57. VĚDECKÁ BESEDA
Několik dní po návratu výpravy na „Polární hvězdu“ rozpoutala se prudká, v těchto šířích obvyklá vánice. Přerušila všechny procházky a práce na čerstvém vzduchu. Cestovatelé si krátili čas v klubovně, vypravovali si o přezimování mezi ledy i o cestě do Plutonie. Truchanova zajímaly zejména podrobnosti o sestupu do podzemního světa, kdy se výprava setkávala s různými nepochopitelnými jevy.
„A zdalipak víte, Nikolaji Innokentěviči,“ pravil Kaštanov, „že váš dopis, který jsme otevřeli toho dne, kdy jsme v tundře, jež vystřídala ledovce, spatřili mamuty, objasnil nám sice, kam jsme se dostali, ale neuspokojil nás. Rádi bychom věděli, jak jste došel k domněnce, že je zeměkoule dutá, k domněnce, která se tak skvěle potvrdila.“
„Jestli vás to zajímá,“ odpověděl Truchanov, „tenhle nápad není můj, a dokonce není nový. Vyslovili jej už před více než sto lety někteří vědci v západní Evropě a já jsem na něj narazil, když jsem prohlížel staré časopisy. Zaujalo mě to a začal jsem jej zkoumat. Došel jsem při tom k přesvědčení, že tento předpoklad je pravděpodobný.“
„A neprozradil byste nám své důkazy?“
„S radostí. Jestli chcete, udělám vám ještě dnes večer podrobnou přednášku.“
Večer byla v klubovně zajímavá vědecká beseda.
Truchanov se krátce zmínil o názorech starých národů o Zemi, jež plave v prastarém oceánu jako deska, i o Aristotelově učení o kulovitém tvaru Země a zastavil se podrobněji u názorů novověku.
„Na konci osmnáctého století vědec Lesley tvrdil, že vnitřek Země je vyplněn vzduchem, který pod tlakem září. V tomto vzduchu se pohybují planety — Proserpina a Pluton…“
„Pluton?“ neudržel se Borovoj. „Tak jsme tedy pro vnitřní svítící těleso nevymyslili nic nového…“
„Ano, s tímhle jménem vás předešli,“ pokračoval Truchanov. „A někteří vědci dokonce vypočítali pohyby těchto planet, které prý působí magnetické bouře a zemětřesení, přiblížíli se k zemské kůře. Podle Lesleyova názoru panuje na vnitřní straně Země, osvětlené měkkým elektrickým světlem, věčné jaro, a proto tam existuje bohaté rostlinstvo a svérázný svět…“
„A měl naprosto pravdu!“ zvolal udivený Papočkin. „Vchod do zemského nitra — podle Lesleyova učení — má být asi v 82° severní šířky…“
„Ale to je přece nepochopitelné!“ spráskl ruce Makšejev. „Jak to mohl určit tak přesně? Našli jsme jižní okraj tohoto vchodu na 81° a několika minutách.“
„Lesley jej určil podle místa největší intensity polární záře, protože předpokládal, že polární záře vychází právě z nitra Země, že to jsou elektrické paprsky, které osvětlují její vnitřek. Lesleyovo učení nalezlo mnoho přívrženců a tenkrát dokonce vážně uvažovali o tom, že vyšlou do nitra Země výpravu.“
„Tak vida,“ usmál se Gromeko, „i v tomhle jsme málem měli předchůdce!“
„K výpravě však nedošlo, protože vědecké autority toho věku — Buffon, Leibniz a Kircher — se Lesleyově hypothese vysmáli a odsoudili ji jako fantasii. Hájili tvrzení, že Země má řídké žhavé jádro, buď jedno společné, nebo s početnými druhořadými ohnisky, které se nazývaly profiliace. Na konci osmnáctého století přemohla harmonická hypothesa Kantova a Laplaceova o vzniku celého našeho planetárního systému z plynné rozžhavené mlhoviny skoro všechny hlavy a vše ostatní odsunula do pozadí.
Kormuls však v roce 1816 dokázal, že Země je uvnitř dutá a že její kůra je silná tři sta anglických mil.
Halley, Franklin, Lichtenberg a Kormuls si snažili vysvětlit jevy zemského magnetismu a jeho věčné změny existencí hypothetické vnitřní planety. Německý profesor Steinhauser v roce 1817 považoval existenci této planety, kterou nazýval Minerva, za skoro nepochybnou.
Zase vznikly plány na výpravu do nitra Země. Simmes, kapitán pěchoty ve výslužbě, který žil v městě SaintLouis ve státě Missouri, otiskl v dubnu roku 1818 v novinách dopis a rozeslal jej mnoha úřadům v Americe i v Evropě. Dopis byl adresován» celému světu «a měl heslo:»Svět dá světlo, aby odkrylo nekonečný svět«.
Psal toto:
«Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje řadu soustředných sfér, které jsou jedna v druhé a mají u pólů otvory široké od 12° do 16°. Jsem ochoten vsadit svůj život za to, že je to pravda, a nabízím se, že onu jeskyni prozkoumám, jestli mi svět v tomto podniku pomůže. Připravil jsem k tisku traktát o tomto předmětě, kde uvedu důkazy výše uvedených tvrzení, podám vysvětlení rozličných tajemství a odhalím,zlaté tajemství doktora Darwina. Mé podmínky: patronát nad tímto i nad novými světy. Zasvěcuji (odkazuji) jej své manželce a jejím deseti dítkám. Volím si doktora Mitchella, sira Dawyho a barona Alexandra von Humboldta za své protektory. Potřebuji jen sto odvážných druhů, abych vyjel ze Sibiře se soby a na saních koncem léta po ledě Severního moře.
Slibuji, že najdeme teplé a bohaté země, kde je nadbytek užitečných rostlin, zvířat a snad i lidí, jen co mineme 82° severní šířky. Příštího jara se vrátíme.«„
„Nu což, a došlo k téhle výpravě?“ otázal se Kaštanov.
„Na neštěstí, anebo jestli chcete k našemu štěstí se neuskutečnila. Simmesův dopis vzbudil pozornost a do redakcí novin a časopisů se hrnuly otázky čtenářů, kteří se o to zajímali. Návrh statečného kapitána, který se nebál po sobě zanechat vdovu a deset sirotků, byl posuzován v tisku, ale nesešla se ani stovka odvážných mužů, ani peníze na výpravu. Vůdci, vybraní za protektory, pravděpodobně považovali chudáka Simmese za pouhého fantastu nebo blázna. Ve skutečnosti byli mnozí přesvědčeni, že uvnitř Země je dutina a že v ní jsou planety, ale nevěřili, že existuje otvor, jímž je možno proniknout dovnitř.
Tak fysik Chladny tvrdil v článku o nitru Země, který byl vyvolán Simmesovým dopisem a otištěn ve vědeckém časopise, že otvor nemůže existovat. Kdyby takový otvor existoval, byl by docela jistě zalit vodou. Velmi pomalý pohyb planety, objevené Steinhauserem, vysvětluje Chladny tím, že k němu dochází ve velmi hustém prostředí stlačeného vzduchu a snad i pod vlivem přitažlivosti Slunce a Měsíce. Vyslovuje ještě další zajímavé předpoklady, nevydává je však za nesporné: protože při silném stlačení vzduchu vzniká teplo a silně zahřáté těleso musí svítit, pak v nitru zemské dutiny, kde je tlak ze všech stran největší, musí nesmírně stlačený vzduch vytvořit svítící a hřející hmotu, cosi jako centrální slunce.
Obyvatelé vnitřního povrchu Země, jestliže existují, vidí to slunce vždycky v nadhlavníku a kolem sebe celý vnitřní povrch, osvětlený tím sluncem. Musí to skýtat překrásný pohled.