„To mě napadlo, když jsem spatřil ty stažené svaly ve tváři. Jakmile jsme vnikli do pokoje, hned jsem začal pátrat po tom, jak byl jed do organismu vpraven. Viděl jste, že jsem objevil ten trn, který mu někdo vbodl nebo vstřelil do kůže holé lebky. Nebylo k tomu třeba velké síly. Všiml jste si možná, že ranka byla v části hlavy otočené směrem k díře ve stropě, když ještě ten člověk seděl zpříma na židli. A teď se podívejme na ten trn.“
Opatrně jsem trn sebral a podržel jej pod světlem lucerny. Byl dlouhý, ostrý a černý. U hrotu se leskl, jako by na něm byla přischlá nějaká klovatina. Tupý konec byl seříznutý a zakulacený nožem.
„Myslíte, že tenhle trn pochází z Anglie?“ zeptal se.
„Určitě ne.“
„Když máte všechny tyhle údaje, měl byste dospět ke správnému závěru. Policie už je ale tady a pomocné sbory by měly začít troubit na ústup.“
Ještě ani nedomluvil a kroky blížící se chodbou zazněly hlasitěji a do pokoje těžkopádné a hřmotně vpochodoval statný, zavalitý muž v šedých šatech. Měl červený, krevnatý obličej s velice malýma, jiskřivýma očima, které čile vykukovaly z mohutných a jakoby napuchlých polštářkovitých tváří. Hned za ním šel policejní inspektor v uniformě a stále ještě rozklepaný Thaddeus Sholto.
„Tak tady to máme!“ zvolal tlumeným, ale drsným hlasem. „Tady máme tu nádheru! Proboha, kde se tu vzali všichni tihle lidé? Na mou duši, v tomhle domě se to jen hemží jako v králíkárně!“
„Určitě se na mne rozpomenete, pane Athelneyi Jonesi,“ řekl Holmes klidně.
„No ovšem, ovšemže!“ zafuněl. „Vy jste přece pan Sherlock Holmes. Teoretik. Abych si na vás nevzpomínal! Nikdy nezapomenu, jak jste nám přednášel o příčinách, závěrech a následcích v případě té krádeže šperků v Bishopsgatu. Skutečně jste nás tehdy přivedl na správnou stopu, ale jistě dnes připustíte, že to spíš byla šťastná náhoda než dobrá vyšetřovací metoda.“
„Byla to jen ukázka velice jednoduché úvahy.“
„Ale jděte! Nikdy se nestyďte kápnout božskou. Co se ale vlastně stalo tady? Taková šeredná záležitost! Jenže tohle jsou tvrdá fakta — pro žádné teorie tu není místo. Ještě štěstí, že jsem byl náhodou zrovna v Norwoodu, vyšetřoval jsem tam jiný případ. Když mě uvědomili, byl jsem už na nádraží. Co soudíte o příčinách smrti toho člověka?“
„Och, to je sotva případ, nad nímž bych mohl teoretizovat,“ řekl Holmes suše.
„Ale ne, to zas ne. Přece jen se nedá popřít, že jste občas trefil hřebík na hlavičku. No tohle! Dveře byly zamčené, to je mi jasné. Šperky v ceně půl miliónu jsou pryč. A jak to vypadalo s oknem?“
„Bylo zavřené, ale na pražci zůstaly stopy nohou.“
„No jo, no jo… Když ale bylo zavřené, nemají ty stopy s touhle záležitostí nic společného. To dá zdravý rozum. Ten člověk mohl zemřít na nějaký záchvat — aha, jenže se zase ztratily ty šperky. Počkat! Mám teorii. Taky mě občas osvítí duch svatý. Jděte ale prosím na chvilku ven, seržante, a vy také, pane Sholto. Váš přítel tu může zůstat. Co o tom soudíte, Holmesi? Sholto se nám sám přiznal, že tu byl včera večer u bratra na návštěvě. Bratr zemřel na nějaký záchvat a Thaddeus Sholto pak pěkně odpochodoval i s pokladem! Co tomu říkáte?“
„Že potom náš nebožtík s největší pravděpodobností musel vstát a zamknout zevnitř dveře.“
„Hm, v tomhle punktu to kulhá. Musím na to jít selským rozumem. Tenhleten Thaddeus byl jeho bratr; došlo tu k hádce: to je vše, co víme. Bratr Bartholomew je po smrti a šperky zmizely. Bartholomewa nikdo neviděl od chvíle, kdy jej Thaddeus opustil. Jeho postel je netknutá, nikdo v ní nespal. Thaddeus je zřejmě s nervy na dně. Vypadá — no… Ne zrovna dvakrát roztomile. Opřádám Thaddeuse pavučinou podezření, chápete? Začíná se kolem něho stahovat síť.“
„Nejste dosud seznámen se všemi fakty,“ řekl Holmes. „Tahle tříska, o níž mám veškeré důvody domnívat se, že je otrávená, trčela z nebožtíkovy hlavy, tady je po ní ještě stopa na kůži: na stole byl tenhle popsaný lístek a vedle něho ležel tenhleten velice podivný instrument s kamennou hlavicí. Jak to všechno zapadá do vaší teorie?“
„V každém ohledu ji to potvrzuje,“ řekl tlustý detektiv pompézně. „Dům je plný exotických indických předmětů. Ten instrument sem přinesl Thaddeus, a jestliže je ta tříska otrávená, mohl jí k vraždě stejně dobře použít Thaddeus jako někdo jiný. Ten lístek, to je nějaký hokuspokus — možná falešná stopa nebo něco takového. Zbývá jediná otázka — jak vrah odešel? Ale ovšem — ve stropě je přece díra.“
S neobyčejnou vehemencí — vezme-li se v úvahu jeho objem — vydrápal se po žebříku a vsoukal se do podkroví. Hned poté jsme uslyšeli jeho hlas, radostně provolávající, že našel sklápěcí dvířka ve střeše.
„Možná že na něco přijde,“ poznamenal Holmes krče rameny, „čas od času mu v hlavě přece jen přeskočí jiskřička zdravého rozumu. Il n'y a pas des sots si incommodes que ceux qui ont de l'esprit![6]“
„Tak vidíte!“ řekl Athelney Jones, když se znova objevil na žebříku, „fakta jsou nakonec přece jen lepší než teorie. Můj názor na cely případ jen potvrdila. Jsou tam sklápěcí dvířka, kterými se dá vlézt na střechu, a jsou trochu pootevřená.“
„Ta jsem otevřel já.“
„Ach tak? Vy jste si jich tedy už všiml?“ Zdál se z toho objevu poněkud schlíplý. „Ať si jich ostatně všiml kdokoli, ukazují nám, kudy se náš muž dostal odtud. Seržante!“
„Prosím, pane,“ ozvalo se z chodby.
„Požádejte pana Sholta, aby sem přišel. - Pane Sholto, mám povinnost upozornit vás, že cokoli od této chvíle řeknete, může být použito proti vám. Jménem královny vás zatýkám jako podezřelého z vraždy vašeho bratra.“
„Tak to vidíte! Neříkal jsem vám to?“ zvolal nebohý mužík, začal spínat ruce a střídavě hleděl hned na jednoho, hned na druhého z nás.
„Netrapte se kvůli tomu, pane Sholto,“ řekl Holmes, „mohu snadno prokázat, že jste nevinen.“
„Neslibujte nemožné, pane Teoretiku, neslibujte nemožné!“ poškleboval se detektiv. „Jen aby to nebylo obtížnější, než si myslíte.“
„Nejenže prokážu jeho nevinu, pane Jonesi, ale dokonce vám gratis jako malý dárek poskytnu jméno a popis jednoho ze dvou mužů, kteří byli v tomhle pokoji včera večer. Všechno mě opravňuje k víře, že se ten člověk jmenuje Jonathan Small. Je to člověk téměř negramotný, malý a mrštný, chybí mu pravá noha a nosí dřevěnou protézu, která je na vnitřní straně omletá. Na levé botě má hrubou, hranatou podrážku a na podpatku kulatou podkůvku. Je asi ve středních letech, hodně opálený od sluníčka a… je to bývalý trestanec. Těch pár údajů by vám snad mohlo být ku prospěchu, připojíte-li k nim skutečnost, že mu na dlani chybí veliký kus kůže. Ten druhý muž —“
„Co s ním je, s tím druhým mužem?“ zeptal se Athelney Jones ironicky, přesto však — jak jsem viděl — překvapen přesností Holmesových informací.
„To je vskutku záhadná osoba,“ řekl Sherlock Holmes a otočil se na podpatku. „Doufám, že budu mít zanedlouho čest vám tu dvojici představit. Na slovíčko, Watsone.“
Odvedl mě na chodbu až ke schodišti.
„Tahle nečekaná událost,“ řekl, „způsobila, že jsme úplně pustili ze zřetele původní účel naší návštěvy.“
6