„Je jistá možnost, že svůj majetek dostaneme zpátky,“ utěšoval je Truchanov. „Z jejich narážek jsem se domyslil, že tady někde nablízku mají základnu, nejspíše na Komandorských ostrovech, odkud k nám křižník vyplul. Tam „Polární hvězdu“ odvezou. Až se dostaneme do Vladivostoku, oznámíme to našim válečným lodím a ty základnu objeví.“
„Nu, ale kdy se tam dostaneme!“
„Rozhodně je to naše jediná naděje! A teď raději pojďme balit!“
Rozešli se do svých kajut. „Polární hvězda“ plula už plnou rychlostí ke Kamčatce v konvoji křižníku. Mířila na Usť-Kamčatsk, k prvnímu obydlenému místu severně od Petropavlovska na mořském břehu. Posmutnělí cestující se shromáždili se svými kufry a ranci na palubě. Rakušané zavazadla podrobili mírné prohlídce, ale nepřehrabávali se v nich a nelezli do kapes. Proto se Makšejev vyhnul nebezpečí, že přijde o své zlato, které přesypal do širokého koženého zlatokopeckého pásu, dlouhého a úzkého pytlíku. Inženýr na sebe navlekl celý pud zlata a byl najednou velmi neohrabaný. Ale jitrnice plná zlata, jíž se přepásal, byla schována pod kuchljankou a Rakušané si nevšimli, jak je inženýr nemotorný. Sbírky a všechno jmění výpravy, dávno zabalené do beden k převozu po železnici, bylo podle seznamu vydáno Rakušanům. O tom, kde výprava ve skutečnosti byla, jim ovšem nepověděli.
„Byli jsme na Čukotce, přezimovali jsme na Wrangelově ostrově,“ prohlásil Truchanov důstojníkovi, který věci přijímal; ten soucitně zakýval hlavou a řekclass="underline"
„Můj otec byl také v polární výpravě. Země Františka Josefa, rakouská korveta „Tegetthof“, jistě jste o tom četl?“
„Ó ano!“ usmál se Truchanov.
K večeru se obě lodi zastavily u protáhlého poloostrova v ústí řeky Kamčatky, za kterým je malá rybářská vesnička. Rakušané rychle naložili cestovatele s jejich zavazadly na tři čluny a odvezli je na břeh. Igolkin a kapitán se ihned vypravili do vesnice a sháněli, jak by se odtud dostali. Ostatní stáli na břehu a smutně pozorovali, jak byly čluny vytaženy na palubu, jak se obě lodi otočily a rychle odpluly na moře. Teprve za soumraku, ještě než přišli muži s jediným koněm ve vsi, zmizely lodi ve večerní mlze.
Naši cestovatelé museli prožít v Usť-Kamčatsku celých deset dní, neboť se odtud nemohli nikterak dostat. Těch pár obyvatel na břehu řeky Kamčatky bylo pilně zaměstnáno lovem: začal právě podzimní tah ryb. Nikomu se ovšem nechtělo nechat rybolovu, který poskytne lidem i psům potravu na celou zimu, jen proto, aby odvezli početnou společnost na batech (vydlabaných člunech) proti proudu řeky. Jediný Igolkin, který spěchal ke své manželce do Petropavlovska, vzal s sebou Generála a vypravil se tam s dopisem pro gubernátora. Truchanov v dopise oznamoval, že „Polární hvězda“ byla zkonfiskována, že na Komandorských ostrovech je nepřátelská základna, a prosil o pomoc.
Koncem srpna veplul do Usť-Kamčatska japonský rybářský škuner a jeho kapitán souhlasil s tím, že za veliké peníze odveze všechny z „Polární hvězdy“ do Japonska. Aby námořníci získali místo pro cestující, musili tu nechat část svého nákladu.
Cesta trvala tři neděle a rozhodně nebyla příjemná. Někteří z „Polární hvězdy“ byli usazeni na palubě, druzí v podpalubí mezi soudky s rybami. Jedli po japonsku ryby, rýži a čaj, trpěli silnou mořskou nemocí, pronásledovaly je mlhy, deště a vánice. Za bouře u Kurillských ostrovů div neztroskotali na útesech, v zálivu Trpělivosti chtěli Japonci všechny vysadit pod záminkou, že japonský Sachalin je stejně už Japonsko, a jen za příplatek se uvolili, že je povezou dál. Ve Vakkanai na severním pobřeží Hokkaida, na nejsevernějším z japonských ostrovů, opustili umoření cestující škuner sami, protože dál do přístavu Hakodate mohli jet vlakem rychleji a pohodlněji.
Z Hakodate, jež leží na jižním konci ostrova a je téměř v téže zeměpisné šíři jako Vladivostok, bylo spojení s Vladivostokem dost časté a pravidelné. Po řadě výslechů a formalit, způsobených tím, že se také Japonsko přidalo k válčícím mocnostem na straně Dohody, poštovní parník rychle odvezl celou společnost do Vladivostoku.
Cestovatelé užasli, když při vjezdu do přístavu spatřili mezi plavidly na rejdě „Polární hvězdu“, na jejíž palubě se nejasně rýsoval strážný. Kvapně se na to začali vyptávat a dozvěděli se, že gubernátor Kamčatky dostal Truchanovův dopis. Neměl však dost velké lodi, aby zaútočil na rakouský křižník, a tak poslal radiodepeši do Vladivostoku. Odtamtud vyslali rychlý křižník, který našel na Komandorských ostrovech „Polární hvězdu“, ale Rakušané včas zmizeli.
Avšak velitel přístavu, jenž Truchanovovi tyto věci prozradil, hned zase naše cestovatele zklamal. Počítali s tím, že dostanou zpátky své sbírky. „Polární hvězda“ však byla Rakušany načisto vykradena: sbírky, výstroj, zásoby, dokonce i zařízení kajut a cenné součástky ze stroje byly odvezeny, a tak loď museli táhnout ve vleku. Bez opravy nemohla už plout a Truchanov musel souhlasit s návrhem mořské správy a postoupit loď po dobu války signalisační službě.
Rozhořčení cestovatelé nasedli do sibiřského expresu a vraceli se do vlasti. Když rozvážili novou situaci, rozhodli se, že do skončení války — a stále ještě počítali, že to bude brzy — a do té doby, dokud jim nebudou vráceny sbírky a fotografie, musí o výpravě do Plutonie pomlčet. Čím také — kromě svých slov — mohli dokázat, že Plutonie se svými zázraky skutečně existuje a že je do ní možno proniknout? Každý člověk se zdravým rozumem by měl jejich zprávu za čirou fantasii a považoval by je za žvanily nebo pomatence.
Válka se však protáhla, po ní přišla revoluce a jiné události… Uplynulo deset let, účastníci výpravy se rozešli po světě. Někteří padli na frontách, jiní zemřeli. Kde jsou sbírky a dokumenty, není známo. Truchanov se vrátil do své observatoře na Munku-Sardyku, žije tam jako poustevník a už nevěří, že dostane někdy všecko zpět.
Do autorových rukou se náhodou dostal deník a kresby jednoho ze zemřelých účastníků výpravy. Z těchto materiálů je tedy sestavena tato kniha jako fantastický román pro zvídavou mládež.
DOSLOV O AUTOROVI A JEHO KNIZE
Akademik V. A. Obručev, hrdina Sovětského svazu a čestný předseda Zeměpisné společnosti SSSR, patří mezi přední sovětské vědecké pracovníky. Jako vynikající geolog a geograf podnikl radu výzkumných cest a výprav do Střední Asie a výsledky svého bádání uložil v mnoha odborných pracích a studiích, které jsou vysoce oceňovány vědci celého světa.
Jméno akademika Obručeva je však dobře známo sovětskému lidu a zvláště sovětské mládeži ještě i z jiného důvodu. Jeho mimořádná osobnost spojuje totiž v sobě všechny žádoucí vlastnosti tvůrčího vědeckého pracovníka s mimořádným nadáním schopného a vynalézavého popularisátora vědeckých poznatků, které dovede lehkou, zábavnou, Často sugestivní formou přiblížit nejširšímu okruhu čtenářů.
Strhující a místy až dramatická forma románová, které akademik V. A. Obručev používá k popularisaci vědeckých poznatků, způsobuje však někdy, že jeho líčení bývá považováno za skutečnost i jako celek.
To platí zvláště o jeho románu „Plutonie“, po prvé vydaném v roce 1924. Po jeho uveřejnění dostal autor od svých čtenářů mnoho dopisů, v kterých se ho vážně ptali, proč nejsou vysílány další expedice k prozkoumání podzemního světa — Plutonie. V dalších ruských vydáních této knihy musil proto V. A. Obručev podrobně vysvětlovat, že k cestě do Plutonie, kterou tak barvitě vylíčil, nikdy nedošlo a dojít nemohlo a že vůbec ani v Arktidě, ani jinde na povrchu zemském není žádný podobný otvor, jímž by bylo možno sestoupit do zemského nitra. A že v zemském nitru neexistuje a nemůže existovat onen podivný, s povrchu zemského už dávno vymizelý svět minulých geologických dob.