„Potřebuje jednoho vašeho psa.“
„Á — to bude asi Toby.“
„Ano. Říkal, že se ten pes jmenuje Toby.“
„Tobyho mám v sedmý boudě tamhle vlevo.“
Se svíčkou v ruce šel pomalu přede mnou mezi tou podivnou rodinou, kterou kolem sebe shromáždil. V roztřeseném, zastíněném světle jsem jen nejasně viděl, jak nás z každé škvíry a každého kouta pozorují zářivé, světélkující oči. Dokonce i trámy nad našimi hlavami byly obsazeny důstojně hřadujícími slepicemi, které lenivě přenášely váhu z jedné nohy na druhou, když jsme je vyrušili z dřímoty.
Toby byl šeredný pes s dlouhou srstí a převislýma ušima, napůl křepelák a napůl pytlácký slídič, zbarvený dohněda a doběla. Pohyboval se velice nemotorně, téměř se batolil. Po jistém zdráhání si ode mne vzal kousek cukru, který mi starý chovatel zvířat podal, čímž jsme zpečetili přátelství; šel potom za mnou k drožce a nemusel jsem ho nutit, aby mě doprovázel. Na hodinách na zámku Palace právě odbíjela třetí, když jsem se znova objevil v Pondicherry Lodge. Zjistil jsem, že vysloužilý boxerský šampión McMurdo byl mezitím zatčen jako spoluviník a společně s Thaddeusem Sholtem odveden na policejní komisařství. Úzkou bránu hlídali dva policajti, ale když jsem řekl, že jdu za Holmesem, pustili mě dovnitř i se psem.
Holmes stál na prahu s rukama v kapsách a kouřil dýmku.
„Á — tady ho máme!“ řekl. „Nádherný pejsánek, co? Athelney Jones nás už opustil. Od té chvíle, co jste odešel, předvedl nám tu pravé divy energie. Zatkl nejen našeho přítele Thaddeuse, ale také vrátného, domovnici a indického komorníka. Pak nám vyklidil pole, ale nahoře postavil na stráž jednoho seržanta. Nechte psa tady a pojďte tam.“
Uvázali jsme Tobyho v hale ke stolu a znova jsme vystoupili po schodech. Pokoj byl ve stejném stavu, v jakém jsme ho zanechali, jen s tím rozdílem, že mrtvola byla přikryta plachtou. V koutě podřimoval unavený seržant.
„Půjčte mi tu svou svítilnu, seržante,“ řekl můj přítel. „A přivažte mi kolem krku tenhle kus papíru, aby mi visel na prsa. Teď si ještě musím vyzout boty a sundat ponožky. Vemte je pak s sebou dolů, Watsone. Pocvičím se trochu ve šplhání. A namočte mi kapesník do kreozotu. To stačí. A teď se mnou na okamžik pojďte nahoru do podkroví.“
Vydrápali jsme se dírou ve stropě. Holmes opět namířil světlo na otisky nohou v prachu.
„Rád bych, abyste si zvlášť všiml těchhle stop,“ řekl. „Vidíte na nich něco pozoruhodného?“
„Patří dítěti nebo drobné ženě,“ řekl jsem.
„Velikosti si teď nevšímejte. Nic jiného vás na nich nezaráží?“
„Stopy jako stopy. Co je na nich divného?“
„To je právě omyl! Podívejte se sem! Máte tu v prachu otisk pravé nohy. A teď vedle něho šlápnu bosou nohou já. V čem vidíte hlavní rozdíl?“
„Máte prsty těsně u sebe, kdežto na té původní stopě jsou prsty od sebe zřetelně odděleny.“
„Přesně tak. A o to jde. Zapamatujte si to. A teď laskavě přistupte k těm sklápěcím dvířkům a přičichněte k okraji dřevěného rámu. Počkám tady a tenhle kapesník podržím v ruce.“
Udělal jsem, co přikázal, a okamžitě jsem ucítil pronikavý zápach dehtu.
„Tam totiž šlápl, když odtud odcházel. Jestliže to cítíte i vy, myslím, že to Tobymu nebude dělat žádné potíže. Teď seběhněte po schodech, odvažte psa a přihlížejte Blondinovu[8] akrobatickému vystoupení.“
Než jsem se dostal z domu do zahrady, byl už Sherlock Holmes na střeše a viděl jsem ho, jak pomalu leze po hřebeni střechy jako nějaká obrovská svatojánská muška. Na okamžik se mi ztratil z dohledu za několika komíny, ale vzápětí se objevil znova a pak zmizel ještě jednou na protější straně. Než jsem dům obešel, seděl už v rohu na okapové rouře.
„Jste to vy, Watsone?“ zavolal.
„Ano.“
„Tady to bylo. Co to je — ta černá věc tam dole?“
„Sud na vodu.“
„Je na něm poklop?“
„Je.“
„Žebřík tam někde není?“
„Ne.“
„Hrom do toho chlapa! Člověk by si tu zlámal vaz. Když tudy ale dokázal vylézt nahoru, mohl se stejnou cestou dostat dolů. Ta okapová roura vypadá docela pevně. Myslím, že to půjde.“
Bylo slyšet šátrání nohou a svítilna se začala snášet dolů podél zdi. Pak se pružným skokem dostal na sud a z něho na zem.
„Nebylo těžké jít v jeho stopách,“ řekl, když si natahoval ponožky a obouval boty. „Označil mi celou cestu uvolněnými taškami a ve spěchu navíc ještě ztratil tohle. Potvrzuje to mou diagnózu, jak tomu říkáte vy doktoři.“
Předmět, který mi podal, byl jakýsi malý kapsář či váček z obarvených stébel trávy a kolem dokola ozdobený několika lesklými perličkami. Tvarem a velikostí se dost podobal cigártašce. Uvnitř bylo šest trnů z tmavého dřeva, na jednom konci zaostřených a na druhém zakulacených, stejných jako ten, který zasáhl Barlholomewa Sholta.
„Pekelné hračičky,“ řekl Holmes. „Dejte pozor, ať se nepíchnete. Mám radost, že jsem se jich zmocnil, poněvadž doufám, že už jich víc nemá. Nemusíme aspoň už mít strach, že zanedlouho někdo najde vás nebo mě s takovým trnem pod kůží. To bych věru radši měl tu čest s kulkou z pořádné martinky[9]. Dokážete ještě urazit po svých šest mil, Watsone?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.
„Vydrží to vaše noha?“
„Ale ano.“
„Tady ho máme, toho našeho pejsánka! Toby, ty lumpíku! Očmuchej si tohle, Toby, očmuchej si to!“ a strčil pod psí čenich kapesník namočený v kreozotu, zatímco zvíře stálo s rozkročenýma kostnatýma nohama a nesmírně komicky natahovalo hlavu jako koštér, hodnotící čichem bouquet[10] proslulého vína. Holmes pak odhodil kapesník daleko od sebe, připjal k psímu obojku pevný provaz a zavedl psa k sudu s vodou. Zvíře začalo hned hlasitě, přerývaně štěkat a s čenichem u země a vztyčeným prutem se rozběhlo po stopě tak rychle, že se provaz napjal a měli jsme co dělat, abychom Tobymu stačili.
Na východě už pomalu svítalo a v chladném šerém úsvitu bylo vidět poměrně daleko. Hranatý, masivní dům s černými prázdnými okny a vysokými holými stěnami tyčil se k nebi za námi — smutný a ztracený. Směřovali jsme napříč přes zahradu, mezi příkopy a jámami, jimiž byla rozryta a překřížena. Celá zahrada s roztroušenými hromadami vyházené hlíny a zanedbaným křovím působila zakletým a neskutečným dojmem, který se dobře hodil k pochmurné tragédii, jejíž stín se nad ní vznášel.
Když jsme došli k zahradní zdi, Toby začal pobíhat podél ní a zběsile kňučet v jejím stínu, až nakonec zůstal stát v rohu zastíněném mladým bukem. V místě, kde se obě zdi sbíhaly, bylo z nich vybouráno několik cihel a vzniklé otvory byly na spodním okraji omleté a ohlazené, jako by jich někdo užíval místo žebříku. Holmes vyšplhal nahoru na zeď, vzal ode mne psa a přehodil jej na druhou stranu.
„Tady nám ten člověk s protézou nechal otisk ruky,“ poznamenal, když jsem vylezl za ním. „Všimněte si těch krvavých šmouh na bílé omítce. Měli jsme štěstí, že od včerejška pořádné nezapršelo! Pach bude na cestě dosud znatelný, ačkoli tudy ten člověk prošel s osmadvacetihodinovým náskokem.“
Přiznám, že jsem o tom pochyboval, vzal-li jsem v úvahu frekvenci, na této londýnské silnici značnou, a dobu, která mezitím uplynula. Brzo se však ukázalo, že mé obavy byly liché. Toby nezaváhal a neztratil stopu ani na okamžik; stále se hnal kupředu tím svým podivným batolivým krokem. Pronikavý zápach kreozotu zřejmě předčil všechny ostatní pachy, které ho eventuálně mohly mást.