„Nemyslete si,“ řekl Holmes, „že můj úspěch v tomto případě je dílem čiré náhody a že bych si nevěděl rady, kdyby jeden z těch chlapíků nebyl šlápl do té chemikálie. Vím toho už teď tolik, že bych je mohl vypátrat několika různými způsoby. Tenhle je ale nejsnadnější, a když nám jej štěstěna dala k dispozici, byl by hřích jej nevyužít. Případ tím ovšem ztrácí kouzlo intelektuálního problému, které se jednu chvíli zdál mít. Nebýt téhle naprosto jasné stopy, mohl jsem si na něm vysloužit ostruhy.“
„Vy je přece nepotřebujete,“ řekl jsem. „Ujišťuji vás, Holmesi, že nad způsobem, jakým jste dosáhl úspěchu dnes v noci, žasnu ještě víc, než tomu bylo při vraždě Jeffersona Hopa. Tahle věc mi připadá záhadnější a mnohem nevysvětlitelnější. Jak jste například mohl do takových detailů popsat toho člověka s dřevěnou nohou?“
„Pchá! Nebylo nic jednoduššího, milý chlapče. Nerad bych byl příliš teatrální. To vše je zcela banální a zcela evidentní. Dva důstojníci, kteří velí vězeňské stráži, dopátrají se nějak nesmírně cenného tajemství zakopaného pokladu. Mapku jim nakreslí Angličan, který se jmenuje Jonathan Small. Jistě si vzpomínáte, že jsme to jméno četli na nákresu nalezeném v pozůstalosti kapitána Morstana. Podepsal jej za sebe a za své společníky — podpisem čtyř, jak to poněkud dramaticky nazval. S pomocí tohoto nákresu se důstojníci — nebo jeden z nich — pokladu zmocní a dopraví jej do Anglie. Dejme tomu, že při tom nesplní nějakou podmínku, pod kterou jej získali. Můžete se zeptat, proč se Jonathan Small nezmocnil pokladu sám. Odpověď je nasnadě. Náčrtek je datován v době, kdy měl Morstan co dělat s trestanci. Jonathan Small se nemohl pokladu zmocnit proto, poněvadž on a jeho kumpáni byli trestanci sami a nemohli se dostat na svobodu.“
„To ale je pouhý dohad,“ řekl jsem.
„Víc než dohad. Je to jediná hypotéza, která není v rozporu s fakty. A povšimněme si, jak souhlasí s tím, co se stalo později. Major Sholto žije několik let v klidu a těší se z nabytého pokladu. Pak dostane z Indie dopis, který ho velice vyděsí. Co v tom dopise mohlo být?“
„Zpráva, že lidé, které podvedl, byli propuštěni na svobodu.“
„Nebo že uprchli. To je mnohem pravděpodobnější, poněvadž jistě věděl, na jak dlouho byli odsouzeni. Propuštění by ho nemohlo tolik překvapit. Co udělá pak? Dává si pozor na muže s dřevěnou nohou — a ten muž je běloch, na to nezapomeňte, protože jinak by si ho nemohl splést s podomním řemeslníkem, na kterého vystřelil z pistole. Nu, a na tom náčrtku je podepsán jediný běloch. Ti ostatní jsou Indové nebo mohamedáni. Žádný jiný běloch tam není. Proto můžeme s jistotou tvrdit, že muž s dřevěnou nohou není nikdo jiný než Jonathan Small. Zdá se vám, že je v téhle úvaze nějaká chyba?“
„Ne — je to jasné a stručné.“
„Dobrá. A teď se tedy vmysleme do postavení Jonathana Smalla. Podívejme se na věc z jeho hlediska. Přijde do Anglie s dvojím cílem: získat znova to, co mu podle jeho názoru právem náleží, a pomstít se člověku, který ho podvedl. Zjistí si, kde Sholto bydlí, a velmi pravděpodobně naváže i styky s někým v domě. Je tu přece ten komorník, Lal Rao, kterého jsme neviděli. Podle paní Bernstonové to zdaleka není charakterní člověk. Small ovšem nikterak nemůže vypátrat, kde je poklad ukrytý, protože to neví nikdo než major a jeho věrný sluha, který mezitím zemřel. Pojednou se však Small doví, že Sholto leží na smrtelné posteli. V šílené úzkosti, že tajemství pokladu zemře s majorem, pronikne řetězem stráží, dostane se až k oknu umírajícího, a vpadnout do místnosti mu zabrání pouze přítomnost obou Sholtových synů. Poháněn nenávistí k nebožtíkovi vleze však do pokoje ještě té noci a prohledá Sholtovy soukromé papíry v naději, že objeví nějaký dokument vztahující se k pokladu. Při odchodu tam zanechá důkaz o své návštěvě v těch několika slovech, která načmárá na lístek. Plánoval nepochybně už předem, že až majora zabije, nechá na jeho těle nějaký takový lístek na znamení, že nešlo o prachsprostou vraždu, ale o jakýsi akt spravedlnosti — z hlediska těch čtyř kumpánů ovšem. Podivné a bizarní nápady tohoto druhu bývají v análech zločinu dost běžné a poskytnou obvykle o zločinci cenné informace. Je vám to všechno jasné?“
„Naprosto.“
„Nu, a co udělá Jonathan Small teď? Může pouze zpovzdálí a tajně střežit veškeré další pokusy o nalezení pokladu. Možná že odjede z Anglie a vrací se sem jen čas od času. Pak ale dojde k objevení podkrovní komory a on se o tom okamžitě doví. Zde se opět dostáváme k tomu, že měl zřejmě v domě nějakého spřežence. Jonathan se svou dřevěnou nohou se rozhodně nemohl sám dostat do pokoje Bartholomewa Sholta, který je příliš vysoko. Přivede si však velice podivného společníka, který tuto obtíž hravě zdolá, jenomže šlápne bosou nohou do kreozotu — a končí to tím, že je povolán Toby a důstojník s polovičním platem a poraněnou achillovkou je nucen belhat se po jeho stopě šest mil.“
„Zločin tedy nespáchal Jonathan, ale jeho společník.“
„Přesně tak. A Jonathan tím byl pravděpodobně dost znechucen, soudě aspoň podle toho, jak tam zmateně pobíhal, když se sám později dostal do pokoje. Proti Bartholomewu Sholtovi nic neměl a raději by ho byl jen spoutal a ucpal mu ústa. Neměl moc chuti strkat hlavu do oprátky. Nedalo se ale už nic dělat: jeho společník nedokázal zkrotit své divošské instinkty a jed vykonal své dílo. Jonathan Small tam tedy nechal ten svůj lístek, spustil truhlu s pokladem do zahrady a sám ji následoval stejnou cestou. Takhle tedy šly události za sebou, alespoň podle toho, čeho jsem se zatím dopátral. Pokud jde o to, jak Small vypadá, samozřejmě to musí být člověk ve středních letech a pořádně opálený na slunci, jestliže seděl ve vězení v takové výhni, jaká je na Andamanských ostrovech. Podle délky jeho kroků lze snadno odhadnout, jak je vysoký, a víme, že nosí plnovous. Když ho Thaddeus Sholto uviděl v okně, všiml si vlastně jen jediné věci: že je ten člověk strašně zarostlý. Dál už myslím nic vysvětlovat nemusím.“
„A co ten společník?“
„Ach tak, to ale není žádná velká záhada. Dost brzo se dovíte všechno. Jak je ten ranní vzduch příjemný! Podívejte se na tamhleten mráček: vznáší se jak růžové pírko nějakého obrovského plameňáka. A teď se nad londýnskou kouřovou clonu vyhoupl už i červený okraj slunce. Svítí na pěknou spoustu lidí, ale vsadil bych se, že na nikoho, kdo se vydal za tak zvláštním posláním jako my dva.
Jak nepatrní si připadáme se všemi těmi drobnými ambicemi a šarvátkami před tváří velkých elementárních sil přírody! Doufám, že jste dobře četl svého Jeana Paula?“
„Ujde to. Dostal jsem se k němu oklikou přes Carlyla.“
„To je jako byste šel podél potoka ke studánce, z níž vytéká. Je autorem jedné zvláštní, ale hluboké poznámky. Tvrdí, že hlavní důkaz velikosti muže spočívá v tom, že je s to uvědomit si svou malost. Předpokládá to totiž, jak je vám snad jasné, schopnost srovnávat a správně hodnotit, která je sama o sobě důkazem ušlechtilosti. Také v Richterovi je spousta námětů k zamyšlení. Pistoli s sebou nemáte, co?“
„Mám hůl.“
„Je docela dobře možné, že budeme něco takového potřebovat, až se dostaneme do toho jejich doupěte. Jonathana přenechám vám, ale jestli začne vyvádět nějaké hlouposti ten druhý, rozstřílím ho jak řešeto.“