„Právě jsem si to také myslel,“ odpověděl jsem. „Nemůžeme slečnu Morstanovou déle zdržovat v tomhle nešťastném domě.“
„Správně. Musíte ji doprovodit domů. Bydlí u paní Forresterové v Lower Camberwellu, takže to odtud není příliš daleko. Počkám tu na vás, dokud se sem nevrátíte. Nebo jste snad příliš unaven?“
„Co vás to napadá! V žádném případě bych nedokázal usnout, dokud se o téhle fantastické záležitosti nedovím další podrobnosti. Viděl jsem už v životě leccos neutěšeného, ale přiznám se vám, že dnes večer následovala ta podivná překvapení tak rychle za sebou, že z toho mám dočista pocuchané nervy. Přesto bych rád přišel celé té věci na kloub společně s vámi, když už jsem byl při tom až doteďka.“
„Vaše přítomnost mi neobyčejně pomůže,“ odpověděl. „Budeme na případu pracovat na svou vlastní pěst a přítele Jonese necháme, ať se raduje z nesmyslů, které si ještě vykonstruuje. Až doprovodíte slečnu Morstanovou, mohl byste zajet do Pinchin Lane číslo 3. Je to v Lambethu, až dole u vody. Ve třetím domě vpravo bydlí nějaký Sherman, vycpávač ptáků. Za výkladem má lasičku, která drží mladého králíčka. Zaklepejte na starého Shermana, pozdravujte ho ode mne a řekněte mu, že potřebuji Tobyho, hned teď. A toho Tobyho přivezte v kočáře s sebou.“
„To je pes, že?“
„Ano, prapodivný kříženec, ale má fantasticky vyvinutý čich. Pomoci Tobyho si cením víc než pomocí všech detektivů z celého Londýna.“
„Tak ho tedy přivezu,“ řekl jsem. „Teď je hodina s půlnoci. Seženu-li čerstvého koně, mohl bych být zpátky někdy před třetí.“
„A já se zatím,“ řekl Holmes, „podívám, jestli bych se ještě něco nedověděl od paní Bernstonové a od toho indického sluhy, který spí ve vedlejší podkrovní světnici, jak mi řekl pan Thaddeus. Pak budu studovat metody velkého Jonese a poslouchat jeho nepříliš vybrané špičkování. Wir sind gewohnt dass die Menschen verhöhnen was sie nicht verstehen[7]. Starý Goethe to vyjádřil pregnantně jako vždy.“
VII
Epizoda se sudem
Odvezl jsem slečnu Morstanovou domů v drožce, ve které přijela policie. S andělskou trpělivostí, jíž jsou schopny jen ženy, překonávala všechny obtížné situace s klidnou tváří tak dlouho, dokud byl nablízku někdo slabší než ona, kdo potřeboval její útěchy — našel jsem ji věcnou a vyrovnanou po boku vyděšené domovnice. V drožce však se o ni nejprve pokusily mdloby a pak propukla v usedavý pláč — tak neblaze na ni zapůsobila dobrodružství této noci. Později mi vyprávěla, že jsem jí během cesty připadal neuvěřitelně nezúčastněný a vzdálený. Stěží také mohla tušit, jaký zápas se odehrává v mé hrudi, či úsilí, které jsem musel vynakládat, abych se ovládl. Mé sympatie a láska bezděčně mířily k ní, tak jako předtím v zahradě má ruka. Cítil jsem, že za celá léta všedního života bych nedokázal poznat její líbeznou, statečnou povahu tak dobře, jak mi to umožnil tenhle jediný den, plný podivných zážitků. Pomyšlení na dvě okolnosti však působilo, že mi slova náklonnosti mrzla na rtech: byla slabá a bezmocná, v duševním i nervovém šoku. Vnucovat se jí se svou láskou v takové chvíli znamenalo by zneužívat její bezbrannosti. A co horšího: byla bohatá. Dospěje-li Holmesovo pátrání k úspěšnému konci, stane se z ní bohatá dědička. Bylo by poctivé a čestné, aby doktůrek s poloviční gáží zneužíval seznámení, k němuž došlo čirou náhodou? Nepokládala by mě za prachsprostého hejska, který se chápe první příležitosti? Nedokázal jsem podstoupit riziko, že by ji něco takového mohlo vůbec napadnout! Poklad z Agry mezi nás navršil nepřekročitelnou přehradu.
Byly už skoro dvě hodiny po půlnoci, když jsme dorazili k domu paní Forresterové. Služebnictvo už dávno spalo, ale paní Forresterová se do té míry zajímala o podivnou zprávu, kterou slečna Morstanová obdržela, že dosud bděla a čekala na její návrat. Dveře nám otevřela sama — příjemná dáma ve středních letech — a potěšilo mě, když jsem viděl, s jakou něhou objala slečnu Morstanovou kolem pasu a jak mateřským hlasem ji uvítala. Zřejmě tu nebyla jen placenou služebnicí, ale milou a váženou přítelkyní. Slečna Morstanová mě představila a paní Forresterová mě pozvala dál a požádala, abych jí pověděl o našich dobrodružstvích. Vysvětlil jsem jí však, jak důležité poslání mě ještě čeká, a přislíbil, že ji navštívím a zpravím o všem, co se nám při budoucím pátrání podaří objasnit. Když jsem odjížděl, ještě jsem se ohlédl a dodnes se mi zdá, že vidím na schodech před domem ty dvě půvabné, do sebe zavěšené postavičky, pootevřené dveře, světlo z lampy prosvítající barevným sklem, barometr a lesklé tyče přidržující koberce. I v takovém letmém pohledu na poklidný anglický domov bylo cosi uklidňujícího uprostřed té divoké a temné aféry, která nás vtáhla do svého víru.
Čím víc jsem přemýšlel o tom, co se stalo, tím ztřeštěnější a nesrozumitelnější mi to připadalo. Znova jsem si v duchu rekonstruoval celý ten řetěz mimořádných událostí, když mě drožka drkotavě odvážela tichými ulicemi, ozářenými plynovými lampami. Problém, před nímž jsme stáli na počátku, byl nyní uspokojivě objasněn. Smrt kapitána Morstana, zásilky perel, oznámení v novinách, dopis — všechny tyto události se nám už podařilo vysvětlit. Přivedly nás však pouze k hlubší a mnohem tragičtější záhadě. Indický poklad, zvláštní plánek nalezený v Morstanových zavazadlech, podivná kulisa, v níž došlo k smrti majora Sholta, nové objevení pokladu, jemuž vzápětí následovalo zavraždění toho, kdo jej objevil, vskutku neslýchané průvodní okolnosti zločinu, stopy nohou, podivuhodné zbraně, slova na lístku, totožná se slovy z plánku kapitána Morstana — to byl opravdu hotový labyrint, který by mohl člověka obdařeného menšími schopnostmi než můj spolubydlící přivést k zoufalství dřív, než by se z něho dokázal vymotat.
Pinchin Lane je řada poschoďových cihlových domků s padající omítkou — dole v Lambethu. Klepal jsem na dveře domku číslo tři hezkou chvíli, než se uvnitř vůbec něco pohnulo. Konečně však za záclonou zablikala svíčka a z horního okna vykoukla čísi tvář.
„Koukej táhnout, vobejdo vožralej,“ řekla ta tvář. „Esi mi tu nepřestaneš dělat ten kravál, votevřu boudy a pustím na tebe všech třiačtyřicet čoklů!“
„Stačí, když pustíte jednoho — kvůli tomu jsem totiž přišel,“ řekl jsem.
„Koukej zmizet!“ zavřeštěl hlas. „Nebo hergot — mám tady v tomhle pytli zmiji a hodím ti ji na makovici, esi nevodprejskneš!“
„Já chci ale psa,“ zvolal jsem.
„Nebudu se s tebou bavit!“ zařval pan Sherman. „Dej si hrome bacha: počítám do tří a pak ti ta zmije přistane na šišce.“
„Sherlock Holmes —“ spustil jsem; to jméno ale mělo kouzelný účinek, poněvadž okno se okamžitě zaklaplo a v minutě spadla z dveří závora a otevřely se. Pan Sherman byl vytáhlý, hubený stařec se shrbenými rameny, žilnatým krkem a modrými brýlemi.
„Přítel Sherlocka Holmese je mi vždy vítanej,“ řekl. „Račte dál, pane. K tomuhle jezevci nechoďte moc blízko, on totiž kouše. Jedeš, jedeš, darebáku! Snad by ses nechtěl do pána zahryznout?“ Těmito slovy pokáral hranostaje, který vystrkoval zlomyslnou hlavu s červenýma očkama mezi pruty klece. „A tohohle si nevšímejte, pane, to je jen slepejš. Není jedovatej, a tak ho nechávám, ať se plazí po bytě, poněvadž chytá hmyz. Nesmíte mi mít za zlý, že jsem na vás byl ze začátku tak sprostej, ale děti si ze mne dělají šašky a často sem přiběhnou a bouchají na dveře, jen aby mě vzbudily. Copak si přeje Sherlock Holmes, pane?“
7