Sherlock Holmes uchopil lucernu a šel napřed, neboť Thaddeus Sholto strachy drkotal zuby. Byl v takovém šoku, že jsem se cestou po schodech do něho musel zavěsit a vést ho, poněvadž se pod ním třásla kolena. Holmes dvakrát vytáhl z kapsy lupu a pozorně zkoumal jakési stopy na koberci z kokosových vláken, které mi připadaly jen jako pouhé šmouhy prachu. Vystupoval po schodišti pomalu, krok za krokem, s lucernou až u země, a vrhal pronikavé pohledy vpravo i vlevo. Slečna Morstanová zůstala u vyděšené domovnice.
Třetí zákrut schodů končil poměrně dlouhou rovnou chodbou, v níž po pravé ruce visel indický koberec s nějakým velkým vytkaným obrazem a do které vedly zleva troje dveře. Holmes postupoval chodbou pořád stejné pomalu a metodicky. Drželi jsme se mu v patách a naše dlouhé černé stíny se dloužily dozadu do chodby. Cílem naší cesty byly třetí dveře. Holmes zaťukal, ale nedostal žádnou odpověď. Pokusil se tedy zmáčknout kliku a otevřít dveře násilím. Byly však zevnitř zavřeny na širokou a pevnou zástrčku, jak jsme zjistili, když jsme k nim zvedli lucernu. Klíčem bylo sice otočeno, ale přesto nevyplňoval celou klíčovou dírku. Sherlock Holmes se k ní sklonil, ale okamžitě se znova narovnal a s hvízdnutím se nadechl.
„V tomhle je nějaký ďábelský trik, Watsone,“ řekl a byl tak rozčilený, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. „Co tomu říkáte?“
Skrčil jsem se ke klíčové dírce a s hrůzou jsem ucouvl. Do místnosti dopadal svit měsíce a osvětloval ji matnou, rozptýlenou září. Jakoby zavěšena ve vzduchu — neboť vše pod ní bylo ponořeno do stínu — zírala přímo na mě tvář našeho společníka Thaddeuse. Táž vysoká lesklá lebka, vroubená týmž věnečkem zrzavých vlasů, týž bezkrevný obličej. Rysy však zkřivil děsivý úsměv, strnuly v nepřirozeném šklebu, který v té tiché a měsícem ozářené místnosti drásal nervy hůř, než kdyby se ten člověk kabonil a mračil. Tvář se podobala tváři našeho malého přítele tak nápadně, že jsem se ohlédl, abych se ubezpečil, zda je vskutku s námi. Potom jsem si ale uvědomil, že nám říkal, že jsou s bratrem dvojčata.
„Hrůza!“ řekl jsem Holmesovi. „Co budeme dělat?“
„Musíme vylomit dveře,“ řekl a vrhl se na ně celou vahou těla.
Dveře zapraštěly a zaskřípěly, ale nepovolily. Spojenými silami jsme se do nich opřeli znova a tentokrát s náhlým lupnutím praskly a my jsme se octli v pokoji Bartholomewa Sholta.
Místnost byla zařízena jako chemická laboratoř. U zdi naproti dveřím stála dvojitá řada lahviček se zabroušenými zátkami a stůl byl přeplněn Bunsenovými hořáky, zkumavkami a retortami. V rozích stály nádoby s kyselinou v proutěných koších. Jedna z nich zřejmě praskla nebo měla trhlinu, poněvadž z ní vytékal pramínek temně zbarvené tekutiny a vzduch byl prosycen podivně štiplavým, dehtovým zápachem. U jedné zdi stál žebříček, kolem něho se povalovaly kusy latí a omítky a ve stropě nad ním se černal otvor dost velký na to, aby jím člověk prolezl. Pod žebříčkem bylo nedbale pohozeno dlouhé lano.
U stolu na obyčejné židli s dřevěnými opěradly seděl pán domu, celý zhroucený, s hlavou pokleslou na levé rameno a s tím přízračným, nevyzpytatelným šklebem ve tváři. Byl ztuhlý a studený, zřejmě už byl mrtev několik hodin. Zdálo se mi, že nejen rysy ve tváři, ale i všechny údy má zkřivené a pokroucené tím nejfantastičtějším způsobem. Na stole u jeho ruky ležel podivný instrument — hnědá, jemně žilkovaná hůl s jakousi kamennou hlavicí připomínající kladivo a neuměle přivázanou silným provazem. Vedle ležel list papíru vytržený ze zápisníku, na kterém bylo načmáráno pár slov. Holmes jej přelétl očima a pak mi papír podal.
„Podívejte se,“ řekl a významně povytáhl obočí.
Posvítil jsem si lucernou a četl jsem s mrazením v zádech: Podpis čtyř.
„Propánajána, co tohle všechno znamená?“ zeptal jsem se.
„Že to je vražda,“ řekl a sklonil se nad mrtvým. „Och! To jsem čekal. Podívejte se sem!“
Ukázal na cosi, co vypadalo jako dlouhý, tmavý trn, vbodnutý do kůže mrtvého právě nad uchem.
„To vypadá jako trn,“ řekl jsem.
„Také že to je trn. Můžete jej vytáhnout. Ale opatrně — je otrávený.“
Vzal jsem trn mezi ukazováček a palec. Vyklouzl z kůže tak hladce, že po něm málem nezůstala ani stopa a místo vpichu prozrazovala jenom nepatrná kapička krve.
„Pro mne je to neřešitelná záhada,“ řekl jsem. „A místo aby se vyjasňovala, je ta věc čím dál temnější.“
„Naopak,“ odpověděl Holmes, „každým okamžikem je to jasnější. Potřebuji do řetězu událostí už jen pár chybějících článků, aby celý případ byl kompletní a souvislý.“
Od chvíle, kdy jsme vstoupili do pokoje, téměř jsme zapomněli na našeho průvodce. Stál dosud ve dveřích — hotový obraz hrůzy — spínal ruce a tiše sténal. Pojednou však ze sebe vyrazil pronikavý, rozhořčený výkřik.
„Poklad je pryč!“ zvolal. „Uloupili mu poklad! Tohle je ta díra, kterou jsme sem poklad spustili. Pomáhal jsem mu s tím! Byl jsem poslední, kdo ho viděl. Včera večer jsem odtud odcházel, a když jsem šel dolů po schodech, slyšel jsem ho, jak zamyká dveře.“
„V kolik hodin to bylo?“
„V deset. A teď je mrtvý, a až zavoláme policii, budou mě podezírat, že v tom mám prsty. No ovšem, podezření docela jistě padne na mě. Vy si to ale doufám nemyslíte, pánové? Nemůžete si přece myslet, že jsem to spáchal já! Přece bych vás sem nevodil, kdybych to udělal! Kristepane! Já se z toho zblázním!“
Rozhazoval rukama a nepříčetně dupal v záchvatu jakési křečovité zuřivosti.
„Nemáte důvod k obavám, pane Sholto,“ řekl Holmes vlídné a položil mu ruku na rameno, „poslechněte mé rady, jeďte na komisařství a ohlaste celou věc policii. Nabídněte jim veškerou pomoc, kterou jim můžete poskytnout. Počkáme tu, dokud se nevrátíte.“
Mužík ho poslechl jako ve snách a slyšeli jsme, jak vrávorá dolů po schodech a jeho kroky zanikají ve tmě.
VI
Sherlock Holmes podává důkaz
„A teď, Watsone,“ řekl Holmes a zamnul si ruce, „máme půlhodinku pro sebe. Musíme jí dobře využít. Jak jsem vám už řekl, případ je pro mne téměř uzavřen. Byla by však chyba podléhat přílišné sebedůvěře. Teď se to zdá jednoduché, ale pod tím vším se může skrývat ještě něco jiného.“
„Vám se to zdá jednoduché!“ vybuchl jsem.
„Ovšem,“ řekl s výrazem profesora medicíny přednášejícího na fakultě studentům. „Sedněte si prosím tamhle do kouta, aby vaše stopy případně nezkomplikovaly vyšetřování. A teď do práce! Předně: jak se sem ti lidé dostali a jak se dostali odtud? Dveře od včerejšího večera nikdo neotevřel. Jak to vypadá s oknem?“ Přistoupil k oknu s lucernou v ruce a chvílemi něco zabručel o tom, co zjistil, ale adresoval ty poznámky spíš sobě než mně. „Okno je zavřeno zevnitř. Okenní rám je pevný. Žádné panty po straně nejsou. Tak si je tedy otevřeme. Poblíž nikde žádná okapová roura. Střecha jo mimo dosah. A přesto sem ten člověk vlezl oknem. Včera v noci trochu pršelo. Tady je v plísni na okenním pražci otisk nohy. A tady je kulatá blátivá stopa a tady na podlaze další a tady na stole ještě jedna. Podívejte se sem, Watsone! Tohle je opravdu perfektní důkaz.“