„Nešla tu snad opice?“ zapochyboval.
„Tady? V subpolární krajině mezi modříny a břízami?“
„Kdož ví! Jestli tady, v severních lesích a tundrách, mohou žít mamuti a nosorožci, jejichž blízcí příbuzní žijí teď tam, na povrchu země, jen v teplém podnebí, tak proč by tu nemohly být i opice, které se přizpůsobily tomuhle podnebí?“
„Snad máte pravdu. Musíme sem zavolat zoologa a geologa, ti to lépe posoudí.“
„Chytejte si ryby a já pro ně dopluji.“
Gromeko dovesloval k tábořišti a přivedl přátele.
„To je ohromná opice!“ vyslovil svůj názor geolog.
„Ale já myslím, že je to spíše člověk podobný opici,“ prohlásil zoolog. „Podívejte se, šel jen po nohou a o ruce se neopíral. Opice, když by sestupovala po dost příkrém svahu k vodě, jistě by si stoupla i na ruce. Ale stopy rukou tu vidět není.“
Po pečlivé prohlídce objevili na obou březích pěšinku a v říčce mělký brod. Na pěšině bylo stopy vidět méně zřetelně, ale podle jejich vzdálenosti bylo možno soudit, že ten tvor měřil nejméně sto osmdesát centimetrů.
„Tak k čemu jste došli?“ zeptal se Makšejev, když k němu dorazili. Zatím co jeho druzi zkoumali stopy, on a Gromeko se znovu dali do chytání ryb.
„Nejpravděpodobnější je, že tu ty stopy zanechal člověk, podobný opici, který šel dobře ušlapanou pěšinou k nehlubokému brodu přes řeku. O tom brodu věděl!“ prohlásil Kaštanov.
„Tak to tedy sem do Plutonie pronikli nějací lidé už před námi?“
„A navíc chodí bosi, i když už sněží! Klidně se přebrodí ledovou vodou!“ zvolal botanik.
„Že to jsou divoši? Vždyť se jejich noha téměř neliší od opičí!“
„Nechtěl bych se s nimi setkat. Snad to jsou lidojedi.“
„Nu, mravenci nás nepřemohli, ačkoli nám překazili práci. A s divochy bychom to taky nějak provedli.“
Teď museli být zvlášť opatrní, aby je znenadání někdo nepřepadl. Při odpočinku se střídali na stráži a celý příští den se ostražitě rozhlíželi kolem.
Ale již dalšího dne se jim plavba překazila. Ze severu se přihnala vytrvalá vichřice, řeka zamrzla, a dokonce se na ni nasypalo asi patnáct centimetrů sněhu.
Aby tu nemuseli nechat loďky a nenesli věci na zádech, rozhodli se, že si udělají sanice, loďky s věcmi na ně postaví, budou se držet říčního koryta, kde jim nepřekážejí ani keře, ani stromy, a že loďky potáhnou po sněhu. Nebylo však lehké jít po měkkém sněhu a táhnout za sebou těžké saně; a tak za den urazili jen dvanáct až patnáct kilometrů. Pluton se za hustou záclonou mračen už neukazoval a teplota klesala na 5° a dokonce na 10°. V tenkém stanu a v lehkých šatech bylo velmi zima. Při odpočinku se tedy střídali ve stráži, aby udržovali oheň u vchodu do stanu. V boji s mrazem a sněhem docela zapomněli na pralidi. Ostatně na stopy už nenarazili. Všechno živé zřejmě odtáhlo na jih a řídké lesy pod bílým rubášem se pohroužily do zimního ticha.
Teprve osmý den od začátku cesty na saních prořidlý les skončil a na severním obzoru se objevily bílé vrchy — hranice ledů. A na jejich pozadí stěží rozeznali tmavý bod — jurtu na pahorku, který se téměř sléval s rovinou tundry.
Zbývalo jim ještě deset kilometrů těžkého pochodu a pak je čekalo shledání s druhy a odpočinek v teplé jurtě po dlouhém putování. Po třech hodinách už měli před sebou pouhý kilometr a každou chvilku čekali, že uslyší štěkot psů, že z jurty vyběhnou lidé a pospíší jim vstříc se saněmi a s lyžemi. Nikoho však nebylo vidět, psi neštěkali a jurta, napůl zavátá, černala se na vrcholku kopce, jako by byla opuštěna. Cestovatelé se polekaně ptali jeden druhého:
„Cožpak celé dny spí?“
„Proč není vidět a slyšet psy?“
„Nestalo se jim něco zlého?“
Napjali všechny síly a přidali do kroku v hlubokém a sypkém sněhu, do něhož zapadali skoro po kolena.
Teď už byl pahorek docela blízko, ale pořád na něm bylo všechno mlčenlivé a pusté. U jeho úpatí se cestovatelé zastavili a sborem zakřičeli:
„Hej, hej, Borový, Igolkine! Vstávejte, pojďte nás přivítat!“
Volali znovu a znovu, ale odpovědí jim bylo jen mlčenlivé ticho. Muži se doopravdy polekali.
„Jestliže naši přátelé nezemřeli, pak si jejich mlčení můžeme vysvětlit jen tím, že se na saních vypravili někam na lov za velikým zvířetem,“ usoudil Makšejev. „Tím spíše, že tu nejsou ani psi.“
„Ale celý týden jsme už neviděli žádnou zvěř,“ namítl Papočkin.
„Proto taky odešli někam dál na jih.“
„Nevydali se nám naproti, když jsme byli tak dlouho pryč?“ vyslovil svou domněnku Gromeko. „Když začaly zimy a spustil se sníh, napadlo je třeba, že jsme odešli v letních šatech a bez lyží.“
„To je málo pravděpodobné! Věděli přece, po které řece jsme odpluli, a nemohli se s námi na ní minout,“ poznamenal Kaštanov.
„Myslím, že vysvětlení té záhady najdeme v jurtě,“ pravil Makšejev. „Ale dříve obejděme celý kopec, abychom se podívali, nejsouli tu nějaké stopy, které bychom mohli bezděčně zadupat.“
Nechali saně u úpatí, společně se vydali kolem pahorku a pečlivě prohlíželi povrch sněhu. Tam však nebyly žádné stopy, ani čerstvé, ani staré, a cestovatelé mohli napevno věřit, že od té doby, co zemi zasypal sníh, nikdo na pahorek nevystoupil, ani s něho nesešel.
50. V OPUŠTĚNÉ JURTĚ
Plstěné dveře jurty, obrácené na jih, byly zavřeny a zavázány zvenčí: jurta tedy byla prázdná. Cestovatelé pozvedli plst a vešli dovnitř. Jurta vypadala, jako by se v ní bydlelo. U zadní stěny byly složeny bedny výpravy s přístroji, sbírkami a nejcennějšími věcmi. Visely tu pušky, brašny na náboje, obleky jejich druhů a u bočních stěn byly svinuty jejich spací pytle. Uprostřed jurty se černalo ohniště a na třínožce stál dokonce čajník; vedle ležela hromada dříví a chrastí. Všechno vypadalo tak, jako by jejich přátelé neodešli nadlouho.
Když to vše Kaštanov a jeho druzi viděli, znepokojili se ještě víc. Jejich přátelé neodešli ani na lov, ani na výpravu, protože i pušky a spací pytle zůstaly v jurtě. Nezbylo jim tedy než si myslit, že je někde nedaleko jurty, na příklad u lednice nebo na tundře při úpatí kopce, znenadání přepadli nějací nepřátelé — šelmy nebo lidé. A vyhladovělí psi bez pánů zahynuli nebo se rozběhli. Ale jestli je přepadla horda divochů, proč tedy nevyloupila jurtu?
Při pozornější prohlídce věcí objevili, že konvice, pušky a vůbec všechny věci jsou pokryty vrstvou prachu. Makšejev zdvihl poklici čajníku: zbytky čaje na dně byly porostlé hustou plísní. Bylo jim teď naprosto jasné, že lidé opustili jurtu už dávno.
„Copak je tohle?“ zeptal se Kaštanov a ukazoval na podivný dřevěný předmět, který stál na jedné z velkých beden a jehož si dříve nevšimli.
Všichni obstoupili bednu. Byla na ní soška mamuta, velmi hrubě vyřezaná ze dřeva. Byla pomazána tmavohnědou barvou a vrstvou tuku, takže bylo až nepříjemné dotknout se jí.
„Nezačal snad Igolkin z nudy vyřezávat takovéhle sošky?“ zeptal se Papočkin.
„Ne!“ odpověděl Makšejev. „To je docela jistě modla, pomazaná krví a tukem zabitých zvířat jako oběť. Naši přátelé ji nejspíš někde našli.“
„Ano, když uvedeme tenhle nález do souvislosti se stopami v písku, nemůžeme pochybovat o tom, že tu žijí nějací pralidé,“ poznamenal Kaštanov.