Cestovatelé však rozdělali oheň před stanem a tvrdě spali. Řevu si nevšímali a vyspali se daleko lépe než obvykle.
Poznenáhlu se všecko probudilo, ačkoli bylo tma jako dřív. Všechno bylo ponořeno do narudlého šera a Plutonův kotouč byl pokryt četnými skvrnami. Tak se síla světla snížila na jednu desetinu. Při tomto osvětlení se tráva a listí zdály skoro černé, právě tak jako nebe. Kolem dokola vládlo hluboké ticho: ani ptáci, ani zvířata, ani hmyz nejevili známky života a jen občasný větřík zašuměl v listí. V tom tichu bylo něco zlověstného.
Když se cestovatelé poradili, usoudili, že je nebezpečné plout v takovém šeru po neznámé řece mezi dvěma stěnami lesa, plného různých šelem, které se mohou na cestovatele vrhnout. Byli by mohli snadno najet na mělčinu nebo narazit ve vodě na pahýl stromu. Pro čluny z plachtoviny to bylo velmi nebezpečné.
„A co když bude tohle šero trvat celé týdny nebo měsíce?“ zeptal se Gromeko. „Cožpak budeme sedět na jednom místě? Jídlo nám stačí tak na tři čtyři dny.“
„Vy jste blázínek!“ usmál se Kaštanov. „Hned vás napadají ty nejhorší myšlenky. Počkáme den dva a pak uvážíme, zda pojedeme kupředu nebo zpátky.“
„A zatím se dejme do opravy lodí, postavme si vor a pusťme se do všelijakých domácích prací,“ navrhl Makšejev. „Do loděk už začíná zatékat.“
Všichni s ním souhlasili a při světle ohně se pustili do práce. Vyspravili čluny a porazili několik velikých bambusů, které rostly blízko stanu. K tomu bylo třeba mnoho času, protože tesaři měli jen jednu malou ruční pilku. Pak odsekali od kmenů větve, kmeny rozřezali na kusy stejně dlouhé jako byly loďky a svázali z nich vor, široký asi půl druhého metru, který měl plout mezi oběma loďkami. Na vor chtěli dát největší zavazadla a pokrýt je kůžemi. Obě loďky, spojené s vorem, tvořily vcelku jakési vory — pevné, lehké a dostatečně pohyblivé.
Pracovali celý den, a když pozorovali Plutonův kotouč, zjistili, že se počet a rozměry tmavých skvrn sice nemenší, ale že se také nezvětšují. Spát šli časně. U stanu hořel malý oheň. Generál ležel u vchodu do stanu a cestovatelé doufali, že se klidně vyspí. Jen občas vyšli ze stanu, aby přiložili dříví na oheň.
Jejich naděje se však docela nesplnily. Sotva ve stanu všechno ztichlo, v houštině kolem začínal šramot. Generál větřil a vrčel. Šramot ustával a pes se uklidnil. Pak to začalo šramotit znovu, jako by se nějaká šelma kradla křovím kolem loučky a vyhlížela si kořist, ale neodvažovala se po ní skočit. Aby nemuseli být všichni vzhůru, rozhodli se, že budou po řadě hlídat, a Papočkin se první usadil u ohně s puškou v ruce. Šramot se hned vzdaloval, hned se blížil a zoolog mu nakonec zvykl tak, že tvrdě usnul. Oheň poznenáhlu uhasínal a ohniště se změnilo v hromadu doutnajících oharků.
Najednou pes zuřivě zaštěkal. Papočkin se probudil a spatřil na kraji loučky ohromnou šelmu, která připomínala lva, ale měla kratší hřívu a z pootevřené tlamy jí trčely tesáky jako šavlozubému tygru. Šelma tam nerozhodně stála a Generál ohlušivě štěkal a couval se staženým ocasem za ohniště, blíž ke stanu.
Zoolog se rychle vzpamatoval, zdvihl pušku a vystřelil na šelmu asi z dvaceti kroků. Trefil ji do hrudi, ale šelma měla ještě dost sil, aby skočila. Padla na hromadu uhlíků, spálila si břicho a převalila se ke stanu. Zadní tlapou udeřila do plátna, roztrhla je odshora dolů a zavadila o holínky, které měl Makšejev u hlavy. V křečích div neuhodila přední tlapou Kaštanova do obličeje; rozmačkala kapesní hodinky, které ležely v čepici na zemi, a čepici roztrhala na cáry. Generál se přitiskl u vchodu do stanu a byl vržen dovnitř úderem třetí tlapy. Utržil několik škrábanců a padl prudce na Gromeka, který klidně spal u zadní stěny.
Byl z toho nesmírný poplach. U stanu se v šeru zmítalo a řvalo cosi ohromného a cípy stanu se rozletovaly a trhaly pod jeho údery. Uvnitř ve stanu zápasil Gromeko s Generálem, který se chtěl za něho schovat. Gromeko však ho považoval za nějakou šelmu. Kaštanov marně hledal zápalky, jež ležely v čepici vedle hodinek, a nemohl najít ani čepici. Papočkin zvenku křičeclass="underline"
„Honem vylezte zadem. Je to lev. Nemohu ho dorazit, bojím se, abych vás nezastřelil!“
Nakonec šelma křečovitě natáhla tlapy a ztrnula. Makšejev našel zápalky a rozsvítil svíčku. Gromeko nechal Generála a všichni tři, polooblečeni a vyděšeni, odepjali zadní cípy stanu, vylezli ven a rozhlédli se. U vyhaslého ohně si začali všechno vysvětlovat a Papočkin se musel přiznat, že usnul a neudržoval oheň. Proto se na něj šelma odvážila vrhnout.
Zabitý dravec byl šavlozubý lev, ačkoli se složením těla podobal medvědu. Jenom tvar hlavy a tlap prozrazoval, že patří k rodu šelem kočkovitých. Hřívu měl nízkou, skoro černou, srst na těle žlutohnědou, ocas bez štětičky. Hrozným tesákům v horní čelisti odpovídaly drápy na obrovských tlapách. Stan bylo nutno důkladně opravit, právě tak jako Makšejevovy boty. Kaštanovovy rozplácnuté hodinky se spolu s roztrhanou čepicí a rozdrcenou krabičkou zápalek našly až po dlouhém hledání v jednom koutě stanu.
Gromeko vytáhl za lůžkem ještě roztřeseného Generála, prohlédl mu rány a vymyl mu je. Pak odtáhl lva stranou a rozhodl se, že bude spát dál. Na stráž šel Makšejev a zbytek noci uplynul klidně. Ráno bylo světleji a na Plutonově kotouči jako by skvrny ubývaly a zmenšovaly se. Rozhodli se, že ještě počkají, a začali spravovat stan a měřit a stahovat zabitého lva. K polednímu se rozsvětlilo ještě víc a o chvilku později Pluton, jako by byl nabral sil, roztavil většinu skvrn, které ho pokryly, a zazářil plným světlem, jež se po čtyřicetihodinovém šeru zdálo zvlášť jasné.
Cestovatelé rychle sbalili věci, naložili loďky a vor a vydali se na další plavbu. Cesta však jim neubíhala tak rychle, protože plavidlo nebylo dost pohyblivé a museli usilovně veslovat. Krajina se toho dne k večeru začala měnit, kopce na březích řeky se nejdříve snížily a pak docela zmizely. Místo hustého lesa a křoví se tu prostírala step s osamělými hájky, kde převládaly obrovské baobaby. Jenom podle břehů se v úzkém pruhu táhlo bujné rostlinstvo s palmami, bambusy a liánami, kde se ukrývali ptáci a veliké opice několika druhů. Ve stepi se pásla stáda různých antilop, mastodontů, nosorožců, velbloudovitých žiraf, bezrohých žiraf a prakoní. V houštině u řeky se zdržovali tygři, hroši a jeleni.
24. OBLUDNÍ JEŠTĚŘI A PODIVNÍ PTÁCI
Na první nocleh se pak zastavili na velkém ostrově, jehož podstatná část měla rovněž stepní charakter; jen podle břehů se místy táhly skupiny keřů a rákosové porosty. Stan postavili na severním konci ostrova, odkud bylo vidět řeku, jež se dělila ve dvě ramena, každé aspoň sto kroků široké.
Po večeři byl klid v okolí porušen hlukem. Z protějšího břehu řeky se rozléhal táhlý křik, jenž připomínal hlasy tlupy lidí, přerušený občas hlasitým chraptivým štěkotem a vytím.
Ze zelené houštiny se vyřítilo nevelké stádo narudlých čtvernožců s bílými skvrnami, lámajíc rákosí a rozdupávajíc křoví. Vrhli se do vody a pluli k ostrovu. Hned za nimi vyskočil houf strakatých šelem, které se se štěkotem a vytím také pustily přes řeku a snažily se dohnat a oddělit jedno zvíře, které už bylo unaveno a zřejmě vyčerpáno. Za několik minut dorazila pronásledovaná zvířata na ostrov a přeběhla nedaleko stanu. Podobala se koním, ačkoli neměla skoro žádnou hřívu.