Se vzrůstajícím nepokojem počítali mizející podzimní dny a dohadovali se, jak brzo se mohou vrátit jejich druhové z jihu a osvobodit je. Od severu se pomalu blížila zima a v nedaleké budoucnosti je čekalo nové stěhování, ještě dál od pahorku na kraji ledovců. Proto si snadno představíme, jak se zaradovali, když uslyšeli výstřely, které jim zvěstovaly, že budou brzo osvobozeni.
55. ZASE V JURTĚ
Ke svému pahorku na kraji ledovců dorazili cestovatelé v posledním prosincovém týdnu a rozhodli se, že si odpočinou a oslaví Nový rok, úspěch výpravy na jih i osvobození zajatců. Měli slušné zásoby jídla i dřeva a nemuseli se zatím vypravovat do lesa nebo do tundry.
Očistili plošinku od sněhu, postavili jurtu a ve sněhu, jehož bylo víc než metr, vykopali příkop ke skladišti, k psí chodbě a k meteorologické budce. Pak mohli odpočívat. V jurtě hořel malý ohníček, bylo tam teplo a útulno. Všech šest mužů v přestávkách mezi jídlem, procházkami a spánkem hovořilo; vyprávěli si, co se komu přihodilo, a vzpomínali na různé historky z cesty nebo ze života v hordě.
Katu se mlčky účastnila všech těch besed a vážila si stále víc bílých kouzelníků, kteří měli tolik podivných věcí. Noha se jí začala hojit, takže už mohla pomalu chodit. Často ji našli u jurty, jak sedí na bobku, dívá se na jih, kde bylo na obzoru vidět tmavý pruh lesů. Zřejmě ji to táhlo k jejímu plemeni.
Igolkin přemlouval Katu, aby s nimi zůstala a pak odjela společně přes ledy do teplé země, kde uvidí všechny zázraky, jež běloši vytvořili. Umíněně však vrtěla hlavou a opakovala:
„Já les, chatrč mámy, syrové maso, lov, veselo!“
Cestovatelé však přece jen doufali, že si na ně pomalu zvykne a nakonec pojede dobrovolně. Jak by výprava triumfovala, kdyby přivezla živý exemplář pračlověka, podobného opici!
Když mrazy zesílily, začalo být Katu zima. Ale odmítala oděv, který jí nabízeli. Když vycházela z teplé jurty na vzduch, balila se jen do své pokrývky. Nikdy však nepomáhala při úklidu jurty, při mytí nádobí, při prohazování spojovací chodby ve sněhu a při nošení dřeva. Vyptávala se Igolkina, kolik má žen, zda ty ženy chodí na lov, zda je velká horda, do které patří bílí kouzelníci, a nedůvěřivě vrtěla hlavou, když jí vypravovali o životě Evropanů, o městech, mořích, lodích a podobných věcech. Ve chvílích, kdy nespala a nejedla, zaměstnávala se jen tím, že hladila tyče pro oštěpy a vyřezávala z měkkého vrbového dřeva velmi hrubé sošky mamutů, nosorožců, medvědů a tygrů. Udělala si celou sbírku takových model, klaněla se jim a pořád prosila Igolkina o krev, aby je mohla natřít. Cestovatelé však na lov nechodili; v tundře nebylo vidět ani zvířata, ani ptáky; nemohli jí tedy vyhovět.
V lednu začali podnikat krátké výlety na saních, aby navykli psy na postroje. Psi se už vykrmili, zvykli si na bývalé pány a žili v ledové chodbě pod pahorkem kromě Generála, který zůstal u jurty jako hlídač. Když zvykli psy na postroje, začali podnikat daleké výpravy po tundře, k pokraji ledů, pro dříví, jehož zásoba se už značně ztenčila. Ve výpravách se po řadě střídalo vždy pět mužů s trojími saněmi a jeden zůstával v jurtě sám s Katu, aby ji střežil. Jednou na konci ledna přišla řada na Papočkina, aby hlídal v jurtě. Katu vždycky pozorně sledovala muže, když odjížděli k lesu, a nemohla se dočkat, až se vrátí. Doufala, že narazí na nějakou zvěř a přivezou jí čerstvé krvavé maso, po kterém se jí stýskalo. Nikdy však se tyto její touhy nevyplnily, protože na žádnou zvěřinu nenarazili.
Po odjezdu ostatních proseděl Papočkin asi dvě hodinky v jurtě u ohně a pak si z dlouhé chvíle zdříml. Pravděpodobně spal dost dlouho. Když se probudil, Katu v jurtě nebyla. Vyběhl ven a spatřil tiž daleko na jihu uprostřed sněhobílé pláně černou tečku, která se víc a více vzdalovala. Zajatá si vzala jeho lyže, na nichž se naučila jezdit, a tak ji v hlubokém sněhu bez lyží nemohl pronásledovat. Vzala si také svou pokrývku, načatou uzenou kýtu, která visela v jurtě, velký nůž a krabičku zápalek, s nimiž se naučila zacházet.
Když se jeho přátelé k večeru vrátili a dozvěděli se o Katině útěku, velmi se rozzlobili. Papočkin musel vyslechnout spoustu výčitek za svou neukázněnost. Na pronásledování uprchlice však nebylo ani pomyšlení. Utekla už příliš daleko a k honičce za ní by bylo třeba vyzbrojit celou výpravu. A i tak by bylo nejisté, zda ji dohoní. Katu běžela nalehko a při lovu se naučila uběhnout i sto kilometrů za den. Výprava se saněmi však mohla ujet sotva polovinu té vzdálenosti. Chtít si dívku proti jejímu přání vybojovat u jejích rodičů nemělo smysl.
Na štěstí si Katu před útěkem několikrát vyfotografovali zpředu, se strany i s boku a také jí podle všech anthropologických pravidel změřili, vzali jí sádrový otisk tváře a udělali otisky rukou i nohou.
Na zpáteční cestu přes ledovce se mohli pustit nejdříve koncem března nebo dokonce počátkem dubna, aby zastihli nahoře už dost dlouhý den a dostali se počátkem léta na jižní pobřeží Nansenovy země. Do odjezdu zbývaly ještě skoro dva měsíce. Rozhodli se, že toho času využijí k výcviku lidí i psů v delších výletech na saních. V posledních dnech začali pozorovat na pokraji lesů čerstvé stopy — patrně sobů, ba i pižmových turů a vlků. Proto mohli počítat s lovem, vypravíli se na den na dva daleko od jurty. Lidé i psi velmi potřebovali čerstvé maso; uzené se jim už tuze zprotivilo a Katu jeho zásobu také značně ztenčila svou žravostí. Uzené maso si museli opatrovat na zpáteční cestu a do odjezdu si k jídlu opatřovat zvěřinu. Na výpravy chodili střídavě tři s dvojími saněmi a se stanem, kdežto druzí tři muži s jednou zápřeží psů zůstali v jurtě a odpočívali si po předešlém výletě.
56. V LEDECH
Na konci března se cestovatelé rozhodli, že vyrazí přes ledy na zpáteční cestu. Meteorologickou budku nechali na místě a v ní, stejně jako ve skladě pod pahorkem, schovali v zaletované skřínce stručné údaje o výpravě, která objevila Plutonii, a o hlavních výsledcích cesty na jih. Dalo se čekat, že počátkem léta navštíví pralidé pahorek, a proto aby neodnesli skřínky a nerozbourali budku, rozestavili cestovatelé na poličce v budce několik dřevěných sošek, které vyřezala Katu, a na podlaze budky jako oběť složili všechny kosti, jež se jim tu nahromadily, prázdné plechovky od konserv a podobné haraburdí. To všechno si vymyslil Igolkin, který se s divochy více sblížil než učený Borovoj.
Saně, pořádně obtížené sbírkami, jídlem a majetkem výpravy, vyrazily přes sněhobílou tundru k úpatí ledovců.
Tato zpáteční cesta přes Nansenovu zemi trvala celý měsíc; překročení ledového pásma, dlouhé stoupání na Ruský hřbet a sestup dolů po ledovcových splazech, úporný vítr, který vál proti nim, přetížené saně, málo psů — to všechno ztěžovalo pohyb a vyžadovalo vypětí všech sil. I časté vánice zastavovaly postup, ale zato si při nich lidé i psi mohli odpočinout. Po ledovém pásmu se už začal střídat den s nocí. Cestovatelé to již dávno neviděli. Některé sklady potravin, které zanechali na cestě, nenašli, ale na Truchanovově mysu nalezli nové skladiště s roční zásobou potravin. Zřídila je tam „Polární hvězda“. Našli v něm dopis se zprávou, že loď přezimuje deset kilometrů na východ od mysu. S vrcholku mysu bylo vidět v dálce loď a na polovině cesty došlo k radostnému shledání. Dokonce i Truchanov jim vyjel vstříc na saních, které táhli mladí psi, narození během plavby na „Polární hvězdě“. Vítání a otázkám nebylo konce. Truchanov se rozzářil, když slyšel, že jeho předpoklady o nitru Země byly skvěle potvrzeny.