„Tohle ústřední těleso neboli skutečné jádro naší Země je už v posledním stadiu svého hoření, je to vlastně hasnoucí červená hvězda. Ještě kratičko — a zhasne! Na vnitřním povrchu zavládne tma a zima a všechen tenhle bohatý život poznenáhlu zahyne,“ pravil Kaštanov.
„Štěstí, že jsme sem ještě vnikli a že jej prostudujeme,“ zvolal Makšejev. „Kdybychom přišli později, museli bychom se vrátit zpátky. Viděli bychom před sebou jen černou noc.“
„Nu, řekl jsem» kratičko «v geologickém smyslu. Přepočítáno na zemské roky mohou to být celá tisíciletí; a tak i naši velmi vzdálení potomci budou ještě moci prostudovat tenhle vnitřní povrch — a dokonce jej osídlit.“
„Děkuji uctivě! Přestěhovat se do země odsouzené k zániku ve tmě věčné noci!“
21. TROPICKÁ BOUŘE
Tak v živé besedě nepozorovaně uplynul čas a obě loďky přistály u tábořiště, kde Papočkin a Gromeko už čekali s večeří. Podsvinče, vařené i pečené s planou cibulí, kterou botanik nasbíral na kopci, bylo velmi chutné. Svorně se rozhodli, že si v budoucnu musí pozorně všímat jedlých plodů, kořenů a travin, aby si zpestřili kuchyni. Všechny zeleninové a moučné konservy nechali v jurtě a ze zásob si s sebou vzali jen čaj, cukr, kávu, trochu sucharů a přísady, jako sůl, pepř a různé výtažky. Lov a rybolov jim měly opatřit většinu potravy, kterou zdejší rostliny mohly obohatit.
Na dobu, kdy spali, rozdělali u stanu veliký oheň a po řadě hlídali, protože po setkání s tygrem měli strach, že je přepadne nějaká šelma. Každý strážný skutečně slyšel v blízkém lese všelijaké šramoty, třesk, pleskot křídel a křik vyplašených ptáků a Generál často větřil a vrčel.
Nazítří si z počátku krajina zachovala stejnou tvářnost: dál pokračovaly kopce, ze severu zalesněné a na jižním svahu stepnaté, a neproniknutelný les po březích řeky. V poledne přistáli na levém břehu, na který si Kaštanov a Gromeko po obědě vyšli.
Bylo tu mnoho nových rostlin: začínaly už věčně zelené keře — myrty, vavříny a střemchy. Líska dosahovala obrovských rozměrů a vyrovnala se dubům, bukům a jilmům. Na jižním svahu rostly buky, cypřiše, thuje a tisy. Nádherné magnolie rozevřely své obrovské voňavé květy. V houštině podle řeky se objevoval bambus a různé liány. Gromeko se na každém kroku rozplýval nadšením.
Toho dne vystupovala už teplota vzduchu ve stínu na 25°, protože ustal severní vítr, který dosud vál cestovatelům do zad. Vzduch ztěžkl, byl plný výparů hustých lesů. Badatelé se s námahou šplhali po svahu kopce. Byli celí zpocení, ačkoli slunce jen matně prosvěcovalo záclonou oblaků.
Celá příroda jako by ztrnula a zmrtvěla horkem; ptáci a zvěř se schovali do stínu.
Na vrcholu kopce si Kaštanov a Gromeko sedli, aby si odpočinuli; a když se obrátili k severu a rozhlédli se po kraji, zjistili, proč je tak nesnesitelné horko: na obzoru se zdvíhal jako zubatá stěna s fantastickými baštami obrovský tmavofialový mrak — blížící se bouře. Zpředu byl obrouben modrobrunátným valem rozvlněných mračen, pod kterými zářily oslepující blesky. Tento val se rychle blížil.
„Musíme utíkat k člunům!“ zvolal botanik. „Liják to bude dozajista tropický!“
Oba seběhli dolů po svahu, klopýtali ve vysoké trávě a klouzali po příkřejších místech. V deseti minutách doběhli ke stanu, kde je netrpělivě čekali Makšejev a Papočkin. Ti nevěděli, co dělat. Nebylo jisté, zda stan odolá prudkému dešti a ranám velmi pravděpodobného krupobití. Řeka mohla vystoupit z břehů, unášet vyrvané stromy, a tak by ani v loďkách nebylo bezpečno. Zdálo se, že je nejrozumnější vyložit všechno na břeh, vytáhnout čluny a schovat se do křoví.
Když Papočkin se svými druhy uvažoval o tomhle plánu, vzpomněl si, že kus dolů po proudu viděl na malém výletě — při honbě za velikým vodním hadem — u úpatí kopce převislou skálu. Tam se mohli schovat před deštěm. Ale museli spěchat — bouře se rychle blížila. Všichni vskočili do člunů, připluli ke skále a za několik minut všechno vyložili a vtáhli pod převis, který byl dost velký, aby se tam vešli nejen lidé, pes a věci, ale i loďky, jimiž se zahradili před větrem.
Když cestovatelé vyhnali několik menších hadů, kteří se uvelebili v rozsedlinách skály, mohli už klidně pozorovat velkolepé divadlo atmosférické katastrofy.
Modrobrunátný val už přiletěl do poloviny nebe, zakryl slunce a zdál se teď zdola docela černý. Byla to jakási bezedná tůň, kterou ustavičně prořezávaly oslepivé klikatiny blesků, doprovázené takovým duněním hromu, jaké ještě nikdo z pozorovatelů neslyšel. Hned se ozývaly jeden za druhým ohlušující výbuchy, hned třesk; jako by se na kusy trhaly obrovské díly pevné látky, hned salvy stovek těžkých děl.
Blízký les hluše šuměl v prvních nárazech větru. Od severu se přivalil další hrozný rachot, jenž naháněl strach a ponenáhlu přehlušil dokonce i dunění hromu. Zdálo se, že se odtud řítí obrovský vlak, který na své trati všechno ničí.
Cestovatelé zbledli a polekaně se rozhlíželi.
Vichřice se už přihnala. Ve vzduchu kroužily nesčetné listy, květy, haluze, větve, celé keře vyrvané i s kořeny a ptáci, kteří se nestačili včas schovat v hloubi lesa. Byla stále větší tma. Ve chvílích mezi ohlušujícím hromovým rachotem všechno kolem svištělo, syčelo, praskalo. Obrovské krůpěje deště a jednotlivé veliké kroupy pleskaly do země a do vody, která se bouřila a pěnila. Pak nastala úplná tma a jenom při světle blesků se na chvilinku objevoval úděsný obraz: zdálo se, že se do vzduchu zdvihl celý les a žene se s proudy deště a krup. Hluk byl tak silný, že nebylo slyšet ani hlasité volání do ucha.
Tato pohroma však trvala všeho všudy pět minut. Brzo se začalo jasnit, nárazy větru oslábly, lomoz a rachot se vzdálil na jih a déšť jen krápal. Zato řeka se naráz vzdula. Byla najednou červenohnědá a špinavá, zpěnila se a unášela listí, haluze, větve i celé stromy. Po nebi se ještě hnaly cáry šedivých mračen, ale Pluton už probleskoval a ozařoval stopy zkázy, jež tu bouře zanechala.
Cestovatelé vylezli zpod převislé skály a rozhlédli se. Uviděli, že u loděk je nasypána celá hromada listí, větví a haluzek, promíchaných s kroupami, velkými jako vlašský ořech. Několik špičatých větví přiletělo tak prudce, že prorazilo potah na bocích loděk. Museli je hned začít spravovat. Vytáhli jehly, nitě a kousky nasmolené plachtoviny a pustili se do práce.
Loďky spravovali asi hodinu; řeka zatím opadla zase do svých břehů, úlomky dřeva odpluly a cestovatelé mohli pokračovat v plavbě. Černý mrak už zmizel na jihu za kopci, a tak si cestovatelé po prvé mohli prohlédnout bezmračnou tmavomodrou oblohu.
„Když si jen pomyslím,“ řekl Papočkin už v loďce, „že přímo nad námi, nad tímhle modrým nebem, asi deset tisíc kilometrů daleko, je zrovna taková země s lesy, řekami a různými zvířaty! Jak by bylo pěkné, kdybychom ji viděli nad hlavou!“
„Je to příliš daleko,“ podotkl Kaštanov. „Tak silná vrstva vzduchu s částečkami prachu a vodními parami nemůže být dost průzračná a země pokrytá rostlinstvem odráží málo světla.“
„Zdalipak jste si všimli,“ zeptal se Makšejev, „když jsme včera prohlíželi okolí s poměrně nepříliš vysokého kopce, že je tady dole vidět daleko lépe než tam nahoře? Mohli jsme pozorovat lesnatou rovinu jistě do dálky sta kilometrů, protože povrch, na kterém teď jsme, není vypuklý jako na zemi, ale proláklý. Zdálo se, že stojíme na dně mělké misky.“