poznenáhlu vyšší, a tak je mohli považovat téměř za kopce. Severní svahy byly zarostlé hustým listnatým lesem, na jižních byly louky s osamělými stromy a křovisky. Tu a tam bylo vidět skály, které vzbudily v Kaštanovovi ohromný zájem.
„Nu, dneska si přijde na své i geologie!“ zvolal Makšejev.
„Však je už na čase, mému kladívku se stýská po práci. Vždyť jediný kopec v tundře zklamal jeho naděje!“ smál se Kaštanov.
„A proto se tu zastavíme na nocleh,“ navrhl Gromeko. „Dnešního dne jsme ujeli kolem sta kilometrů.“
19. DOBRODRUŽSTVÍ NA KOPCI
Místo pro tábořiště si vybrali blízko úpatí velkého kopce, odděleného od pravého břehu řeky úzkým pruhem vysokého lesa. Cestovatelé se posílili čajem a studeným masem a všichni se společně vypravili ke kopci. U stanu nechali Generála, přivázaného na dlouhé šňůře ke stromu.