„A nemohl bych mluvit s velitelem křižníku?“
„A vy německy mluvit, rozumět?“
„Ne, mluvím francouzsky a anglicky.“
„Tobrže! Pojedeme na kršižník!“
Důstojník polohlasně řekl cosi svému druhovi a pak sestoupil s Truchanovem do člunu, který zamířil ke křižníku. Druhý důstojník a ozbrojení námořníci zůstali na „Polární hvězdě“.
Kaštanov, jenž mluvil dobře německy, dal se do hovoru s důstojníkem. Ten ochotně odpovídal na otázky a seznámil cestující s hlavními událostmi, jež vedly v červenci roku 1914 k světové válce. Tak jim velmi rychle uplynul čas, než se Truchanov vrátil. Připlul s dvěma důstojníky a ještě s několika neozbrojenými námořníky.
„Vysadí nás na kamčatský břeh,“ prohlásil. „Pojďme si do kajut sbalit věci, než dovedou» Polární hvězdu «v konvoji k břehu. Bezpodmínečně ji konfiskují s veškerým nákladem.“
Zatím co Rakušané zůstali na palubě a rozkazovali tam, Truchanov v kajutě vypravovaclass="underline"
„Velitel křižníku mi oznámil totéž, co tenhle důstojník. Nejdřív se poradil se svými podřízenými a chtěl vysadit Nory, ale nás odvézt jako zajatce. Mluvím i rozumím přece velmi dobře německy,“ vysvětloval Truchanov, „ale schválně jsem to zatajil, abych se dozvěděl, co spolu budou mluvit o svých záměrech. A tu jsem poznal, že mají málo proviantu a že se spoléhají na naše zásoby. Proto nepotřebují zbytečná ústa zajatců. Jeden z důstojníků však trval na tom, že musí při nejmenším přivést všechny, kteří jsou mladší než 45 let, jako válečné zajatce — to jest všechny kromě mne. Ale velitel ho nakonec uklidnil tím, že dřív než se dostaneme odněkud z Kamčatky domů do Moskvy, válka prý docela jistě skončí porážkou Ruska a Francie.“
„Nuže,“ pokračoval Truchanov, „rozhodli se, že vysadí všechny, že nám však dovolí, abychom si s sebou vzali jen nejnutnější šatstvo, trochu zásob a soukromé peníze, ne ovšem pokladnu výpravy. Ta a všechno ostatní podléhá konfiskaci.“
„Co říkáte? I všechny sbírky, všechny výsledky výpravy?“ rozhorlil se Papočkin.
„Ano, bez výjimky všechno! Deníky ovšem poschováváme po kapsách, ale fotografie, lebky, kůže, herbáře a další věci tu musíme nechat. Slibují, že to všechno bude v pořádku posláno do Vídně, a až válka skončí, že nám to bude vydáno.“
„Jestli je zatím nepošle ke dnu francouzská či ruská ponorka nebo mina!“ poznamenal Borovoj rozhořčeně.
„To je velmi pravděpodobné!“ pokračoval Truchanov. „Tím spíše, že do války vstoupila Anglie…“
„Tak je tedy výprava znovu úplně okradena jako tenkrát, když nás oloupili mravenci!“ smutně se pousmál Makšejev.
„Je jistá možnost, že svůj majetek dostaneme zpátky,“ utěšoval je Truchanov. „Z jejich narážek jsem se domyslil, že tady někde nablízku mají základnu, nejspíše na Komandorských ostrovech, odkud k nám křižník vyplul. Tam» Polární hvězdu «odvezou. Až se dostaneme do Vladivostoku, oznámíme to našim válečným lodím a ty základnu objeví.“
„Nu, ale kdy se tam dostaneme!“
„Rozhodně je to naše jediná naděje! A teď raději pojďme balit!“
Rozešli se do svých kajut. „Polární hvězda“ plula už plnou rychlostí ke Kamčatce v konvoji křižníku. Mířila na UsťKamčatsk, k prvnímu obydlenému místu severně od Petropavlovska na mořském břehu. Posmutnělí cestující se shromáždili se svými kufry a ranci na palubě. Rakušané zavazadla podrobili mírné prohlídce, ale nepřehrabávali se v nich a nelezli do kapes. Proto se Makšejev vyhnul nebezpečí, že přijde o své zlato, které přesypal do širokého koženého zlatokopeckého pásu, dlouhého a úzkého pytlíku. Inženýr na sebe navlekl celý pud zlata a byl najednou velmi neohrabaný. Ale jitrnice plná zlata, jíž se přepásal, byla schována pod kuchljankou a Rakušané si nevšimli, jak je inženýr nemotorný. Sbírky a všechno jmění výpravy, dávno zabalené do beden k převozu po železnici, bylo podle seznamu vydáno Rakušanům. O tom, kde výprava ve skutečnosti byla, jim ovšem nepověděli.
„Byli jsme na Čukotce, přezimovali jsme na Wrangelově ostrově,“ prohlásil Truchanov důstojníkovi, který věci přijímal; ten soucitně zakýval hlavou a řekclass="underline"
„Můj otec byl také v polární výpravě. Země Františka Josefa, rakouská korveta» Tegetthof«, jistě jste o tom četl?“
„Ó ano!“ usmál se Truchanov.
K večeru se obě lodi zastavily u protáhlého poloostrova v ústí řeky Kamčatky, za kterým je malá rybářská vesnička. Rakušané rychle naložili cestovatele s jejich zavazadly na tři čluny a odvezli je na břeh. Igolkin a kapitán se ihned vypravili do vesnice a sháněli, jak by se odtud dostali. Ostatní stáli na břehu a smutně pozorovali, jak byly čluny vytaženy na palubu, jak se obě lodi otočily a rychle odpluly na moře. Teprve za soumraku, ještě než přišli muži s jediným koněm ve vsi, zmizely lodi ve večerní mlze.
Naši cestovatelé museli prožít v UsťKamčatsku celých deset dní, neboť se odtud nemohli nikterak dostat. Těch pár obyvatel na břehu řeky Kamčatky bylo pilně zaměstnáno lovem: začal právě podzimní tah ryb. Nikomu se ovšem nechtělo nechat rybolovu, který poskytne lidem i psům potravu na celou zimu, jen proto, aby odvezli početnou společnost na batech (vydlabaných člunech) proti proudu řeky. Jediný Igolkin, který spěchal ke své manželce do Petropavlovska, vzal s sebou Generála a vypravil se tam s dopisem pro gubernátora. Truchanov v dopise oznamoval, že „Polární hvězda“ byla zkonfiskována, že na Komandorských ostrovech je nepřátelská základna, a prosil o pomoc.
Koncem srpna veplul do UsťKamčatska japonský rybářský škuner a jeho kapitán souhlasil s tím, že za veliké peníze odveze všechny z „Polární hvězdy“ do Japonska. Aby námořníci získali místo pro cestující, musili tu nechat část svého nákladu.
Cesta trvala tři neděle a rozhodně nebyla příjemná. Někteří z „Polární hvězdy“ byli usazeni na palubě, druzí v podpalubí mezi soudky s rybami. Jedli po japonsku ryby, rýži a čaj, trpěli silnou mořskou nemocí, pronásledovaly je mlhy, deště a vánice. Za bouře u Kurillských ostrovů div neztroskotali na útesech, v zálivu Trpělivosti chtěli Japonci všechny vysadit pod záminkou, že japonský Sachalin je stejně už Japonsko, a jen za příplatek se uvolili, že je povezou dál. Ve Vakkanai na severním pobřeží Hokkaida, na nejsevernějším z japonských ostrovů, opustili umoření cestující škuner sami, protože dál do přístavu Hakodate mohli jet vlakem rychleji a pohodlněji.
Z Hakodate, jež leží na jižním konci ostrova a je téměř v téže zeměpisné šíři jako Vladivostok, bylo spojení s Vladivostokem dost časté a pravidelné. Po řadě výslechů a formalit, způsobených tím, že se také Japonsko přidalo k válčícím mocnostem na straně Dohody, poštovní parník rychle odvezl celou společnost do Vladivostoku.
Cestovatelé užasli, když při vjezdu do přístavu spatřili mezi plavidly na rejdě „Polární hvězdu“, na jejíž palubě se nejasně rýsoval strážný. Kvapně se na to začali vyptávat a dozvěděli se, že gubernátor Kamčatky dostal Truchanovův dopis. Neměl však dost velké lodi, aby zaútočil na rakouský křižník, a tak poslal radiodepeši do Vladivostoku. Odtamtud vyslali rychlý křižník, který našel na Komandorských ostrovech „Polární hvězdu“, ale Rakušané včas zmizeli.
Avšak velitel přístavu, jenž Truchanovovi tyto věci prozradil, hned zase naše cestovatele zklamal. Počítali s tím, že dostanou zpátky své sbírky. „Polární hvězda“ však byla Rakušany načisto vykradena: sbírky, výstroj, zásoby, dokonce i zařízení kajut a cenné součástky ze stroje byly odvezeny, a tak loď museli táhnout ve vleku. Bez opravy nemohla už plout a Truchanov musel souhlasit s návrhem mořské správy a postoupit loď po dobu války signalisační službě.