Zdálo se, že se kolem mamuta činili nějací ohromní krtci: kolem mrtvého zvířete byly nakupeny hromady země s kořeny keřů, zadní polovina mamuta ležela v jámě a téměř už nevyčnívala nad povrch tundry.
„Co by to mohlo být?“ hádali lovci.
„Nějací zkušení hrobníci! Mně se zdá, že se chystali zakopat celého mamuta do země, možná aby ho skryli před vlky nebo jako zásobu potravy,“ poznamenal Makšejev.
Igolkin přivedl jednoho psa. Ten očichal rozhrabanou zemi, najednou se vrhl mamutovi pod břicho a vytáhl odtamtud za nohu jakési podivné zvířátko, které se zoufale bránilo krátkými tlapami a chrochtalo jako prase. Vzali je psovi, zabili je nožem a začali si je prohlížet. Viděli, že značně připomíná jezevce i tvarem těla, i zbarvením. Když hledali dál, objevili ještě několik podobných zvířat, která se schovala pod mamutem; chtěla ho skutečně zahrabat, aby ho pak poznenáhlu sežrala.
Práce těchto nezvaných hrobařů znemožnila stáhnout s mamuta celou kůži, a tak se museli spokojit jen levou polovinou těla. Pak mu prozkoumali vnitřnosti, uřízli přední a zadní nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na místě dosyta nakrmili. Na saně naložili i několik velkých kusů masa z kýty a ze hřbetu a pak se výprava vlekla pomaličku nazpět. Hrobař, zajíc a ptáci tvořili zoologickou kořist toho dne, s nímž mohl být Papočkin docela spokojen.
„Ať hrobaři zbytek zakopají,“ zažertoval Borovoj. „Když nebudeme mít pro psy dost masa, ještě jednou sem s Igolkinem přijdeme pro proviant. A možná, že to uděláme i dřív, než maso příliš zasmrádne.“
„Pak tedy s sebou vezměte i lebku,“ poprosil je Papočkin. „Hrobaři ji myslím dobře očistí.“
Když se lovci přiblížili k jurtě, viděli, že Kaštanov a Gromeko jsou zaměstnáni jakousi podivnou prací. Vytahovali z jámy, vykopané na svahu hory, kusy nějakého bílého kamene a rovnali je na hromadu.
„Tenhle pahorek je pro naši výpravu učiněný poklad,“ vysvětlil Kaštanov svým druhům, když k němu přišli. „Abych prozkoumal, jak je složen, vykopal jsem půl druhého metru hlubokou jámu a v této hloubce jsem narazil na celistvý čistý led. A na jiném místě jsem našel taky led. Tak mě napadlo vykopat uvnitř pahorku v ledu komoru, která bude sloužit jako výborná chladírna k uchování zásob a kůží. Mamuti nebo nosorožci k nám přece nepřiběhnou na večeři každý den!“
„Cožpak je celý kopec z ledu a jen svrchu je pokryt zemí?“ zeptal se Borovoj.
„Myslím, že ano. Na severní Sibiři se vyskytují takové pravěké lednice. Je to buď veliká zimní závěj, která náhodou neroztála, anebo zbytek ustoupivšího zalednění. Poznenáhlu se ledový splaz pokrýval hlínou a pískem z potoků, které stékaly s ledovce, a proto se také zachoval.“
Tento Kaštanovův objev byl pro skupinu, jež tu zůstávala, velmi důležitý. Získala tak přímo pod svým obydlím výbornou špižírnu.
„Pak tu uděláme opravdovské dveře a uvnitř velkou komoru,“ prohlásil Borovoj.
„A kromě toho vykopáme v jiné části pahorku druhou ledovou jeskyni a budeme tam dávat psy, až bude velké horko, aby nedostali vzteklinu,“ dodal Igolkin.
Když složili náklad se saní, začali všichni pomáhat Kaštanovovi a Gromekovi hloubit jeskyni, dost velkou, aby se do ní vešly všechny přivezené kusy mamuta a zbytky nosorožce. Když jeskyni vykopali a naplnili, zahradili vchod kusy ledu a upevnili je lyžemi a saněmi, aby se psi k zásobám nemohli prohrabat.
Nazítří ráno se začali chystat k odjezdu. Rozdělili všechen náklad. Konservy, líh a sušené ryby dali do lednice, na saně naložili loďky a výstroj, nutný na cestu do nitra Plutonie. Naposled společně poobědvali, a když se rozloučili s Borovým, který zůstal hlídat jurtu a skladiště, vyrazili k Makšejevově řece. Igolkin se měl k večeru vrátit se saněmi. Rozhodli se, že si na výpravu vezmou jednoho psa jako hlídače; vybrali si Generála. Ostříhali ho, aby mu nebylo takové horko, a chundelatý pes najednou vypadal tak nezvykle, že se všichni rozesmáli na celé kolo. Na hlavě mu nechali chomáč dlouhých chlupů, na horní části nohou třepení a na konci ocasu štětičku. Makšejev, který ho stříhal, prohlásil, že tyto okrasy mu ponechává proto, aby pes svým podivným vzhledem lekal šelmy, s kterými se setkají.
Když došli k břehu řeky, která byla asi šest metrů široká a metr až dva hluboká, spustili loďky na vodu a do každé si sedli dva muži: jeden u kormidla a druhý u vesel. Generál se usadil na přídi přední loďky, do níž nasedli Makšejev a Gromeko. Generálova směšná tlama s velkýma postavenýma ušima a chomáčem dlouhých chlupů mezi nimi čněla nad lodním bokem.
Igolkin zůstal na břehu, dokud obě loďky, které rychle pluly po proudu, nezmizely v dálce. Na jurtě, kterou bylo na obzoru sotva vidět, vztyčil Borovoj bílou vlajku. Výprava, snášející dosud svorně všechny útrapy, se rozdělila a čtyři její členové pluli do nitra tajemné země. Zdalipak se vrátí? A vrátíli se, kdy a zdalipak všichni a jak?
17. PO MAKŠEJEVOVĚ ŘECE
Obě loďky rychle pluly proudem po tmavé vodě, která, mírně zčeřena, rychle ubíhala na jih mezi nízkými břehy. S břehů se skláněly keříčky polární vrby, pokryté čerstvými lístky. Na obou březích se rozkládala stále stejná rovná tundra s nízkým křovím. Vítr vanul pořád do zad. Cestovatelé jej teď správně určili jako severní, který prudce vane od ledovců studeného otvoru s vnějšího povrchu planety do její vnitřní teplé dutiny. Mlha se válela jako dřív a hned zastírala, hned zase odhalovala narudlé těleso, které nehybně stálo v nadhlavníku. Teplota dosahovala +12° a mlha občas houstla v drobný deštík, který však velmi rychle ustával.
Loďky pluly rychlostí osmi kilometrů v hodině. Muži u kormidla mapovali okolí a poznamenávali si směr všech zákrutů řeky. Když urazili dvacet pět kilometrů, zastavili se na nocleh.
Krátký výlet po břehu ukázal, že na tundře jsou keře vyšší a že se k nim leckde přimísily nízké modříny a vytvářejí s vrbou a břízou nevelké, avšak velmi husté houštiny. Mezi keři byly k říčnímu břehu prošlapány úzké pěšiny — zřejmě tudy chodila různá zvířata k řece pít.
Noc strávili po prvé ve stanu a bez spacích pytlů.
„Tohle věčné světlo,“ řekl Makšejev, když si lehal, „úplně porušuje naše zvyky a představy. Člověk se dívá na hodinky, říká ráno, poledne, večer — a slunce stále stojí v nadhlavníku a pořád stejně hřeje, jako by se vysmívalo naší terminologii.“
Noc, anebo vlastně doba odpočinku, minula klidně.
Za druhý den postoupili o padesát kilometrů a zastavili se časně, aby vyrazili na další exkursi dál od řeky. Břehy už byly zarostlé vyššími keři a jednotlivými stromy. Porost vytvořil zelené stěny, jež cestovatelům docela ohraničovaly obzor.
Po obědě zůstal Gromeko u stanu, aby sbíral rostliny, Makšejev s Generálem se vypravili na západ a Kaštanov s Papočkinem na východ; šli po zvířecích stezkách nejhustšími křovisky, jež už byla vyšší než člověk. Místy bylo na půdě vidět stopy různé zvěře. Zoolog mezi nimi poznal stopy mamuta, nosorožce, velkých i drobných sudokopytníků a nějaký druh lichokopytníků. Občas narazili na otisk měkkých tlap různě velikých šelem. Při pohledu na některé z těchto stop oba badatelé cítili, jak jim po zádech přeběhl mráz. Stopy byly asi dvacet centimetrů dlouhé a drápy na konci prstů se zarývaly do země na čtyři centimetry. Podle tvaru stopy zoolog usoudil, že to jsou stopy obrovského medvěda.