„A co byste dělal?“
„Po Černé pustině bych mohl jít dál na jih a podívat se, co je za sopkou.“
„Pořád jen pustina. To je vidět i tady odtud.“
„Kromě bot nám chybí také jídlo,“ poznamenal Makšejev.
„A nemáme skoro žádnou vodu!“ dodal Gromeko a potřásl plechovkou.
„Máte pravdu. Musíme spěchat k moři. Ach, tyhle černé balvany jsou hrozně rozžhavené. Je mi, jako bych stál na horké plotně. A tlusté ponožky se mi rozpadly, jak jsem běhal po lávě.“
„Budeme si muset roztrhat košile a obalit si jimi nohy,“ navrhl Makšejev. „Rozhodně nemůžeme jít bosi.“
Při tomhle rozhovoru on a Kaštanov pořád poskakovali a zdvíhali jednu nebo druhou nohu, aby si je ochladili. Teď si svlekli košile, omotali si jimi nohy, ovázali je řemínky pušek, a když se naposledy podívali na sopku, zahalenou černými mračny, vesele vykročili po pustině k severu. Cesta byla snadná: povrch pustiny byl zcela rovný, místy to byla holá zelenočerná hmota pradávné lávy, chlazená větry, místy pak byla zasypána drobnými úlomky. Právě tak jako v pustině kolem Satanáše, nebyly ani tady známky nějakého rostlinstva. Černá pláň se táhla až po obzor. Nad ní se klenulo čisté nebe a v nadhlavníku narudlý Pluton obléval tuto rovinu paprsky, jež se odrážely od hladkého povrchu tak, že zářil miliony nazelenalých jiskřiček. Cestovatelé musili zavírat nebo mhouřit oči, aby je nerozbolely od spousty záře a lesku.
Mířili na severovýchod, aby se dostali k dolnímu proudu potoka. Jen tam mohli najít vhodné místo k sestupu s výšiny. Za tři hodiny došli ke kraji srázu a začali hledat vhodnou rozsedlinu. Údolí, které ještě včera bylo zelenou oasou, poplenil teď úplně bahnitý proud. Stromy byly vykáceny, keře vyrvány a odneseny proudem, palouky zaneseny bahnem. Jen tu a tam při úpatí srázu se zachovaly útržky zeleně. Když cestovatelé viděli tenhle smutný obraz zkázy, vzpomněli si, že se na zpáteční cestě chystali dole v údolí k lovu na iguanodony.
„Pravděpodobně utekli k moři!“
„Nebo zahynuli v bahně!“
Druhý předpoklad byl správný. Kus dál si cestovatelé všimli, že nad dolinou krouží pterodaktylové jako hejno vran nad zdechlinou. Přišli blíž a viděli, že na dně údolí je krvavá hostina. Z bahna čnělo jako veliké pahorky několik zdechlých iguanodonů, na něž posedaly desítky ptakoještěrů. Rvali zubatými zobany maso a vnitřnosti, hádali se a prali, odháněli jeden druhého, vzlétali a zase usedali. Jekot a kvakot neustal ani na chvilku.
„Tak tohle je tedy naše zvěřina!“ řekl Gromeko, když spatřil ten odporný výjev. „Co si teď počneme?“
„Můžeme zastřelit pterodaktyla,“ navrhl Makšejev.
„Potom, když se nažrali mršin? Děkuji uctivě!“
„Ale vždyť už jsme je jedli!“
„To jsme nevěděli, že se živí i mršinami. A taky proto, že jsme jiné maso neměli, když nás mravenci oloupili.“
„Ale teď je taky nemáme.“
„V člunech jsou sušené ryby a v ústí řeky si nalovíme čerstvé.“
„Zapomínáte, že řeka už není,“ připomenul Kaštanov. „A taky celý mořský záliv je jistě plný bahnitého nánosu. Ryby tedy buď lekly, nebo odplavaly dál do moře.“
„Bojím se, že nebudeme mít pitnou vodu,“ poznamenal Gromeko.
„Ovšem, vždyť řeka není!“
„A já se obávám, zda se nám nezničily všechny věci, schované v křoví. Byly nedaleko od řeky a nízko nad hladinou. Jestliže byl bahnitý proud v ústí doliny stejně prudký jako nahoře, mohl všechno odnést do moře nebo v nejlepším případě zalít bahnem.“
Makšejevovy obavy všechny tuze znepokojily. Zapomněli na pterodaktyly a spěchali dál. Papočkin si však stačil vyfotografovat onen pterodaktylí hodokvas.
Nedaleko od kraje údolí objevili úzkou a příkrou strž, kterou se jim podařilo sejít dolů. Všichni chtěli utíkat, aby se co nejrychleji dostali k moři. Nešlo to však lehce. Všude rozlité bahno, i když v tenké vrstvě, ještě dost neuschlo a nohy vázly nebo se lepily na každém kroku. Už z dálky bylo vidět, že bahnitý proud v ústí pořádně řádil. Řeka na svém dolním toku protékala dříve úzkou chodbou mezi stěnami přesliček a kapradí. Teď tam byl proražen široký průsek a vyvrácené stromy byly zaneseny bahnem. Ale i mimo toto pásmo, kudy se přehnala hlavní síla vody, řádil proud: celý les v ústí údolí byl zatopen bahnitou vodou, která po sobě všude nechala tlustou vrstvu bahna.
Cestovatelé vázli v bahně. Nakonec však se dostali k břehu zálivu a vykřikli. Místo čisté blankytné vody se před nimi táhly hnědé splašky, na jejichž hladině pluly kromě listí haluze, větve, keře i celé kmeny, splavené proudem do moře. Makšejev a Gromeko se rozběhli ke křoví, kde byly uschovány čluny a věci. Byli si téměř jisti, že všechno je odplaveno, protože stopy zkázy byly všude patrny; dokonce i pláž při ústí řeky byla pokryta vrstvou bahna.
„Hurá!“ rozlehlo se jejich volání. „Všechno je v pořádku, pojďte nám pomoci!“
Věcem se nic nestalo, protože byly složeny do loděk a ty zase pokryty stanem a vorem a kromě toho pevně přivázány ke stromům. Všichni si s úlevou vydechli a začali vyprošťovat čluny a přetahovat je s věcmi na mořský břeh, kde se kousek od ústí řeky našlo místečko bez bahna. Protože však řeka vyschla, museli odejít z tohohle koutku, který je včera všechny tak okouzlil. Pokračovat v plavbě na západ bylo nebezpečné, protože dál tvořily jižní břeh útesy Černé pustiny a cestovatelé nemohli doufat, že najdou pitnou vodu.
„Nemáme dost pitné vody, a tak nemůžeme plout na západ. Na východě však víme o prameni, u kterého jsme přenocovali,“ uzavřel Gromeko úvahu, kam zamířit.
48. NA ZPÁTEČNÍ CESTĚ
Za hodinu už cestovatelé veslovali po zálivu, který se změnil v bahnitou louži. Obepluli mys a obrátili se na východ podle jednotvárného nízkého břehu, na kterém se zvedala stěna lesa. Všichni usilovně veslovali, aby se co nejdřív dostali k sladké vodě, kde by si mohli konečně odpočinout a vyspat se po všech nesnázích a vzrušeních posledních dvou dní.
Tento kvap jim však nezabránil, aby se nezastavili a nevydali se na lov iguanodonů, jež zpozorovali na jednom místě na pláži.
Nazítří plavba pokračovala stejně energickým tempem. K večeru dostihli nešťastné místo u ústí Mravenčí řeky, na kterém leželo vypálené mraveniště. Tady byla písečná pláž a sladká voda, kdežto dál už vhodné místo k táboření nebylo;
Zastavili se na nocleh; ten už nebyl porušen žádnými příhodami. Příštího dne pluli na východ průlivem mezi ostrovy, které dělily východní moře od západního.
Tentokrát si vybrali cestu poblíž severního břehu, aby určili, kde leží ústí řeky, jež byla mnohem větší než řeka Makšejevova, ale měla patrně týž charakter. Její nízké břehy byly pokryty hustým lesem. Táhl se až k vodě a neponechal tam ani píď půdy k táboření. Museli poobědvat v člunech studené maso.
Když po jídle odpočívali, dostal Papočkin náhle nápad, který ihned sdělil svým druhům.
„Vždyť my jsme teď u severního břehu, viďte?“ zvolal radostně.
„Nu ovšem!“ odpověděl Kaštanov.
„Tak tedy se ho budeme držet i dál až k ústí Makšejevovy řeky. Vyhneme se tím nebezpečné plavbě přes moře.“
„Ale vždyť jsme se přece chystali, že důkladně prozkoumáme jižní břeh na východ od místa, kde jsme po prvé tábořili?“ zeptal se Gromeko.
„Nemáme už čas myslit na zpáteční cestu k ledovcům?“ pokračoval zoolog.