„To je pravděpodobně jeskynní medvěd, současník mamuta,“ poznamenal Kaštanov. „Je větší než všichni ostatní představitelé toho rodu, které známe.“
„A neloví jeskynní lidi?“ strachoval se Papočkin.
„Kosti, drápy a zuby tohoto medvěda, opracované jeskynním člověkem, někdy se našly,“ usmál se Kaštanov. „Ale nevím, zda se vyskytly kosti a lebky člověka, opracované medvědem!“
„Rozhodně však je lépe nesetkat se s ním!“
„Takové zajímavé zvíře a nesetkat se s ním? Naši předkové, ozbrojení jenom kyji a kamennými mlaty, ho přemohli. A my máme moderní pušky a trhavé náboje — a budeme se ho bát? To by byla ostuda!“
Kousek od řeky vyšli badatelé na velikou paseku, která byla porostlá hustou, ale nízkou trávou, v níž se strakatily všelijaké podivuhodné květiny.
Cestovatelé se zastavili na pokraji v křoví a spatřili, že se na pasece pasou jednotlivě i v celých stádech různí ssavci, mezi nimiž bylo možno hned rozeznat druhy, které už vymizely se zemského povrchu: byli tu černí pratuři s velikými rohy a hrby, obrovští jeleni s parohy úměrně velikými, divocí koně, nižší, s huňatou srstí, chudým ocasem a krátkou hřívou. Párek nosorožců se zaryl hlavami do křoví a několik mamutů stálo v nevelké skupině a do taktu pohazovalo hlavami a choboty. Nejspíše tak odháněli dotěrný hmyz. Hmyzu, zvláště komárů, střečků a ovádů, tu bylo až příliš mnoho.
Když se Kaštanov s Papočkinem sdostatek vynadívali na klidný obraz pastviště „živých zkamenělin“, rozhodli se jít blíž, aby si některá zvířata vyfotografovali. Okrajem křoví se připlazili nejdřív ke skupině praturů, pak k dvěma nosorožcům, kteří byli vyfotografováni ve chvilce, když si hráli a neobratně na sebe vyskakovali. Nosorožci křížili své rohy jako obrovské šavle, zadupávali trávu sloupovitýma nohama a rozrývali půdu.
Na řadě byli mamuti, stojící blíž k středu paseky. Ale než se k nim lovci přikradli dost blízko, nastal zmatek na protějším konci, kde se pásli jeleni. Zvířata náhle zdvihla hlavy, zaposlouchala se a naráz se dala do běhu, zřejmě polekána nějakým neviděným, ale bezpochyby strašným nepřítelem. Jeleni přelétli kolem mamutů, kteří se taky polekali a těžce se rozběhli se zdviženými choboty. Jeleni i mamuti běželi přímo k ukrytým lovcům.
„Až od nás budou jeleni na sto kroků, vystřelte na předního,“ rychle velel Kaštanov. „Já je vyfotografuju, jak se na okamžik zastaví, a pak taky vystřelím, jinak by nás mohli rozdupat.“
Papočkin si připravil pušku, a když se první obrovský jelen s vysoko zdviženou hlavou a polekaně rozšířenými nozdrami přihnal dostatečně blízko, ozval se výstřel. Jelen, zasažen do hrudi, prudce padl na kolena a ostatní, tlačíce se jeden na druhého, zastavili se v houfu a natáhli krky.
V té chvilce stačil Kaštanov tu zajímavou skupinku vyfotografovat, podal aparát zoologovi a vystřelil na druhého jelena, který se k němu obrátil levým bokem. Zvíře poskočilo kupředu a těžce padlo na zem, ostatní ostře zatočili vpravo a rozběhli se podle houštiny.
Vtom se přiblížili mamuti, kteří utíkali za jeleny a zastavili se před oběťmi lovců. Papočkin zatím stačil nabít obě pušky a Kaštanov vyfotografoval skupinu mamutů.
„Mám střelit?“ zeptal se zoolog a hlas se mu chvěl vzrušením.
„Proč? Masa máme dost a mamuta jsme už prostudovali v tundře. Budeme střílet, jen když se na nás vrhnou.“
Zvířata zatím stála, mávala choboty a jako by se spolu radila. Bylo jich šest, mezi nimi dva mladí s nevelkými kly a kratší srstí. Rychle se uklidnili a začali si spolu hrát a dovádět kolem starých, kteří občas poplašeně zatroubili. Nakonec se nejstarší samec obrátil vpravo a celé stádo ho následovalo podle okraje paseky, na které už zbyli jen dva nosorožci.
„Kdo asi ty mírné býložravce polekal?“ zeptal se Kaštanov. „Nebyl to snad jeskynní medvěd?“
„Nebo nějaké ještě hroznější pravěké zvíře z vašeho paleontologického zvěřince!“
„Kdož ví! Myslím však, abychom raději na druhý konec paseky nechodili; šelma se na nás může z houštiny vrhnout tak prudce, že nestačíme ani vystřelit.“
„Nu, tak se tedy dáme do jelenů; musíme je změřit, stáhnout, vyvrhnout a odvléci k loďkám.“
Jeleni, které lovci zastřelili, patřili k obrovskému druhu, jenž vymizel s povrchu zemského, kde byl současníkem mamuta, pratura a jeskynního medvěda.
Když lovci obě zvířata stáhli, usekli menšímu jelenu zadní kýty a vlekli se s těžkým nákladem k řece. Počítali, že se ještě jednou vrátí pro maso, jestliže jejich druzi budou mít menší štěstí a jestli jim neznámá šelma, která se jistě potulovala blízko paseky, ještě něco nechá.
18. LOV NA LOVCE
V táboře zastihli Gromeka, který na ně netrpělivě čekal. Obešel okolí tábořiště, nasbíral rostliny, oškubal a dal vařit k večeři husu, kterou ráno zastřelili. Znenadání přiběhl Generáclass="underline" sám, bez pána. Pes měl na krku lísteček, přivázaný provázkem. Poslal jej Makšejev:
„Zastřelil jsem obrovskou šelmu, kterou nemohu sám přitáhnout ke stanu. Ať ke mně přijde Semjon Semjonovič a kořist na místě prohlédne. Generál zná cestu, ale pro jistotu přikládám plánek.“
Na druhé straně byla tužkou načrtnuta cesta, kudy lovec šel, a byl na ní vyznačen směr a vzdálenost v krocích.
Když si Papočkin trochu odpočinul, vydali se s Gromekem hledat Makšejeva. Generál je vedl dobře, ale když se stezka rozdvojovala, často se nerozhodně zastavil; a pak jim pomáhal lístek, na kterém byly vyznačeny všechny křižovatky. Lovci spěšně kráčeli a za půl hodiny už byli blízko svého druha, když se nedaleko rozlehly rychle za sebou dva výstřely. Generál se s hlučným štěkotem vrhl kupředu. Lovci chvátali za ním, protože měli strach, že Makšejevovi hrozí nebezpečí.
Ve chvíli dorazili na velkou paseku, kde se uprostřed tyčila skupina keřů a stromů. U ní si všimli nažloutlé hromady, nad níž bylo vidět Makšejevovu hlavu. Vpředu na pasece běhalo dobře deset rudohnědých šelem, v nichž nebylo těžko poznat vlky.
Generál se zastavil na kraji paseky a při tak zřejmé nerovnosti sil se neodvážil zaútočit.
Když vlci zpozorovali lovce, kteří vyšli na paseku, začali prchat. Makšejev volaclass="underline"
„Pošlete do nich pár broků, máteli dvouhlavňovku, mně je líto utrácet výbušné střely.“
Gromeko chvatně nabil broky svou „dvojku“ a rychle vystřelil do houfu dvě rány za sebou. Vlci se rozběhli ke křoví, pronásledováni Generálem, který cestou zardousil jednoho z postřelených. Lovci přišli k Makšejevovi a ten jim vypravovaclass="underline"
„Když jsem došel na tuhle paseku, na pokraji jsem se zastavil, protože pes začal vrčet a třást se. Za tímhle křovím jsem spatřil několik jelenů, kteří se tu pásli. Rozhodl jsem se, že se o ně pokusím, protože podobná zvířata jsme ještě neulovili. Začal jsem se plížit v křoví podle kraje paseky a náhle, když jsem byl v rovině s křovím, všiml jsem si velké žluté šelmy, která také číhala na jeleny — kradla se k nim, kryta křovím… Pomyslil jsem si, že tahle šelma je ještě zajímavější než jeleni, a začal jsem ji už pozorovat z houštiny všeho všudy sto kroků od ní. Žlutou šelmu zajímali jen a jen jeleni. Nevšimla si mě anebo neuznala dvounohé stvoření, které jí po prvé přišlo na oči, za hodno své pozornosti. Když se přikradla až ke křovisku, vztyčila se a dychtivě si vyhlížela kořist přes křoví, které ji dělilo od jelenů. Ti se tiše pásli a nic netušili. Teď jsem spatřil na dravcových světlých bocích tmavé pruhy a poznal jsem, že to je veliký tygr. Stál ke mně levým bokem v nádherné poloze. Rychle jsem po něm střelil trhavou kulí, která ho na místě složila.