Jakmile postavili jurtu, Borovoj vytáhl své přístroje; teploměr ukázal +128°! Borovoj začal šťavnatě nadávat a odplivl si.
„Jediné vysvětlení je to, že v téhle proláklině neplatí fysikální zákony platné pro zemský povrch a že je nutno vypracovat nové,“ pravil Kaštanov.
„To se snadno řekne — vypracovat,“ zlobil se Borovoj. „Narychlo je nevypracuješ! Stovky vědců se po desetiletí namáhaly, a tady je to všechno k ničemu, jako bychom byli na jiné planetě! Nemohu se s tím smířit a jsem ochoten jít do pense!“
Při tomhle meteorologově závěru se všichni rozesmáli, ale Borovoj přece jen začal počítat a prohlásil, že za den vystoupili, tedy vlastně sestoupili o osm set šedesát metrů a že jsou asi devět tisíc metrů pod mořskou hladinou.
„Našel jsem zmínku v rukověti fysiky,“ poznamenal Kaštanov. „Je tu, že se voda vaří při 120° za tlaku dvou atmosfér a při 134° za tlaku tří atmosfér. Teď máme tlak asi dvě a půl atmosféry.“
„Je pochopitelné, že při takovém tlaku je ti špatně a točí se ti hlava,“ prohlásil Borovoj nevlídně.
Ostatní potvrdili, že už od noci strávené na ledové bariéře je jim hůř, že je tlačí na prsou, že je bolí hlava, obtížně se pohybují a mají těžké sny.
„A pejskům je taky špatně,“ přidal se Igolkin. „Jako by zeslábli a táhnou hůř, ačkoli svah není příkrý. Myslil jsem si, že jsou jen unaveni, a ono je to tohle!“
„Bylo by zajímavé změřit všem tep,“ navrhl Gromeko. „Kolik máte normálně, Ivane Andrejeviči?“
„Sedmdesát dva,“ odpověděl Borovoj a podal lékaři ruku.
„No tak, a teď čtyřicet čtyři! To je znatelný rozdíl. Při takovém tlaku pracuje srdce pomaleji, a to je znát na celkovém stavu.“
„A což když klesání bude pokračovat, tak to se srdce docela zastaví?“ zeptal se Makšejev.
„Nu, nebudeme přece sestupovat až do středu zeměkoule!“ rozesmál se Gromeko.
„A proč by ne?“ zavrčel Borovoj. „Tenhle odporný trychtýř jde možná do středu Země. Teď už věřím všemu. A dokonce se ani divit nebudu, když z něho vyjdeme mezi ledy jižního pólu.“
„Ale odpusťte, to je hloupost,“ poznamenal Kaštanov. „Nemůže být ani díra skrz naskrz zeměkoulí, ani kráter do středu Země. To by bylo proti všem zákonům geofysiky a geologie.“
„Tak vida! A s fakty, která odporují všem zákonům meteorologie a která už pozorujeme, s těmi se smiřujete? Uvidíte, že zákony vaší geologie poletí taky k čertu!“
Kaštanov se rozesmál.
„Meteorologie, Ivane Andrejeviči, je lehkomyslná věda,“ řekl žertem. „Obírá se nestálou atmosférou s jejími cyklonami a anticyklonami, jejichž příčiny jsou dosud nejasné. Ale geologie je založena na pevné základně — na pevné zemské kůře.“
„Pevná základna!“ rozkatil se Borovoj. „Dokud jí nezatřese pěkné zemětřesení, při kterém každý geolog ztrácí hlavu, když ne něco horšího!“
Všichni se váleli smíchy.
„A pak,“ pokračoval meteorolog jedovatě, „víte, jak vypadá zemská kůra do hloubky sotva dvou tří kilometrů, ale určujete, z čeho se skládá nitro Země! A kolik hlav, tolik hypothes o povaze toho nitra. Podle mínění jedněch je zemské jádro tvrdé, podle mínění druhých je řídké, podle názoru jiných je plynné. Vyznejte se v tom!“
„Všechno má svůj čas, vyznáme se! Každý předpoklad, jestliže je odůvodněn, znamená další krok k poznání pravdy. A pokud jde o zemské nitro, to se mýlíte. Teď právě seismika, to jest nauka o zkoumání zemětřesení, umožňuje nám novými způsoby dovědět se víc o složení zemského jádra.“
„A rád bych věděl, co bude zítra,“ zakončil. „Teď můžeme čekat každý den nějaká fakta na první pohled nepochopitelná; ale když se v nich vyznáš, skládají se do společného řetězu příčin a následků.“
Nazítří sněhová pláň stoupala dál, ale slaběji. Stále vál jižní vítr, nízké mraky se převalovaly a stlaly skoro po povrchu země a zastíraly dálku. K polednímu stoupání téměř ustalo a k večeru začala. planina klesat — psi se rozběhli rychleji a lyžaři jim stěží stačili. Teplota se držela kousek pod nulou a cesta byla snadná. Najednou Borovoj, který šel jako vždy vpředu, zamával rukama a zvolaclass="underline"
„Stůjte, počkejte! Bojím se, že jsme zabloudili.“
Všichni se k němu rozběhli. Držel v rukou kompas a upřeně ho pozoroval.
„Co je?“ zeptal se Kaštanov.
„Nejdeme na sever, ale na jih, zpátky k ledovému pásmu. Podívejte se, severní konec střelky neukazuje kupředu po naší cestě, ale zpátky!“
„Kdy jste si toho všiml?“
„Právě teď. Vždyť od té doby, co kompas začal bláznit, přestal jsem mu věřit a vedl jsem karavanu podle větru, který ustavičně vane z jihu. Ale teď mě zmátl opačný sklon planiny, protože jsme z kráteru ještě nemohli vyjít. Vytáhl jsem kompas a viděl jsem, že přestal bláznit a že neukazuje směr cesty na jih, ale na sever.“
„Vítr však nám pořád vane do zad!“
„Mohl se v noci obrátit.“
„Ne,“ prohlásil Makšejev. „Vítr se neobrátil. Stavíme jurtu pořád dveřmi po větru, to jest k severu, aby je sníh nezavál. Dneska ráno, pamatuju si to přesně, stála jurta ještě dveřmi po větru.“
„Tak tedy se dnes přes den poznenáhlu měnil, my jsme se polokruhem otočili a šli jsme zpátky.“
„Anebo se kompas nějak přemagnetisoval.“
„Kdyby aspoň vykouklo slunce anebo se ukázaly hvězdy, abychom se přesvědčili, kam jdeme,“ postěžoval si Borovoj.
„Ať je tomu tak či onak, měli bychom se zastavit na nocleh a prověřit s kompasem v ruce několik kilometrů naší cesty, která je jasně patrná po stopách na sněhu,“ prohlásil Kaštanov. „Jestli jsme se otočili, brzo to poznáme.“
Postavili jurtu a Makšejev a Gromeko běželi po stopách zpátky; Borovoj uvedl vodu v hypsothermometru do varu a rtuť vystoupila skoro stejně vysoko jako včera. Nevelké stoupání v první polovině dne bylo zřejmě úměrné odpolednímu klesání. Za dvě hodiny se Makšejev s Gromekem vrátili. Prozkoumali deset kilometrů cesty, která vedla stále po přímé linii shodně se směrem větru. Proto rozhodli, že větru mohou věřit víc než kompasu a že mají i dál jít podle větru.
Ani tentokrát se v noci nesetmělo; kalný svit pod hustými mračny neustal.
Nazítří se svažovala planina prudčeji. Teplota stoupla trochu nad nulu, sníh rozbředal a cesta, přestože šli s kopce, byla obtížnější. Po poledni se objevily kaluže a malé potůčky, které se vlnily mezi pahorky a nakonec mizely ve štěrbinách, zavátých sněhem. Pro nocleh si museli vybrat vyvýšenou plošinku a vykopat kolem jurty příkopy, aby odvedli vodu z tajícího sněhu.
Když Borovoj připravoval hypsothermometr, byl přesvědčen, ze rtuť vystoupí ještě výš než včera, protože celý den sestupovali po svahu záhadné prolákliny. Ale teploměr ukázal 126° a záporná výška krajiny přes to, že celý den klesali, se nezvětšila, ale zmenšila se o pět set sedmdesát metrů. Úplně zmatený meteorolog se nervosně rozesmál.
„Nové překvapení, nová záhada! Dneska ráno jsme se rozhodli, že nebudeme věřit kompasům, teď musíme začít nedůvěřovat i hypsothermometru!“
Ostatní cestovatelé se shlukli kolem přístroje, který vyváděl takové kousky, prověřovali, co jim ukázal, znovu a znovu vařili vodu, ale výsledek byl stále týž. Přes to, že zřejmě sestupovali — a o tom nebylo možno pochybovat, protože potůčky tekly týmž směrem — tlak vzduchu se nezvětšoval, ale zmenšoval. V minulých dnech však tomu bylo naopak — tlak se při stoupání nezmenšoval, ale vzrůstal. Zdálo se, že fysikální zákony, vypracované pokoleními vědců podle pozorování na zemském povrchu, jsou v téhle proláklině polární pevniny nepoužitelné, anebo dostaly naprosto jiný smysl. Nevysvětlitelných jevů přibývalo.