Vladimír Afanasjevič Obručev
Plutonie
Ilustroval a obálku navrhl Zdeněk Burian
Z ruského původního vydání Plutonija, vydaného roku 1951 Státním nakladatelstvím zeměpisné literatury v Moskvě
Přeložili Olga a Pavel Bojarovi
1. NENADÁLÝ NÁVRH
Petr Ivanovič Kaštanov, známý svými cestami po Nové Zemi a po Špicberkách a probádáním polárního Uralu, universitní profesor zeměpisu, vrátil se právě ze své laboratoře. Podzimní semestr skončil, přednášky a zkoušky byly přerušeny a profesor se těšil na třínedělní zimní prázdniny. Ne však kvůli odpočinku, kdepak! Byl v nejlepších letech, pln zdraví a síly, a chtěl si vydechnout jen dva tři dny a pak se osvěžen pustit do vědecké stati o zeměpisné souvztažnosti Uralu a Nové Země.
Zatím co čekal na oběd, usedl Kaštanov k psacímu stolu a přehlédl denní poštu: prolistoval několik vědeckých brožur, které mu poslali autoři, přelétl katalog vědeckých novinek německého nakladatelství. Nakonec jeho pozornost upoutal dopis ve velké nažloutlé obálce s adresou pečlivě napsanou velmi zřetelným, ale droboučkým písmem.
Profesor znal výborně rukopis lidí, s kterými si pravidelně dopisoval, a tato obálka od zcela neznámého člověka ho velmi vzrušila.
Otevřel ji a překvapen četclass="underline"
„Munku-Sardyk 1. XII. 1913.
Vážený Petře Ivanoviči!
Protože vím, že máte nemalé zkušenosti v polárních badatelských výpravách a zajímáte se o zeměpis arktické končiny, navrhuji Vám, abyste se zúčastnil velké výpravy, kterou příští jaro na rok či dva vyšlu, aby probádala neprozkoumanou oblast Ledového moře. Jestliže s tím v zásadě souhlasíte, buďte tak laskav a přijeďte k osobnímu dohovoru dne 2. ledna 1914 v poledne do Moskvy do hotelu „Metropol“, kde se v té době se mnou sejdou i ostatní účastníci předpokládané výpravy. Jestliže to naprosto odmítáte, oznamte to laskavě na touž adresu. Cestovní vydání Vám budou hrazena i tak.
V oddanosti a úctě
Nikolaj Innokentěvič Truchanov.“
Profesor odložil dopis a zamyslil se.
„Truchanov? Jako bych byl už to jméno někde slyšel, ale kdy a kde? Myslím, že v souvislosti s otázkami geofysiky nebo astronomie. Musím si to zjistit. Je to nesmírně zajímavé. Žije někde na hranicích Mongolska a financuje výpravu do Ledového moře!“
Kaštanov sáhl po telefonu a zavolal svého kolegu, profesora astronomie, a ten mu vysvětlil, že Truchanov absolvoval universitu a věnoval se geofysice a astronomii. Nedávno postavil observatoř na vrcholku hory Munku-Sardyk v Sajanském hřbetu na hranicích Mongolska, aby využil čistoty a průzračnosti vzduchu Východní Sibiře za dlouhých zim, kdy je tam řada jasných dní a nocí. Ale co s tím mají společného polární oblasti? Nad Ledovým mořem je atmosféra nepochybně méně příznivá astronomickým pozorováním než na hoře Munku-Sardyk.
Na tuto otázku astronom nemohl odpovědět a Kaštanovovi nezbývalo než čekat do 2. ledna, aby upokojil svou zvědavost. Rozhodl se ovšem, že do Moskvy pojede.
2. PORADA V MOSKVĚ
V poledne 2. ledna roku 1914 přijel profesor Kaštanov autem k hotelu Metropol a zaklepal na dveře pokoje číslo 133, kam ho vrátný poslal. Dveře se otevřely a profesor vstoupil do prostorného světlého pokoje, kde už bylo několik mužů. Jeden z nich vstal, vykročil Kaštanovovi vstříc, a když mu podával ruku, zvolaclass="underline"
„Jste přesný jako hodiny, Petře Ivanoviči, přes tenhle nečas, přes tuhle hotovou sibiřskou vánici! To je výborné znamení pro náš podnik. Jsem velmi rád, že jste přijel a že mám čest vidět vás tu. Já jsem Truchanov. Dovolte, abych vás seznámil s ostatními pány.“
Jeden za druhým vstávali a Truchanov je představoval Kaštanovovi:
„Zoolog, soukromý docent Semjon Semjonovič Papočkin.“
„Meteorolog Hlavní fysikální observatoře Ivan Andrejevič Borovoj.“
„Botanik a lékař Michail Ignatěvič Gromeko.“
Na kulatém stole uprostřed pokoje byla rozložena velká mapa arktické oblasti, na které byly výraznými barevnými čarami vyznačeny cesty výprav v posledních padesáti letech. Severně od Tajmyrského poloostrova byla už zakreslena země, kterou objevil Vilkickij teprve v létě roku 1913.[1]
Když se všichni usadili kolem stolu, Truchanov se ujal slova:
„Jak vidíte na této mapě, na pěti šestinách arktické oblasti mezi Sibiří, severní Evropou, Grónskem a Severní Amerikou jsou vyznačeny cesty mnoha výprav. Ale Vilkickij nám nedávno svým úžasným objevem pevniny dokázal, že i v této oblasti je možno učinit ještě veliké vědecké objevy. Je třeba jen vhodně zaměřit své úsilí a užít při tom zkušeností všech předchůdců.
V tradici slavných výprav v XVII. a XVIII. století — Prončiščeva, Laptěva, Děžněva, Beringa — a výzkumů Wrangelových a Middendorfových v první polovině XIX. století na nejzazším severu Sibiře pokračují nyní výpravy Sedova, Brusilova a Rusanova, které konají výzkumy v Karském nebo Barentsově moři. Do té oblasti také pronikl Vilkickij a bude ovšem ve svých výzkumech pokračovat. Konkurovat s nimi nechci.“
„Mé plány,“ pokračoval Truchanov po krátké odmlce, „dotýkají se jiné části arktické oblasti. Podívejte se na tuhle obrovskou bílou skvrnu severně od Čukotského poloostrova a Aljašky — nepřetíná ji ani jediná barevná čára! Nešťastná „Jeanetta“, zamrzlá v ledu, proplula jižněji od této skvrny. Poslední Sverdrupovy a Amundsenovy výpravy pracovaly východněji, mezi ostrovy severoamerického souostroví.
Ale uvnitř hranic této skvrny musí být ještě neznámá země anebo velký ostrov o polovinu menší než Grónsko. A možná, že tam leží celé souostroví. Podívejte se, na východním okraji této skvrny je vyznačena domnělá pevnina, kterou z dálky viděl Krucker, na jižním okraji je zakreslena země Kinan. Nansen se domnívá, že v této části Ledového moře není žádná velká země; Peary je naopak přesvědčen, že s mysu Tomáše Hobbarda viděl na severozápadě kraj velké pevniny.
Harris, člen pobřežní mapovací a geodetické komise Spojených států amerických, je přesvědčen o existenci této pevniny na podkladě studia přílivů a odlivů na severním pobřeží Aljašky. Podle něho celý průběh tohoto vlnění mořské hladiny v Beaufortově moři svědčí, že příliv a odliv sem nepřichází z Tichého oceánu úzkým a mělkým Beringovým průlivem, ale z Atlantického oceánu hlubokým průlivem mezi Norskem a Grónskem a pak mezi předpokládanou pevninou a břehy Aljašky a Sibiře se toto vlnění stále víc oslabuje. Kdyby tu tato pevnina nebyla, přílivová vlna by postupovala z Grónského moře přes severní pól přímo k břehům Aljašky a Čukotky, neopožďovala a nezeslabovala by se. Existence země je tu dokázána také tím, že v Beaufortově moři, na západě otevřeném, západní větry přílivovou vlnu zesilují a východní ji zeslabují a rozdíl ve výši vlny dosahuje až dvou metrů. To je možno jen v úzkém moři mezi dvěma pevninami. Od ostrovů severoamerického souostroví je předpokládaná země oddělena jen úzkým průlivem. Kdyby tento průliv byl široký, přílivová vlna z Atlantického oceánu by mohla dorazit na břehy Banksova ostrova, setkat se tam s přílivovou vlnou, která tuto pevninu obchází ze západu a z jihu, a obě vlny by se musely navzájem utlumit. Ale MacClaerovo pozorování u západního břehu Banksova ostrova dokázalo, že se tady ještě neprojevuje přílivová vlna, která jde od západu z Beaufortova moře.“