V lednu začali podnikat krátké výlety na saních, aby navykli psy na postroje. Psi se už vykrmili, zvykli si na bývalé pány a žili v ledové chodbě pod pahorkem kromě Generála, který zůstal u jurty jako hlídač. Když zvykli psy na postroje, začali podnikat daleké výpravy po tundře, k pokraji ledů, pro dříví, jehož zásoba se už značně ztenčila. Ve výpravách se po řadě střídalo vždy pět mužů s trojími saněmi a jeden zůstával v jurtě sám s Katu, aby ji střežil. Jednou na konci ledna přišla řada na Papočkina, aby hlídal v jurtě. Katu vždycky pozorně sledovala muže, když odjížděli k lesu, a nemohla se dočkat, až se vrátí. Doufala, že narazí na nějakou zvěř a přivezou jí čerstvé krvavé maso, po kterém se jí stýskalo. Nikdy však se tyto její touhy nevyplnily, protože na žádnou zvěřinu nenarazili.
Po odjezdu ostatních proseděl Papočkin asi dvě hodinky v jurtě u ohně a pak si z dlouhé chvíle zdříml. Pravděpodobně spal dost dlouho. Když se probudil, Katu v jurtě nebyla. Vyběhl ven a spatřil tiž daleko na jihu uprostřed sněhobílé pláně černou tečku, která se víc a více vzdalovala. Zajatá si vzala jeho lyže, na nichž se naučila jezdit, a tak ji v hlubokém sněhu bez lyží nemohl pronásledovat. Vzala si také svou pokrývku, načatou uzenou kýtu, která visela v jurtě, velký nůž a krabičku zápalek, s nimiž se naučila zacházet.
Když se jeho přátelé k večeru vrátili a dozvěděli se o Katině útěku, velmi se rozzlobili. Papočkin musel vyslechnout spoustu výčitek za svou neukázněnost. Na pronásledování uprchlice však nebylo ani pomyšlení. Utekla už příliš daleko a k honičce za ní by bylo třeba vyzbrojit celou výpravu. A i tak by bylo nejisté, zda ji dohoní. Katu běžela nalehko a při lovu se naučila uběhnout i sto kilometrů za den. Výprava se saněmi však mohla ujet sotva polovinu té vzdálenosti. Chtít si dívku proti jejímu přání vybojovat u jejích rodičů nemělo smysl.
Na štěstí si Katu před útěkem několikrát vyfotografovali zpředu, se strany i s boku a také jí podle všech anthropologických pravidel změřili, vzali jí sádrový otisk tváře a udělali otisky rukou i nohou.
Na zpáteční cestu přes ledovce se mohli pustit nejdříve koncem března nebo dokonce počátkem dubna, aby zastihli nahoře už dost dlouhý den a dostali se počátkem léta na jižní pobřeží Nansenovy země. Do odjezdu zbývaly ještě skoro dva měsíce. Rozhodli se, že toho času využijí k výcviku lidí i psů v delších výletech na saních. V posledních dnech začali pozorovat na pokraji lesů čerstvé stopy — patrně sobů, ba i pižmových turů a vlků. Proto mohli počítat s lovem, vypravíli se na den na dva daleko od jurty. Lidé i psi velmi potřebovali čerstvé maso; uzené se jim už tuze zprotivilo a Katu jeho zásobu také značně ztenčila svou žravostí. Uzené maso si museli opatrovat na zpáteční cestu a do odjezdu si k jídlu opatřovat zvěřinu. Na výpravy chodili střídavě tři s dvojími saněmi a se stanem, kdežto druzí tři muži s jednou zápřeží psů zůstali v jurtě a odpočívali si po předešlém výletě.
56. V LEDECH
Na konci března se cestovatelé rozhodli, že vyrazí přes ledy na zpáteční cestu. Meteorologickou budku nechali na místě a v ní, stejně jako ve skladě pod pahorkem, schovali v zaletované skřínce stručné údaje o výpravě, která objevila Plutonii, a o hlavních výsledcích cesty na jih. Dalo se čekat, že počátkem léta navštíví pralidé pahorek, a proto aby neodnesli skřínky a nerozbourali budku, rozestavili cestovatelé na poličce v budce několik dřevěných sošek, které vyřezala Katu, a na podlaze budky jako oběť složili všechny kosti, jež se jim tu nahromadily, prázdné plechovky od konserv a podobné haraburdí. To všechno si vymyslil Igolkin, který se s divochy více sblížil než učený Borovoj.
Saně, pořádně obtížené sbírkami, jídlem a majetkem výpravy, vyrazily přes sněhobílou tundru k úpatí ledovců.
Tato zpáteční cesta přes Nansenovu zemi trvala celý měsíc; překročení ledového pásma, dlouhé stoupání na Ruský hřbet a sestup dolů po ledovcových splazech, úporný vítr, který vál proti nim, přetížené saně, málo psů — to všechno ztěžovalo pohyb a vyžadovalo vypětí všech sil. I časté vánice zastavovaly postup, ale zato si při nich lidé i psi mohli odpočinout. Po ledovém pásmu se už začal střídat den s nocí. Cestovatelé to již dávno neviděli. Některé sklady potravin, které zanechali na cestě, nenašli, ale na Truchanovově mysu nalezli nové skladiště s roční zásobou potravin. Zřídila je tam „Polární hvězda“. Našli v něm dopis se zprávou, že loď přezimuje deset kilometrů na východ od mysu. S vrcholku mysu bylo vidět v dálce loď a na polovině cesty došlo k radostnému shledání. Dokonce i Truchanov jim vyjel vstříc na saních, které táhli mladí psi, narození během plavby na „Polární hvězdě“. Vítání a otázkám nebylo konce. Truchanov se rozzářil, když slyšel, že jeho předpoklady o nitru Země byly skvěle potvrzeny.
57. VĚDECKÁ BESEDA
Několik dní po návratu výpravy na „Polární hvězdu“ rozpoutala se prudká, v těchto šířích obvyklá vánice. Přerušila všechny procházky a práce na čerstvém vzduchu. Cestovatelé si krátili čas v klubovně, vypravovali si o přezimování mezi ledy i o cestě do Plutonie. Truchanova zajímaly zejména podrobnosti o sestupu do podzemního světa, kdy se výprava setkávala s různými nepochopitelnými jevy.
„A zdalipak víte, Nikolaji Innokentěviči,“ pravil Kaštanov, „že váš dopis, který jsme otevřeli toho dne, kdy jsme v tundře, jež vystřídala ledovce, spatřili mamuty, objasnil nám sice, kam jsme se dostali, ale neuspokojil nás. Rádi bychom věděli, jak jste došel k domněnce, že je zeměkoule dutá, k domněnce, která se tak skvěle potvrdila.“
„Jestli vás to zajímá,“ odpověděl Truchanov, „tenhle nápad není můj, a dokonce není nový. Vyslovili jej už před více než sto lety někteří vědci v západní Evropě a já jsem na něj narazil, když jsem prohlížel staré časopisy. Zaujalo mě to a začal jsem jej zkoumat. Došel jsem při tom k přesvědčení, že tento předpoklad je pravděpodobný.“
„A neprozradil byste nám své důkazy?“
„S radostí. Jestli chcete, udělám vám ještě dnes večer podrobnou přednášku.“
Večer byla v klubovně zajímavá vědecká beseda.
Truchanov se krátce zmínil o názorech starých národů o Zemi, jež plave v prastarém oceánu jako deska, i o Aristotelově učení o kulovitém tvaru Země a zastavil se podrobněji u názorů novověku.
„Na konci osmnáctého století vědec Lesley tvrdil, že vnitřek Země je vyplněn vzduchem, který pod tlakem září. V tomto vzduchu se pohybují planety — Proserpina a Pluton…“
„Pluton?“ neudržel se Borovoj. „Tak jsme tedy pro vnitřní svítící těleso nevymyslili nic nového…“
„Ano, s tímhle jménem vás předešli,“ pokračoval Truchanov. „A někteří vědci dokonce vypočítali pohyby těchto planet, které prý působí magnetické bouře a zemětřesení, přiblížíli se k zemské kůře. Podle Lesleyova názoru panuje na vnitřní straně Země, osvětlené měkkým elektrickým světlem, věčné jaro, a proto tam existuje bohaté rostlinstvo a svérázný svět…“