Podíval jsem se na zřetelně vytlačené kroužky bláta.
„To ale není stopa lidské nohy,“ řekl jsem.
„Pro nás to ale má mnohem větší cenu. Je to totiž otisk dřevěné protézy. Tady na okenním pražci je otisk podrážky těžké boty se širokou podkůvkou na podpatku a vedle ní je stopa po protéze.“
„To znamená, že ten člověk měl dřevěnou nohu.“
„Přesně tak. Ale byl tu ještě někdo další — velice šikovný a schopný pomocník. Dokázal byste se vyškrábat na tu zeď, doktore?“
Vykoukl jsem z otevřeného okna. Měsíc stále ještě jasně osvětloval tenhle roh domu. Byli jsme dobrých šedesát stop nad zemí a ať jsem se díval sebelíp, neuviděl jsem sebemenší oporu pro nohu, ba ani žádnou trhlinu v cihlové zdi.
„To je naprosto nemožné,“ odpověděl jsem.
„Bez pomoci jistě. Předpokládejme však, že máte tady nahoře přítele, který vám hodí dolů tohle kvalitní a silné lano, které tu vidím v koutě, a připevní jeden konec k tomuhle velkému háku ve zdi. Potom, aspoň si myslím, byste dokázal vylézt nahoru i s dřevěnou nohou, kdybyste byl jen trochu zdatný. Odejít byste ovšem mohl stejným způsobem a váš pomocník by mohl vtáhnout lano nahoru, odvázat je z háku, zavřít okno, zajistit je zástrčkou zevnitř a uniknout stejnou cestou, kterou původně přišel. Mimochodem lze ještě poznamenat,“ pokračoval a ohmatával lano, „že náš přítelíček s dřevěnou nohou, ačkoli uměl docela dobře šplhat, rozhodně nebyl námořník z povolání. Neměl totiž ani trochu mozolnaté ruce. S pomocí lupy tu vidím nejednu krvavou skvrnku a směrem ke konci lana jich přibývá, z čehož usuzuji, že sklouzl po laně dolů tak rychle, že si sedřel kůži z dlaní.“
„To je všechno pěkné,“ řekl jsem, „ale zatemňuje to celou tu věc ještě víc než dřív. Jak to vlastně je s tím záhadným pomocníkem? Jak se mohl dostat do pokoje?“
„Ano, ten pomocník je problém!“ opakoval Holmes zamyšleně. „A přitom to podle, některých vlastností musel být nesporně zajímavý člověk. On vlastně povznáší celý tenhle případ z rámce všednosti. Řekl bych, že tenhle pomocník bude zaznamenán v análech kriminality naší země jako něco zcela originálního, něco, co tu ještě nebylo — ačkoli podobné případy jsou známy z Indie, a jestli mě paměť neklame, tedy i ze Senegambie.“
„Jak se sem ale dostal?“ opakoval jsem. „Dveře jsou zamčené, okno je nepřístupné. Prolezl snad komínem?“
„Otvor v krbu je příliš malý,“ odpověděl. „O téhle možnosti jsem už uvažoval.“
„Tak jak tedy?“ naléhal jsem.
„Proč se tak zdráháte použít mého návodu?“ řekl a potřásl hlavou. „Kolikrát jsem vám už říkal, že když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoli a jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda? Víme, že nepřišel dveřmi, oknem ani komínem. Víme také, že nemohl být schovaný v pokoji, poněvadž tady se nikde ukrýt nelze. Kudy tedy mohl přijít?“
„Přišel tou dírou ve stropě!“ zvolal jsem.
„Ovšem. Musel — poněvadž jinudy to nešlo. Budete-li tak laskav a podržíte mi lucernu, rozšíříme okruh pátrání do místnosti nad námi — do té tajné komory, v níž byl poklad nalezen.“
Vylezl po žebříčku, zachytil se jednou rukou trámu a vyhoupl se do podkroví. Potom se leže na břiše natáhl dolů pro lucernu a držel ji, zatímco já jsem lezl za ním.
Komora, ve které jsme se octli, byla asi deset stop dlouhá a šest stop široká. Podlahu tvořily trámy krovu, mezi nimiž byly tenké omítnuté laťky, takže při chůzi člověk našlapoval z jednoho trámu na druhý. Strop se příkře zvedal k hřebenu střechy a zřejmě byl tvarem přizpůsoben jejímu vnějšímu profilu. Nebylo tu vůbec žádné zařízení a prach nashromážděný za mnoho let ležel na podlaze v husté vrstvě.
„Tady to je, podívejte se,“ řekl Sherlock Holmes a opřel se rukou o šikmou stěnu. „Sklápěcí dvířka, která vedou na střechu. Stačí je nadzvednout a jsme na střeše, která se v mírném úhlu svažuje. Tohle je cesta, kterou muž číslo jedna přišel. Podívejme se ještě, zda bychom nenašli nějaké další stopy, které by nám ho blíž charakterizovaly.“
Přidržel lucernu až u podlahy a spatřil jsem, jak se tu noc už podruhé jeho obličejem mihl výraz překvapení a údivu. Ale i mně ztuhla krev v žilách, jakmile jsem uviděl to, co on. Podlaha byla hustě poseta stopami bosých nohou — jasnými, dobře otištěnými a nerozmazanými, ale o dobrou polovinu menšími než chodidlo dospělého člověka.
„Holmesi,“ zašeptal jsem, „tu strašlivou věc spáchalo dítě.“
V okamžiku se znova ovládl.
„Na chviličku mě to vyvedlo z konceptu,“ řekl, „ale není na tom nic nadpřirozeného. Trochu mi vynechala paměť, poněvadž tohle jsem mohl předvídat. Tady už se nedá nic víc zjistit. Pojďme dolů.“
„Jakou ale máte teorii, pokud jde o ty stopy?“ zeptal jsem se nedočkavě, když jsme se opět vrátili do dolní místnosti.
„Milý Watsone, pokuste se o malou analýzu sám,“ řekl s nádechem netrpělivosti. „Znáte moje metody. Aplikujte je a bude poučné porovnat výsledky.“
„Nenapadá mě nic, co by odpovídalo faktům, která dosud známe,“ řekl jsem.
„Brzo vám to bude zcela jasné,“ prohlásil jakoby mimochodem. „Myslím, že už tu pro nás nic důležitého není, ale přesto se ještě porozhlédnu.“
Znova vytáhl lupu a pásmový metr a po kolenou prolezl celou místnost — měřil, porovnával a zkoumal. Dlouhý nos měl pouhých pár centimetrů od prkenné podlahy a jasné oči, připomínající svou zapadlostí oči nějakého ptáka, mu jenom zářily. Jeho pohyby byly tak čilé, tiché a kradmé jak pohyby cvičeného ohaře, čenichajícího po stopě, že mě napadlo, jak strašlivý zločinec by se z něho stal, kdyby obrátil svou energii a své vědomosti proti zákonu, místo aby je vynakládal na jeho obranu. Slídil po podlaze a stále si pro sebe cosi mumlal, až pojednou radostně vykřikl.
„Máme opravdu štěstí,“ řekl. „Teď už bychom neměli mít větší potíže. Náš muž číslo jedna měl tu smůlu, že šlápl do kreozotu. Na kraji louže té ohavně páchnoucí tekutiny můžete ještě vidět otisk jeho malé nohy. Jen se podívejte, demižón se rozbil a kreozot vytekl.“
„A co z toho?“ zeptal jsem se.
„Jen tolik, že už nám neunikne, toť vše,“ řekl Holmes. „Vím o psu, který tuhle stopu dokáže sledovat třeba na konec světa. Když psí smečka dokáže jít po zápachu herinka taženého po zemi přes cele hrabství, jak daleko dokáže sledovat speciálně vycvičený pes pach tak výrazný, jako je tenhle? To je tak jednoduché jako trojčlenka. Odpověď nám poví, že… Ale co to slyším? Zplnomocnění reprezentanti zákona už jsou tu!“
Z přízemí bylo slyšet těžké kroky a změť hlučných hlasů; zároveň bouchla domovní vrata.
„Než sem přijdou,“ řekl Holmes, „sáhněte si prosím na paži a na nohu toho nešťastníka. Co cítíte?“
„Svaly jsou ztuhle jak prkno,“ odpověděl jsem.
„Přesně tak. Jsou staženy mimořádnou křečí, což je něco docela jiného než normální rigor mortis[4]. Připočteme-li k tomu tu zkřivenou tvář, ten hippokratovský úsměv neboli risus sardonicus[5], jak to nazývali staří spisovatelé, k jakému závěru vás to přivádí?“
„Příčinou smrti bylo působení nějakého vysoce účinného rostlinného alkaloidu,“ odpověděl jsem, „nějaké strychninové látky, která je s to vyvolat tetanus.“