Na tabuli, která byla v klubovně, propočítal Truchanov před posluchači veškerá data objemu i váhy všech vrstev Země, aby dokázal rozdělení hmoty, jak je předpokládal. Přijal tak změněnou Tzepritzeovu hypothesu a rozebral otázku, jak se vytvořil otvor, jenž spojuje zemský povrch s vnitřní dutinou, kudy musely z dutiny uniknout zhuštěné a žhavé plyny. Zmínil se o častých pádech oněch nebeských těles, nazvaných meteority, z kosmického prostoru a vyslovil domněnku, že kdysi padl na Zemi ohromný meteorit, který prorazil kůru v síle 2377 kilometrů a zůstal uvnitř, změněn v planetu Pluton. Na důkaz možnosti takového pádu uvedl ohromnou propadlinu — zvanou meteoritový kráter — ve státě Arizona v Severní Americe. Je to prohlubeň, kterou kdysi udělal ohromný meteorit, soudíc podle úlomků, jež se tam našly. Tomuto meteoritu se však nepodařilo prorazit zemskou kůru. Odrazil se a pravděpodobně padl do Tichého oceánu, kdežto Pluton kůru prorazil a zůstal uvnitř.
„A kdy k té katastrofě došlo?“ tázali se posluchači.
„Nikoli před jurskou periodou, soudíc podle toho, že v nejvzdálenější části vnitřní dutiny, kam výprava dorazila, bylo nalezeno jurské rostlinstvo, které se do této dutiny přestěhovalo se zemského povrchu po vytvoření otvoru, když odtud unikly plyny a vnitřní dutina zchladla. A později se tam touž cestou přestěhovala fauna i flora křídového, třetihorního i čtvrtohorního období a zákonitě zatlačovala do nitra dutiny floru i faunu období předcházejícího.
Dokud je Nansenova země spoutána ledy, vnitřní dutina je bezpečně chráněna před tím, že do ní vniknou představitelé nynější flory a fauny se zemského povrchu. A teprve člověk dvacátého století — totiž vy — odvážně překonal tuto přehradu a pronikl do tajemné země, kde se zázračně zachránili, díky stálému klimatu a životním podmínkám, představitelé flory a fauny, jež na Zemi dávno vymizela. Vy jste objevili toto paleontologické museum, jehož existenci jsem nemohl ani tušit.“
„Výborně jste nám vykreslil obydlení vnitřního povrchu,“ poznamenal Kaštanov, „ačkoli paleontologové najdou snad ve vašich hypothesách i sporné body. Ale chtěl bych se ještě zeptat, kam zmizely úlomky zemské kůry, které vznikly, když se vytvářel otvor.“
„Domnívám se, že ty menší byly vyhozeny zpět plyny, unikajícími ze zemského nitra, a ty větší se mohly částečně stavit s meteoritem ve svítící těleso Pluton. Některé mohly padnout na vnitřní povrch a vytvořit tam pahorky a celé vysočiny.
Možná, že ty velké kopce z olivínu, bohatého na železo, které jste objevili na březích Makšejevovy řeky v jejím středním toku, jsou těmito úlomky. Možná, že celá náhorní rovina Černé pustiny na jižním břehu Ještěřího moře je takový ohromný úlomek — to všechno si vyžaduje dalšího prozkoumání.“
„A sopky, vyhaslé i činné, které jsme na té náhorní rovině našli — jak vysvětlíte jejich existenci?“
„Mám za to, že to není těžké. Podle Tzepritzeovy hypothesy rozkládala se nad vrstvami nebo pásy složenými z plynů rozžhavená vrstva. Když se vytvořil otvor, když tudy vyrazily plyny a tlak v nitru Země začal prudce slábnout, část této vrstvy se musela přeměnit v páry a plyny a zbytek tvořil kypící ohnivé moře. Páry a plyny poznenáhlu unikly otvorem, teplota a tlak ve vnitřní dutině stále klesaly a lávové moře se počalo pokrývat tvrdou korou. Byla nejdřív tenká a slabá a často se trhala pod náporem plynů a par, které stále ještě unikaly z rozžhavené hmoty. Poznenáhlu však tato vrstva zesílila, protrhávala se stále řidčeji a řidčeji — stejně jako na povrchu Země v prvním období její existence. Jen sopky svědčí o tom, že se v určité hloubce pod touto kůrou zachovala ještě jezera s rozžhavenou tekutou lávou, která rovněž působí výbuchy jako na zemském povrchu. Ovšem s tím rozdílem, že jejich produkty jsou pouze velmi těžké, železem přesycené horniny, jaké na Zemi neznáme.“
„Ale když vnitřní povrch byl z počátku ohnivé moře, jak jste řekl,“ ozval se Makšejev, „pak úlomky kůry, které do něho padly, musely se v něm utopit nebo se roztavit.“
„To nebylo nutné,“ vmísil se do řeči Kaštanov. „Menší úlomky se ovšem roztavily, ale velké, právě pro svůj rozměr — vždyť mohly mít v průměru i několik kilometrů — byly roztaveny jen částečně. To, jak hluboko se ponořily do ohnivého moře, záleželo na jejich specifické váze. Jestliže byly lehčí než roztavená hmota — a to je pro část úlomků velmi pravděpodobné — pak plovaly na jejím povrchu jako kry v moři a právě tak jako kry po okrajích a zdola tály.“
„Na své domněnce netrvám,“ prohlásil Truchanov, „to byla první domněnka, která mé při vaší otázce napadla. To všechno vyžaduje další zkoumání. Teď známe jen úzký proužek Plutonie podle Makšejevovy řeky a po březích Ještěřího moře. Ale co je na té ohromné zemi na obou stranách řeky? Jak daleko se táhne na jih Černá pustina? A co je za tou pustinou? Nejsou tam zase oasy života?“
„Myslím, že ne,“ pravil Papočkin, „a to proto, že vláhu, bez které není života, přináší vítr, jenž vane se severu, z otvoru. Tato vláha je produktem především zemského povrchu. Jak jsme se přesvědčili, deště nepřicházejí dál než k jižnímu břehu Ještěřího moře. Vítr nechává všechnu svou vlhkost na tomto území poměrně nedaleko od otvoru, a za mořem na celém ostatním prostranství vnitřního povrchu leží bezvodá a neplodná pustina ustydlé lávy. Dokonce si myslím, že původně se jurský život rozšířil jen zcela nedaleko od otvoru a teprve postupně, jak přibývalo vlhkosti v podobě říček a jezer, když otvorem neustále přitékala voda, postupoval tento život stále dál a dál k jihu. Snad i Ještěří moře se vytvořilo poměrně nedávno, a proto jeho voda není tak slaná jako voda oceánská.“
„Nu, s tím nemohu souhlasit,“ namítl Kaštanov. „Kdyby se to moře vytvořilo nedávno, nemohli by v něm žít představitelé jurské fauny, jako ryby, ichthyosauři a plesiosauři. Ani ryby, ani ichthyosauři se nemohli přestěhovat se zemského povrchu dovnitř po souši jako mravenci, nebo vzduchem jako pterodaktylové. Z toho vyplývá, že do otvoru přece jen vniklo moře, i když pouze na krátkou dobu a úzkým průlivem.“
„Ale dovolte!“ zvolal Papočkin. „Jak mohlo moře vniknout dovnitř hned za meteorem? Narazilo by přece na rozžhavené plyny a ohnivý povrch a ze všech ichthyosaurů a ryb by byla sice báječná polévka, ale žádné potomstvo.“
Všichni se rozesmáli, Kaštanov však namítclass="underline"
„Děláte z mých slov příliš kvapné závěry, Semjone Semjonoviči. Neříkal jsem přece, že tam moře vniklo hned za meteorem. Ten spadl, jak předpokládá Nikolaj Innokentěvič, v triasovém období, kdežto mořská fauna je z jury. Máme tedy dost dlouhou dobu na to, aby plyny unikly a aby se ochladila vnitřní dutina. V jiné části Plutonie se Ještěří moře táhne možná podstatně dál na sever a ukazuje onu cestu, kterou se kdysi mořská fauna přestěhovala dovnitř.“
„Tak vidíte, kolik nesmírně zajímavých a důležitých otázek se vynořuje, sotva začneme uvažovat o původu Plutonie,“ řekl Truchanov. „A každý z nás jich může položit ze svého oboru mnoho. A závěr je — že je nutno vyslat novou výpravu k dalšímu prozkoumání Plutonie. Nemám pravdu?“