Ten byl nedaleko — asi deset kilometrů od jurty uprostřed nízkého lesíka (později se zajatci dozvěděli, že sem horda přitáhla od východu teprve včera). Když pralidé zajatce přivedli, dlouho se radili, co s nimi provést. Muži navrhovali, aby byli cizinci obětováni bohům, ale většina žen se rozhodla jinak. Zřejmě si myslily, že přítomností neobyčejných přistěhovalců horda zmohutní, že budou mít štěstí při lovech i v bojích s druhými hordami, a proto se rozhodly, že zajatce nepustí, že jim neublíží, ale ubytují je v oddělené chatě uprostřed tábora.
Horda v té době sbírala různé bobule a nějaké jedlé kořínky v tundře, aby se zásobila na zimu, a strávila několik dní na jednom místě. Potom však je prudká vánice přinutila odtáhnout asi čtyřicet kilometrů na jih, kde je vyšší les chránil před studenými větry.
Zajatcům bylo nejdřív velmi zle. K jídlu dostávali jen syrové maso, bobule a kořínky. Spát museli na hrubě vydělaných zvířecích kožích a právě takovými kůžemi se přikrývali. S divochy se mohli dorozumět jen posunky a stále ještě nevěděli, co je čeká. Utéci nemohli, protože byli neustále hlídáni.
Když přitáhli na nové místo — na velkou paseku v hustém lese — začali pralidé osekávat suché tenké kmínky na tyče pro své chatrče. Všude se válely suché větve, kůry, oklešťky tyčí, a když je Igolkin viděl, vzpomněl si, že mu v kapse zůstala krabička zápalek, protože ve skladišti rozsvěcoval kahan. Nasbíral si suché dříví a podpálil je. Když pralidé spatřili oheň, všichni nechali práce a sběhli se k hranici. Byli tím nevídaným jevem ohromeni, a když jim plamen popálil ruce, začali se ohni klanět a cizinců, kteří plamenům poroučeli, počali si vážit ještě víc. Od té doby ustavičně hořel u chatrče zajatců oheň a oni si začali na tyčinkách opékat maso, které jim divoši nosili.
Zajatci se brzo naučili rozumět divošské řeči, jež byla velmi jednoduchá. Kruh pojmů se omezoval na lov, jídlo a primitivní zřízení života. Řeč se skládala z jednoslabičných a dvojslabičných slov bez skloňování, bez sloves, příslovcí a předložek. Doplňovali ji mimikou a pohyby těla. Počítat dovedli jen do dvaceti na prstech rukou a nohou.
V každé chatrči žilo několik žen a mužů, spojených skupinovým manželstvím, a žily tu i děti této skupinové rodiny, v níž má dítě jednu matku a několik otců. Muži chodili na lov a připravovali úlomky křemene na kopí, oštěpy, nože a škrabky. Ženy sbíraly bobule a kořeny, vydělávaly kůže, účastnily se štvanic na velká zvířata, když bylo třeba sil celé hordy.
Divoši lovili všechnu zvěř, na niž narazili, a jedli maso i všechny vnitřnosti; a také červy, hlemýždě, housenky a brouky. Lovci se dosyta najedli teplého masa, pili krev čerstvě zabitých zvířat a zbytky a kůže odnášeli domů do tábora. Velká zvířata — mamuty a nosorožce — obkličovali a zaháněli je do vlčích jam, vykopaných na zvířecích stezkách v lese, a tam je dobíjeli balvany a kopími.
Na lov chodili ve skupinách podle rodin nebo se dvě tři rodiny spojily. Na velké zvíře, které bylo nutno uštvat, vypravovala se celá horda kromě dvou tří žen, jež zůstaly jako strážné u zajatců. Tyto ženy kojily malé děti ze všech chatrčí, když se jim matky dlouho nevracely z lovu.
Na lovech docházelo k neštěstím. Šelmy a někdy i mamuti a nosorožci poranili nebo zmrzačili své pronásledovatele. Lovci pak své zabité i těžce poraněné snědli.
Pralidé podle Borového vypadali asi takhle: Měli velkou hlavu na krátkém a širokém trupu s krátkými, hrubými a silnými končetinami. Ramena byla široká a nahrbená, hlava a krk nakloněny kupředu. Krátkou bradou, výraznými nadočními oblouky a šikmým čelem se podobali lidoopům. Nohy měli v kolenou trochu pokřivené. Pralidé chodili nakloněni kupředu a při práci a při jídle sedali na bobku.
Podle vypravování Borového a Igolkina o divoších a také po prohlídce jejich zbraní a výrobků dospěl Kaštanov k závěru, že toto plemeno má mnoho společného s neandertálskou rasou, která žila v Evropě na konci prvního údobí paleolitu, to jest v starší době kamenné, zároveň s mamutem, dlouhosrstým nosorožcem, praturem a jinými zvířaty poslední ledové epochy.
Tito pralidé měli jen velmi hrubé kamenné zbraně, které zhotovovali z úlomků křemene, jako škrabky (k opracování zvířecích koží), sekery a nože, hroty kopí a oštěpů, jež sloužily k lovu. Ostré úlomky zasazovali také do rozštěpených obušků, které se tak měnily v hroznou zbraň.
Oheň, jejž zajatci rozdělali, nazývali pralidé maličkým sluncem a klaněli se mu. Blahodárné účinky ohně pociťovali při dlouhém kočování na jih, kam je z pásma severního lesa vyhnala začínající zima. Táhnout s sebou tyče pro chatrče bylo příliš těžké a sekat si nové před každým noclehem bylo příliš zdlouhavé. Proto při kočování nocovali přímo pod keři v lesích, kde pronikavě fučel studený vítr. Sedali si k ohni zajatců a brzo se přesvědčili, jak hřeje. Pak začala celá horda nocovat kolem ohně a horlivě pro něj shánět dřevo. Nikdo z nich se však neodvážil rozdělat si oheň sám pro sebe a zajatci je k tomu neměli, aby zůstali sami pány ohně a aby je horda stále stejně uctívala. Tušili, že za nějakou dobu, jestli nebudou brzo osvobozeni, bude jejich postavení obtížné.
Se vzrůstajícím nepokojem počítali mizející podzimní dny a dohadovali se, jak brzo se mohou vrátit jejich druhové z jihu a osvobodit je. Od severu se pomalu blížila zima a v nedaleké budoucnosti je čekalo nové stěhování, ještě dál od pahorku na kraji ledovců. Proto si snadno představíme, jak se zaradovali, když uslyšeli výstřely, které jim zvěstovaly, že budou brzo osvobozeni.
55. ZASE V JURTĚ
Ke svému pahorku na kraji ledovců dorazili cestovatelé v posledním prosincovém týdnu a rozhodli se, že si odpočinou a oslaví Nový rok, úspěch výpravy na jih i osvobození zajatců. Měli slušné zásoby jídla i dřeva a nemuseli se zatím vypravovat do lesa nebo do tundry.
Očistili plošinku od sněhu, postavili jurtu a ve sněhu, jehož bylo víc než metr, vykopali příkop ke skladišti, k psí chodbě a k meteorologické budce. Pak mohli odpočívat. V jurtě hořel malý ohníček, bylo tam teplo a útulno. Všech šest mužů v přestávkách mezi jídlem, procházkami a spánkem hovořilo; vyprávěli si, co se komu přihodilo, a vzpomínali na různé historky z cesty nebo ze života v hordě.
Katu se mlčky účastnila všech těch besed a vážila si stále víc bílých kouzelníků, kteří měli tolik podivných věcí. Noha se jí začala hojit, takže už mohla pomalu chodit. Často ji našli u jurty, jak sedí na bobku, dívá se na jih, kde bylo na obzoru vidět tmavý pruh lesů. Zřejmě ji to táhlo k jejímu plemeni.
Igolkin přemlouval Katu, aby s nimi zůstala a pak odjela společně přes ledy do teplé země, kde uvidí všechny zázraky, jež běloši vytvořili. Umíněně však vrtěla hlavou a opakovala:
„Já les, chatrč mámy, syrové maso, lov, veselo!“
Cestovatelé však přece jen doufali, že si na ně pomalu zvykne a nakonec pojede dobrovolně. Jak by výprava triumfovala, kdyby přivezla živý exemplář pračlověka, podobného opici!
Když mrazy zesílily, začalo být Katu zima. Ale odmítala oděv, který jí nabízeli. Když vycházela z teplé jurty na vzduch, balila se jen do své pokrývky. Nikdy však nepomáhala při úklidu jurty, při mytí nádobí, při prohazování spojovací chodby ve sněhu a při nošení dřeva. Vyptávala se Igolkina, kolik má žen, zda ty ženy chodí na lov, zda je velká horda, do které patří bílí kouzelníci, a nedůvěřivě vrtěla hlavou, když jí vypravovali o životě Evropanů, o městech, mořích, lodích a podobných věcech. Ve chvílích, kdy nespala a nejedla, zaměstnávala se jen tím, že hladila tyče pro oštěpy a vyřezávala z měkkého vrbového dřeva velmi hrubé sošky mamutů, nosorožců, medvědů a tygrů. Udělala si celou sbírku takových model, klaněla se jim a pořád prosila Igolkina o krev, aby je mohla natřít. Cestovatelé však na lov nechodili; v tundře nebylo vidět ani zvířata, ani ptáky; nemohli jí tedy vyhovět.