„Pak tedy je škoda, že jsme mravenečníka a glyptodona nezastřelili! Čímpak budeme moci dokázat jejich existenci? Glyptodona jsme dokonce ani nevyfotografovali.“
„Možná, že na ně narazíme znovu.“
„Abych nezapomněl, je na čase udělat si opět zásobu masa,“ prohlásil Gromeko, „jinak budeme muset zítra jíst jen vepřové sádlo.“
Za hovoru lovci pomalu vystoupili po svahu kopce a dostali se až na hřeben, obroubený úzkým pruhem poměrně hustých keřů, které ke Kaštanovově radosti skrývaly nevelké výchozy hornin. Geolog hned začal klepat kladívkem, ale Papočkin, který už křovím prolezl, zarazil ho voláním:
„Trochu tišeji, na druhém svahu je zvěřinec býložravců!“
Kaštanov přestal tlouci, schoval nový vzorek do kapsy a prolézal křovím. Gromeko za ním.
Na jižním, ještě mírnějším svahu kopce uviděli různé druhy pokojně se pasoucích zvířat. Nejblíž měli rodinu nosorožců, kteří se nápadně lišili od nosorožců žijících v Indii a v Africe, i od nosorožce dlouhosrstého. Byla to tlustá, nízká, krátkonohá zvířata, spíše podobná menším hrochům. Ale tvar hlavy a krátký tlustý samčí roh prozradily jejich rod. Samice měla místo rohu jen velkou mozolovitou bouli. Mládě, které dovádělo kolem matky, vypadalo jako ohromná jitrnice. Aby se prodralo ke zdroji mléka, lehlo si na zem a protlačilo se bokem pod matčino břicho. Ta je přimáčkla, když se pohnula o kus dál, a mládě začalo nespokojeně a uraženě odfrkávat.
Dále na svahu se páslo stádo ohromných slonů. Když si je Kaštanov prohlédl dalekohledem, prohlásil, že to jsou docela jistě mastodonti. Lišili se od mamuta dlouhými a rovnými kly, příkrým čelem a delším trupem.
V jejich sousedství se procházelo několik velikánských hnědožlutých antilop s černými, jakoby leopardími skvrnami a s dlouhými šavlovitými rohy. Pohybovaly se skokem, protože zadní nohy měly značně delší než přední. Gromeko je z počátku považoval za ohromné zajíce.
Na kraji lesa byla ještě podivnější zvířata, která připomínala jednak žirafu, jednak velblouda. Žirafě se podobala velmi dlouhým krkem a hlavou s malými růžky, s velbloudem se shodovala hnědou barvou a tvarem těla s nevelkým hrbem. Párek těchto zvířat, v kterých Kaštanov poznal prapředky velblouda a žirafy, popocházel při okraji lesa a klidně otrhával větvičky a listí čtyři metry nad zemí.
Nejzajímavější kořistí byly pro lovce antilopy a velbloudovité žirafy. Proto se rozhodli, že se rozdělí — Kaštanov zamířil oklikou k velbloudovitým žirafám, Papočkin k antilopám a Gromeko měl vyfotografovat nosorožce a mastodonty.
Gromeko, zlákán pohledem na maličkého nosorožce — zdálo se mu, že bude velmi chutný — vystřelil a na místě složil nic netušící mládě. Jeho rodiče, místo aby se zachránili útěkem, jak to lovec čekal, očichali mrtvolu a pak se s hlasitým funěním vrhli na botanika, který se neopatrně ukázal na kraji křoví. Schoval se zase do křoviska, a sotva uběhl několik kroků stranou, ozval se na místě, kde před chvilinkou stál, praskot zuřivě lámaných větví. Oba nosorožci, rozdupávajíce keře a rozhazujíce je tlamami kolem sebe, objevili se na hřebeni kopce a běželi dál. Když si však všimli, že jim nepřítel zmizel, obrátili se a řítili se tam, kde rozhoupané keře prozrazovaly lovcovu přítomnost.
V té chvíli se blízko antilop ozval Papočkinův výstřel a antilopí stádo se rozběhlo nahoru po svahu. Tam také pádili mastodonti. Zdvihli choboty a vyráželi poplašné troubení. Gromekova situace byla zoufalá: jednak musel pozorovat nosorožce a utíkat před nimi, a pak — antilopy a mastodonti se nebezpečně blížili. Botanik však dostal šťastný nápad. Všiml si, že antilopy a mastodonti běží nahoru do svahu z různých stran, ale přibližně k témuž místu na hřebeni. Tak tedy místo aby utíkal před nosorožci sem tam skrze křoví, rozběhl se teď dolů s kopce do mezery mezi antilopami a mastodonty. Spoléhal, že jedni nebo druzí pronásledovatele zadrží. Počítal správně: rozzuření nosorožci, kteří se zase prodrali křovím, srazili se jeden s mastodonty, druhý s antilopami. Vznikl zmatek, první nosorožec byl povalen a podupán, druhý obrátil antilopy na útěk a sám se rozběhl za nimi. Gromeko zůstal na bitevním poli jako vítěz.
Když po šíleném běhu zase nabral dech, stoupal zpátky ke křoví. Našel svou pušku, kterou odhodil při útěku před nosorožci, a pak začal hledat kořist — malého nosorožce, pro nějž vytrpěl takový strach. Najít ho nebylo těžké, protože jeho kulaté tělo, které připomínalo pořádný soudek, bylo zdaleka vidět ve zdupané trávě. Pak se Gromeko vydal k svým druhům a všichni společně, s těžkým nákladem kůží, lebek a masa, zamířili zpátky ke stanu, kde už byl Makšejev znepokojen jejich dlouhou nepřítomností. I když se nikam nehnul, měl také kořist. Ke stanu se připlížila šelma, která chtěla patrně sežrat Generála. Byla však zastřelena. Šelma vypadala jako vlk, ale měla dlouhou hlavu, kočičí stavbu těla a poměrně dlouhou hřívu na hlavě i na krku. Kaštanov shledal, že to je jistě pliocénní předek nynějších vlků.
23. PLUTON HASNE
Zatím co se v kotli vařilo antilopí maso a na rožni se pekl celý mladý nosorožec, cestovatelé byli zaujati pořádáním bohatého materiálu, který za den získali. Při této práci si všimli, že světlo zesláblo a zrudlo ještě víc než obvykle. Když zdvihli hlavy, aby si to vysvětlili, zjistili, že nebe je bez mráčku, ale Pluton že svítí matně a na jedné polovině kotouče že je vidět plno podivných velkých tmavých skvrn.
Zároveň s oslabením světla začala klesat teplota, která toho dne dosáhla ve stínu už +28°. Pokles teploty bylo možno uvítat, ale první jev budil trochu neklid.
„A co když teď Pluton docela uhasne?“ zeptal se Gromeko, protože při večeři konstatoval, že světlo slábne dál a tmavých skvrn že na Plutonově kotouči přibývá.
„A my se najednou octneme v naprosté tmě, po níž poznenáhlu nastane i polární zima?“ dodal Papočkin.
„A teplé šaty máme daleko v jurtě!“ zvolal Makšejev.
„Myslím si, že tohle pohasnutí světla je jen dočasný jev,“ vysvětloval Kaštanov. „Pluton, podle červeného světla a tmavých skvrn, je skutečně v poslední periodě hoření. Tato perioda však může trvat ještě stovky a tisíce let. Červené hvězdy, které jsou Plutonovou obdobou ve vesmíru, kalí se na čas a téměř hasnou, ale pak zase vzplanou. Zásoby tepla v jejich hmotě jsou ještě příliš veliké a kůra, jež se vytvořila na jejich povrchu jako důsledek ochlazení, které způsobuje viditelné skvrny, znovu a znovu vybuchuje a rozplývá se v tomto žáru. Takové těleso nemůže zhasnout naráz.“
„A co když Pluton přestane hořet pro nedostatek kyslíku? Vždyť potřebný kyslík pochází jistě z atmosféry naší planety a je sem vssáván polárním otvorem.“
„To je velmi nepravděpodobné, protože za miliony let svého hoření by byl Pluton musel spálit všechen kyslík naší atmosféry a obyvatelé Země by se už dávno byli udusili v dusíku. Procesy hoření svítících těles ve vesmíru známe dosud příliš nedostatečně a možná, že probíhají jinak než procesy, které pozorujeme na Zemi. Možná, že kyslík se tam znovu vytváří jako produkt rozpadu jiných chemických prvků. Po objevech proměn radia musíme se už dívat jinak na stálost těchto prvků, o které se dříve nepochybovalo.“
„Tak tedy „více, věř, příteli Horatio, je toho na zemi a na nebesích, než se vám rozumářům ve snu zdá!“ A v Plutonii se každý den přesvědčujeme o správnosti tohoto Hamletova výroku,“ pravil Gromeko a navrhl, aby si lehli a spali a využili tak tmy a chlaZdnvaíř. a ta v lese taky cítila, že se v přírodě děje něco divného. Ptáci docela umlkli a místo jejich zpěvu a štěbotu bylo slyšet poplašený řev různých šelem. Generál občas zdvíhal hlavu a vyl.