Oba badatelé se div nerozběhli k vytouženému cíli, který se hned objevoval v mlžném závoji a hned se v něm zas docela skryl.
Papočkin a Kaštanov běželi už přes čtvrt hodiny a tmavé kopce se zdály skoro stejně daleko jako na začátku.
„Tahle zatracená mlha strašně vadí při odhadu vzdálenosti,“ řekl zoolog a zastavil se, aby nabral dech. „Byl jsem si jist, že k těm kopcům není daleko, a my běžíme, běžíme a nijak zvlášť jsme se k nim nepřiblížili. Jsem celý udýchaný.“
„Nu tak si odpočineme!“ souhlasil Kaštanov. „Však nám ty kopce nikam neutekou.“
Stáli a opírali se o pušky. Najednou Papočkin, který se díval na pahorky, zvolaclass="underline"
„To je úžasné! Jen jestli to není zrakový klam! Zdálo se mi, že se naše kopce pohybují!“
„To se valí mlha, proto se to tak zdá!“ klidně odpověděl Kaštanov a zapaloval si dýmku.
„Ne, teď jasně vidím, že se kopce pohybují! Podívejte se, honem se podívejte!“
Nedaleko vpředu bylo teď jasně vidět čtyři tmavé kupy, které se pomalu sunuly po tundře.
„Čedičové pahorky nebo kopce z jiné vulkanické horniny obyčejně stojí na místě!“ poznamenal sarkasticky Papočkin. „Ostatně možná, že v téhle zemi nevysvětlitelných jevů se i takové kopce stěhují! Škoda, že s námi není Borovoj!“
Kaštanov zatím vytáhl dalekohled a zamířil jím na pohybující se pahorky.
„A víte, Semjone Semjonoviči,“ řekl hlasem, který se chvěl rozčilením, „že ty kopce nepatří pod mou, ale pod vaši správu? Protože to jsou ohromná zvířata, jakoby sloni; jasně rozeznávám dlouhý chobot!“
Zase se rozběhli kupředu a zastavili se, až když se mlha počala znovu rozplývat; tmavé kupy už byly mnohem blíž.
„Lehněme si!“ navrhl zoolog. „Jinak by nás mohli zpozorovat a utéci.“
Položili se do tundry. Teď se přitiskl k dalekohledu Papočkin a čekal na vhodnou chvilku. Konečně se mlha rozptýlila natolik, že ze vzdálenosti čtyř set až čtyř set padesáti kroků jasně rozpoznali čtyři zvířata, podobná slonům. Obírala větvičky plazivého křoví a ohnutým chobotem si je ladně strkala do tlamy. Tři zvířata byla větší a jedno menší.
„Mají ohromné kly,“ poznamenal Papočkin, „silně zakroucené. Tělo je pokryto rudohnědou srstí. Mají krátké ocásky a vesele jimi mávají. Kdybych nevěděl, že mamuti vymizeli s povrchu naší planety, řekl bych, že to nejsou sloni, ale mamuti.“
„Ostatně v téhle zemi záhad se možná zachovali i mamuti.“
V té chvíli si Kaštanov nabil dalekonosnou pušku trhacím nábojem a zamířil na nejbližší zvíře, které se otočilo k lovci levým bokem.
Ozval se ohlušující výstřel. Zvíře zamávalo chobotem, padlo na kolena předních noh, pak vyskočilo, uběhlo několik kroků a těžce se svalilo na zem.
Ostatní kusy se rozutekly na všechny strany, pak zdvihly choboty, začaly řvát a jejich řev připomínal táhlé bučení býka. Potom se rozběhly těžkým rychlým klusem po tundře a zmizely v mlze.
Kaštanov a Papočkin se s palčivou nedočkavostí vrhli ke kořisti. Zvíře leželo zpola na pravém boku, roztáhlo nohy a sklonilo hlavu s ohromnými kly. Z velké rány pod lopatkou vytékala pramínkem krev, nadulé břicho se ještě křečovitě zdvíhalo a chobot se chvěl.
„Jen opatrně!“ varoval Kaštanov. „V agónii může ještě hodit chobotem nebo nohou, že nám přeláme kosti.“
Lovci zůstali stát asi deset kroků od slona a prohlíželi si ho s pochopitelným zájmem a vzrušením.
„Taky si myslím, že to je mamut,“ řekl Kaštanov. „Jsou to ohromné rozměry! Vždyť ten kolos je dobrých šest metrů dlouhý! Kly, otočené nahoru a dovnitř, dlouhá narudlá srst — to všechno jsou znaky mamuta. Kromě toho v polárních krajinách nikdy sloni nežili, zato mamut v sibiřské tundře žil.“
„Kdybych ho neviděl na vlastní oči,“ odpověděl Papočkin, „nikomu bych to neuvěřil! To je úžasný objev, úžasný objev…“
„Nu, snad ne větší než celá tahle obrovská proláklina a zelená tundra na 81° severní šířky! Na téhle polární pevnině, která je úplně oddělena ledy od ostatních zemí naší planety a má mírné podnebí, zachovali se zřejmě mamuti až do naší doby. Jsou to vlastně živé zkameněliny.“
„Nebo pravěká zvířena Nansenovy země, která se přizpůsobila novým životním podmínkám. Ale tahle země zřejmě nebyla dřív oddělena ledy a sněhy od ostatní pevniny a měla společné rostlinstvo a zvířata se Severní Amerikou a Asií. A pak, možná v době zalednění, našli tu mamuti své poslední útočiště.“
„Teď to naše výprava objevila! Ale co si s touhle obludou počneme? Abychom ho dostali na naše stanoviště, potřebovali bychom nákladní vagón a lokomotivu!“
„Nemůžemeli mamuta přenést k našemu stanovišti, pak se jistě může stanoviště přestěhovat k mamutovi!“ zažertoval zoolog.
„To je nápad! Ale když v tundře mohou žít mamuti, mohou tu být také medvědi, vlci, polární lišky a vůbec dravci. A než se sem přestěhujeme, roztrhají nám naši kořist!“
„To je pravda. Musíme mamuta už teď přesně změřit, popsat a ofotografovat. Na „Polární hvězdu“ vezmeme jen jeden kel, kusy mozku, kůže a masa v lihu.“
„Ale myslím, že chobot rozhodně uřízneme, abychom ho ukázali našim druhům! Ti budou panečku koukat! A pak ho sníme — to bude jídlo, jaké dosud žádný přírodovědec neochutnal. Sloní choboty jsou prý nesmírně dobré! Ale konec chobotu musíme schovat, protože ten nebyl ještě nikdy u mrtvých mamutů nalezen a neví se, jak vypadal.“
Lovci přistoupili k mamutovi, který se už nehýbal, a začali ho měřit a bedlivě prohlížet.
Papočkin měřil, Kaštanov zapisoval; pak Kaštanov vyfotografoval trup s různých stran a zoolog se při tom hrdě stavěl vedle mamuta nebo pro srovnání velikosti na něho vylézal a volaclass="underline"
„Což to není úžasné — ve zprávě výpravy bude ilustrace: Přírodovědec Papočkin na mrtvém mamutovi, který však nebyl vykopán, nýbrž žil v této době!“
Když byli cestovatelé s prací hotovi, uřízli zvířeti ocas, chobot a chomáč dlouhé srsti a zdvihli pušky. Pak na sebe naložili kořist a chtěli se vydat k jurtě. Tu se však zoolog zmateně rozhlédl kolem a zvolaclass="underline"
„Ale kterým směrem je naše stanoviště? Kolem dokola je rovná tundra, valí se tu mlha, daleko není vidět. My jsme zabloudili, Petře Ivanoviči! Vůbec nevím, kudy jít…“
Kaštanov byl jeho křikem nejdřív trochu zmaten, ale pak řekl s úsměvem:
„Člověk, který má v kapse kompas, nemůže zabloudit ani v mlze, když ví, kterým směrem šel. Od našeho tábořiště jsme vyrazili přímo na jihovýchod, tak teď tedy musíme jít na severozápad.“
„Ale když jsme spatřili mamuty, myslím, že jsme neběželi podle kompasu!“
„Ne, předtím, než jsem kompas schoval, všiml jsem si podle zvyku směru, kterým jsme běželi. Nebojte se, do jurty vás dovedu!“
Kaštanov s kompasem v rukou zamířil jistě tundrou; zoolog šel za ním.
Cestovatelé kráčeli asi dvě hodiny po pláni. Mlha se jako dřív válela chvílemi nízko při zemi, chvílemi se rozplývala a umožňovala rozhled na kilometr na dva po okolí. Právě v takové chvilce spatřil konečně Kaštanov vpředu a kousek stranou od jejich cesty jakýsi podivný předmět, který se tyčil nad planinou. Ukázal ho zoologovi.
„Co to je?“ ptal se Papočkin. „Vypadá to jako kostra samojedské jurty. Cožpak tu jsou i lidé?“