„A ti naše kamarády zabili nebo je s sebou odvlekli!“ zvolal Gromeko.
„Pročpak nerozkradli věci?“
Makšejev vzal sošku, aby si ji lépe prohlédl. Všichni užasli, když pod ní nalezli dva lístky, pečlivě složené. Kaštanov je spěšně rozbalil a začal nahlas číst.
Na prvním lístku z 25. září stálo:
„Oznamuji vám, že nás zajali divoši, kteří se nenadále objevili v tundře. Před čtrnácti dny nás náhle polapili beze zbraní v lednici, kde jsme prohlíželi skladiště, a odvedli nás s sebou do lesa. Jurty a skladiště se ani netkli, ale nedovolili nám, abychom si s sebou něco vzali. Psi běželi za námi. Neubližují nám, krmí nás a dokonce nás zahrnují poctami, pravděpodobně nás považují za kouzelníky nebo za bohy, ale nikam nás nepouštějí, přísně nás střeží a vzali nám holínky a skoro všechny šaty. Sami chodí docela nazí, žijí v chatrčích z tyčí a koží, oheň neznají, jedí syrové maso. Zbraně mají výlučně kostěné a dřevěné — kopí, šípy a nože. V hordě je přes sto lidí, ale převládají ženy, které chodí na lov, zatím co muži vychovávají děti a hlídají tábor. Mužů je u nich málo, jsou slabí, ale ženy jsou urostlé a silné. Mají tělo porostlé dost hustou srstí a vůbec se podobají velkým bezocasým opicím. Mají však řeč, které už rozumíme. Proto jsme se dozvěděli, že naši jurtu považují za jakýsi příbytek bohů a že se sem chodí klanět. Užili jsme toho, abychom sem poslali tenhle lístek jako oběť bohům. Slíbili, že ho položí v jurtě. Odvedli nás na jihovýchod po proudu řeky, přes kterou jsme společně přešli pro zabitého mamuta, asi padesát či šedesát kilometrů odtud. Myslíme si, že se vám podaří nás osvobodit bez prolévání krve, když se tu objevíte jako bozi.
Přivezte nám teplé šaty, zápalky a tabák. Léto jsme strávili dobře, ve skladišti je mnoho zásob.
Borovoj, Igolkin.“
Druhý lístek byl z druhého listopadu:
„Ochladilo se a často sněží. Divoši se chystají odtáhnout dál na jih, kde je tepleji. My máme oheň, na kterém si pečeme maso a u kterého se hřejeme. Ale divoši se ohně bojí a zahrnuli nás ještě větší úctou. V zajetí nás drží především ženy, kterým se líbíme, protože jsme hezčí a silnější než muži jejich plemene. Muži nám pak s radostí pomohou při osvobozování. Posíláme poslední lístek, protože divoši už k jurtě nepřijdou. Ale cestou na jih, pravděpodobně podle říčky, budeme nechávat lístky na každém noclehu nebo je cestou budeme napichovat na keře, abyste nás mohli vystopovat. Jestliže se nám nepodaří osvobodit se lstí za pomoci mužů, pak nám výstřely oznamte, až se přiblížíte. Zaútočte otevřeně, střílejte salvami do vzduchu, abyste divochy ohromili a donutili je poslechnout nás. Při nejhorším postřelte několik žen. Neztrácíme odvahu a nebojíme se, jen trpíme zimou a jednotvárnou masitou potravou. Máme o vás obavy, proč se nevracíte, zda se vám na cestě nestalo něco zlého.
Borovoj, Igolkin.“
„Žijí!“ zvolal Gromeko.
„Musíme rychle své druhy osvobodit, vždyť jsou už skoro tři měsíce v zajetí! Dnes je 5. prosince,“ prohlásil Gromeko, když nahlédl do svého deníku.
„Píší, že se tu divoši ničeho netkli,“ pravil Makšejev. „Pak tedy saně a lyže jsou jistě v lednici, a rovněž tak zásoby potravy. Musíme hned vykopat vchod do skladiště a urychleně začít s přípravami na cestu.“
„Ano, zdá se, že je v jurtě všechno na místě, skladiště je tedy asi taky v pořádku, jen jestli nezůstaly otevřeny dveře a jestli psi neroztahali zásoby,“ strachoval se Papočkin.
Po obtížné cestě sněhem, po nocích v tenkém stanu a po jednotvárném jídle pouze z masa a sucharů teplá jurta a zásoby různých konserv značně zpříjemnily cestovatelům život. Kaštanov a jeho druzi se rozhodli, že si několik dní odpočinou a zatím se vyzbrojí na novou cestu, která se mohla protáhnout na několik týdnů, podle toho, jak daleko pralidé odtáhli.
Celý pahorek kolem jurty byl pokryt dost hlubokým sněhem. Ve skladištích bylo všechno v pořádku. Saně s lyžemi si hned vytáhli ven, aby je prohlédli a opravili. Velké skladiště bylo uzavřeno opravdovými pevnými dveřmi, a proto šelmy nic neodvlekly, i když tu nebyli lidé ani psi. Starostliví poustevníci přichystali na zimu spoustu uzeného masa, které se teď při honičce za divochy velmi hodilo — cestovatelé totiž nemuseli ztrácet čas lovem.
Kus dál na pahorku stála malá meteorologická budka. Zhotovil ji Borovoj. Přístroje byly v pořádku. V jurtě našli meteorologický deník, podle kterého si mohli udělat úsudek o podnebí v tundře v druhé polovině léta a počátkem podzimu.
Rozhodli se, že si jurtu vezmou s sebou a všechny zbytečné věci že složí do skladiště, zamknou je na zámek a vchod zasypou sněhem, aby ho docela schovali před nezvanými hosty.
Zároveň připravili na cestu dvoje saně, šest párů lyží, zásoby potravin na měsíc, teplý oděv a spací pytle. Vzali si taky trochu cukru, bonbonů, nožů, jehel, nití, korálů a prstenů jako dárky divochům, kdyby zajatce vydali dobrovolně.
Pro všechny případy si vzali i líh a koňak, aby — budeli toho třeba — opili strážce.
51. PO STOPÁCH DRUHŮ
Na pahorku si tři dny odpočinuli a vyrazili na cestu nejprve na jihovýchod k řece, za níž Kaštanov s Papočkinem po prvé lovili mamuty, a pak dolů po proudu.
Mezitím našli na levém břehu paseku, kde divoši tábořili. Z tábora zbylo asi dvacet koster chýší — byly to tyče sestavené do kužele jako v čumách asijských Osťaků a Tunguzů.
Na jedné tyči byl připíchnut lístek s tímto zápisem:
„Tady jsme žili v zajetí celý čas, dokud jsme neodtáhli na jih. Dnes horda odchází. Snad se nám podaří cesto…“
Konec lístku byl zřejmě utržen.
Rozhodli se, že půjdou po řece dál a budou pečlivě prohlížet paseky ve vzdálenosti vždycky patnácti až dvaceti kilometrů. To byl zřejmě denní pochod hordy, která vlekla všechno své harampádí, a proto se pohybovala pomalu. Na pokrajích těchto palouků mohl zůstat lísteček zajatých druhů.
K večeru téhož dne přišli skutečně na velkou louku a na jednom z keřů našli lístek, přivázaný nitkou k větvi.
Stálo na něm:
„Za den urazíme asi dvacet kilometrů; táhneme místy po lesních pěšinách při řece, místy se brodíme přímo vodou, která je velmi studená a sahá někde až nad kolena. Těmhle lidem to však nevadí. Vrátili nám pár kusů šatů, ale při noclehu nám je znovu berou a dávají nám zvířecí kůže, abychom se přikryli. Cestou chýše nestavějí a spí pod keři. My jsme se zachránili jen díky ohni, který oba po řadě udržujeme po celý čas, dokud jsme na jednom místě.
Borovoj.“
Nazítří ušli čtyřicet kilometrů, ale nenašli ani jeden lístek; snad je serval vítr, anebo setřáslo nějaké zvíře.
Šli další den a po obědě zase nalezli lístek, na kterém stálo:
„Lidé sundávají naše lístky s keřů, když si jich všimnou, a schovávají si je jako talismany. Myslí si, že je necháváme za oběť zlému duchu, který přináší zimu a sníh. Proto se nám podaří zachránit lístečky jen výjimečně. Cestou při řece však budeme napichovat prázdné lístky na větve, abyste věděli, kudy jsme šli. Až se dostaneme do kraje, kde nebude sníh, a kde řeka nezamrzá, buďte zvlášť pozorní. Myslíme, že se tam horda na dlouho zastaví.