EPILOG
Nastal a uplynul květen, ale nepřinesl ještě tak dlouho očekávané jaro. Slunce sice z obzoru nemizelo, jen na severu trochu pokleslo a na jihu vystoupilo, avšak hřálo slabě a sníh tál pouze na jižní straně lodi a na příkrých pobřežních skalách. Kromě toho byly slunečné dny často vystřídány pochmurným počasím. Zdvíhal se vítr, chumelilo se, nezřídka se rozpoutala důkladná vánice a zdálo se, že se vrací zima. Tento čerstvý sníh ustavičně zdržoval tání starého sněhu, který se už sesedl a byl by už v prvních poměrně teplých dnech roztál. Pěkné počasí nastalo až v prvé polovině června a s ním konečně i vytoužené jaro.
Se skal stékaly nespočetné potůčky, na maličkých roztálých plošinách se objevily drobné květy, jež se rozvíjely takřka před očima. V kalužích, zahřátých sluncem, hemžil se nějaký vodní hmyz; bůh ví, odkud se tu vzal. Ale moře, pevně spoutané ledy, ještě spalo. Ostatně v klidných dnech bylo možno s vrcholku stožáru zahlédnout na jihu tmavý pás vody.
„Letos se tu jaro opozdilo!“ pravil jednou kapitán cestovatelům, kteří se shlukli na palubě. Museli trávit většinu dne na lodi, protože led byl skoro všude pokryt vodou.
„Ano, loni jsme už touhle dobou doplouvali k břehům této země.“
„Protože silný vítr rozbouřil moře a rozbil led. A teď už je to deset dní, co je klid anebo vane jen mírný jižní vítr.“
„Nebudeme tu muset přezimovat po druhé, jestliže moře neroztaje?“ zajímal se Papočkin, kterému se začalo stýskat.
„Ale ne! V červenci, nejpozději však v srpnu se moře vyčistí, dokonce i když nepřijdou větry.“
„V červenci nebo v srpnu!“ zabědoval Gromeko a Makšejev. „Prosedíme tu tedy ještě polovinu léta?“
„Ano, při polárních plavbách se s tím musí počítat. Ve špatných letech zbývá pro plavbu měsíc nebo půl druhého, v dobrých dva nebo tři měsíce.“
Trpělivost posádky „Polární hvězdy“ byla skutečně vystavena dlouhé zkoušce. Červen byl nejprve klidný, v druhé polovině však pošmourný a studený. V noci slabě mrzlo, někdy sněžilo — a tu se zdálo, že léto už minulo. Konečně se na počátku července přihnala z východu vichřice. I když všechno zasypala sněhem, přece jen rozbila ledy. Loď, dávno už vysekaná z pevné kry a připravená k plavbě, rozloučila se dělovou salvou se smutnou Nansenovou zemí a zamířila na jih.
Počasí však bylo stále ještě nevlídné a vlhké. Často pršelo nebo sněžilo; mlhy občas donutily plavce, aby se na celé hodiny zastavili.
Teprve počátkem srpna se „Polární hvězda“ vyprostila ze zajetí a plnou rychlostí se rozjela Beringovým průlivem. Všichni si s úlevou oddechli. Měli před sebou už jen dva tři týdny plavby do Vladivostoku.
V polovině srpna pluli v šíři ústí řeky Kamčatky. V dálce bylo dobře vidět břehy poloostrova, kužely vulkánů a dýmající Ključevskou sopku. Vydařil se vzácně tichý a jasný den a bouřlivé Beringovo moře se prostíralo až po obzor jako zrcadlo. V průzračném podzimním vzduchu bylo na jihovýchodě nezřetelně vidět vrcholky Beringova ostrova, nejbližšího ze skupiny Komandorských ostrovů. Rychle se odtud blížila velká loď, která jako by mířila do Nižního Kamčatska.
„Pravděpodobně je to ruský křižník hlídkující v těchto vodách,“ usoudil Makšejev, když se ho jeho druhové ptali. Stáli na palubě a měli skvělou náladu, že je moře klidné a plavba šťastná.
„Kohopak tu hlídá?“ zajímal se Kaštanov.
„Lupiče — Američany a Japonce. Komandorské ostrovy jsou známy jako nejlepší, neli vůbec jediné sídliště vzácného mořského tuleně, který byl nemilosrdně huben, a proto začal rychle mizet. Proto naše vláda povoluje lov tuleňů jen v určitém ročním období, a to s různými výjimkami, pokud jde o samice a mláďata. Chamtiví lovci se však snaží zákaz obejít. K ostrovům proto často připlouvají lodi vojenské flotily a mají právo zastavit podezřelá plavidla, jež plují v těchto vodách.“
„Snad budou prohlížet i nás!“ zvolal Truchanov. „Křižník míří rovnou k nám!“
Křižník, velká loď s třemi stěžni, vskutku mířil přespříč směru „Polární hvězdy“. Už na něm bylo možno rozeznat lesklé hlavně děl a skupiny mužů na kapitánském můstku. A náhle z jedné hlavně vyrazil kotouč dýmu, zaburácel výstřel a zároveň vylétl na stožár signáclass="underline" „Zastavte, nebo zahájím palbu!“
„Polární hvězda“ poslušně zastavila stroj. Sotva kapitán zpozoroval křižník, vydal podle pravidel námořní plavby rozkaz vztyčit ruskou vlajku. Ale křižník nic obdobného neučinil.
Cestující se shlukli u boku lodi a pozorovali rychle se blížící krásnou loď.
„Co to je? To není ruský křižník, jmenuje se» Ferdinand «a jméno je napsáno latinkou!“ zvolal kapitán, který loď pozoroval dalekohledem.
„Jakým právem zastavuje ruskou loď v ruských vodách?“ užasl Kaštanov.
„Jaké národnosti je tenhle» Ferdinand«? Nejspíše německé.“
„Hned to poznáme!“ odpověděl kapitán a díval se do kapesního námořního kalendáře.
„Už to mám!» Ferdinand «je křižník rakouskouherské vojenské flotily, postaven v roce 1909, tolik a tolik tun výtlaku, deset děl toho a toho kalibru a tak dále, dvě stě padesát mužů posádky, rychlost plavby a tak dále.“
Zatím křižník připlul už docela blízko, zmírnil rychlost a zastavil se kus od „Polární hvězdy“. Z lodi spustili člun a bylo vidět, jak dvacet námořníků ozbrojených puškami a dva důstojníci sestoupili po schůdkách. Člun zamířil k „Polární hvězdě“, jejíž cestující, kapitán i celá posádka se seskupili u zábradlí a nevěděli, co se děje. Aby přijali nezvané hosty, museli však chtěj nechtěj spustit schůdky.
Na palubu vystoupili oba důstojníci a deset námořníků.
„To být ruský loď?“ zeptal se starší z návštěvníků a zdvihl pravou ruku k štítku čapky.
„Ruská. Jachta» Polární hvězda«, soukromý majetek,“ odpověděl Truchanov.
„Vy být kapitán?“
„Ne, já jsem majitel lodi.“
„Obchodní loď nebo velrybaržský?“
„Ani to, ani ono.»Polární hvězda «veze vědeckou výpravu z plavby po Ledovém moři. Chtěl bych však vědět, proč zastavujete ruskou loď v ruských vodách a podrobujete nás výslechu.“
„Z důvodu vojenskonamoržních práv a válečné situacion.“
„Cože? Co říkáte? Jaká válečná situace? Co se děje?“ sypaly se otázky nevýslovně rozčilených cestujících.
Důstojník se usmáclass="underline"
„Vy nic nevědět? Vy dávno plavat po Ledový oceán?“
„Od loňského jara.“
„Diese Russen sind wie vom Himmel gefallen!“* obrátil se Rakušan k svému druhovi, který zřejmě nerozuměl dobře rusky; teď se taky usmál a odpověděclass="underline"
„Sie wissen gar nichts vom Kriege?“*
Pak vyšší důstojník pokračovaclass="underline"
„Tak já vám prohlásit, že rakouskouherské císaržství a Německé císaržství být už celý rok ve válce s Rusko, a my, kršižník císaršský flotila» Ferdinand «budeme vzít váš loď jako vojenský koržist.“
„Má jachta však není válečná loď, ale vědecká, mírová. Soukromé lodi se nekonfiskují!“
„Mírový loď? A co má být tohle?“ Rakušan ukázal na maličké dělo na přídi, které sloužilo pro čestné salvy a signály. „To být dělo!“
Truchanov se jen usmál.
„Každý mírový loď,“ pokračoval Rakušan, „moct ozbrojovat, pršivozívat desant, vojenský náklady, vojenský pošta. Mírový loď zabrat, vy nic nemoct dělat!“