Při těchto slovech vytáhl revolver, nabil dvě komory a strčil zbraň zpátky do pravé kapsy kabátu.
Celou tu dobu jsme sledovali Tobyho, který nás vedl směrem k metropoli po silnicích vroubených napůl ještě venkovskými vilkami. Teď jsme však už začali přicházet do ulic, které na sebe navzájem navazovaly. Dělníci a dokaři už byli vzhůru a ucuchtané ženy otvíraly okna, zametaly zápraží. V hospodách na nárožích už zas bylo živo a vycházeli z nich chlapi neurvalého zevnějšku, otírající si rukávem vousiska po prvním ranním doušku. Všude pobíhali toulaví psi a zvědavě si nás prohlíželi, když jsme šli kolem nich, ale náš nevyrovnatelný Toby se nedíval napravo ani nalevo a klusal stále vpřed s čenichem až u země a občas dychtivě zakňučel, což znamenalo, že pach stopy jev těch místech obzvlášť silný.
Prošli jsme Streathamem, Brixtonem a Camberwellem a octli jsme se teď na Kennington Lane, jakmile jsme se vymotali z postranních uliček směřujících do východní části Ovalu. Muži, které jsme pronásledovali, zvolili podivně klikatou cestu, zřejmě aby unikli nevítané pozornosti. Ani jednou nešli po hlavní třídě, jestliže měli k dispozici postranní uličku. Na počátku Kennington Lane odbočili po Bond Street a Miles Street vlevo. V místě, kde posledně jmenovaná ulice ústí na Knight's Place, zůstal Toby stát a vzápětí začal pobíhat sem tam — s jedním uchem vztyčeným a druhým svěšeným — názorný příklad psí nerozhodnosti. Potom se motal kolem nás a co chvíli po nás pokukoval, jako by prosil, abychom se smilovali nad jeho rozpaky.
„U všech hromů, co se s tím psem stalo?“ zabručel Holmes. „Nemohli si přece najmout drožku nebo se vznesl do vzduchu v balónu.“
„Možná že tu chvíli stáli,“ podotkl jsem.
„Aha — už je to v pořádku. Už se chytil,“ řekl můj přítel hlasem, na němž bylo znát, že se mu ulevilo.
Pes opravdu stopu znova zachytil. Očenichal ještě jednou celé okolí, ale pak se náhle zorientoval a vyrazil s nebývalou jistotou a energií. Zdálo se, že pach je mnohem silnější než předtím, poněvadž pes ani nečmuchal s čenichem u země, ale napínal šňůru a pokoušel se rozběhnout. Z lesku Holmesových očí jsem usoudil, že se blížíme konci své pouti.
Cesta nás teď vedla ulicí Nine Elms až k velkým skladům dřeva firmy Broderick a Nelson, hned za hostincem U bílého orla. Tam se pes, rozdivočelý honbou, vrhl postranními vraty do ohrady, kde už byli tesaři v plné práci. Uháněl dál uličkou mezi pilinami a odřezky, potom průchodem mezi dvěma hranicemi dřeva a konečně s vítězoslavným štěkotem vyskočil na mohutný sud, stojící dosud na malé káře, na níž jej přivezli. S vyplazeným jazykem a jiskřícíma očima stál teď Toby na sudu a díval se střídavě na nás oba, jako by čekal, zda ho pochválíme. Dýhy sudu a kola káry byly zastříkány tmavou tekutinou a celý vzduch byl prosycen zápachem kreozotu.
Bezmocně jsme se na sebe se Sherlockem Holmesem podívali a pak jsme se oba zároveň dali do strašného smíchu.
VIII
Příležitostní malí detektivové z Baker Street
„Co teď?“ zeptal jsem se. „Toby ztratil gloriolu neomylnosti.“ „Řídil se jen svými smysly,“ řekl Holmes, sundal psa ze sudu a vedl ho ven ze skladiště dřeva. „Když vezmete v úvahu, jaké množství kreozotu se v Londýně každý den rozváží, nemůžete se divit, že nám někdo zkřížil stopu. Hodně se ho teď užívá, hlavně k impregnování dřeva. Nemůžeme svalovat vinu na chudáka Tobyho.“ „Budeme se asi znova muset dostat na původní stopu.“ „Ovšem. A nemusíme se naštěstí vracet ani moc daleko. Na rohu Knight's Place zmátly zřejmě psa dvě různé kreozotové stopy, které se tam křižovaly a rozbíhaly každá jiným směrem. Vydali jsme se po té špatné a teď prostě musíme najít tu správnou.“
Nebyly s tím větší nesnáze. Odvedli jsme Tobyho na místo, kde se dal oklamat. Chvilku pobíhal v širokém kruhu kolem dokola a konečně vyrazil jiným směrem.
„Musíme dát pozor, aby nás teď nedovedl na místo, odkud ten sud kreozotu přivezli,“ poznamenal jsem.
„To už mě taky napadlo. Všimněte si ale, že běží pořád po chodníku, zatímco sud vezli po vozovce. Ba ne, teď jsme na správné stopě.“
Toby nás vedl dolů k řece, přeběhl Belmont Place a Prince's Street. Na konci Broad Street seběhl až k vodě, kde bylo malé dřevěné přístaviště. Zavedl nás až na okraj můstku a tam zůstal stát. Kňučel a hleděl na kalný říční proud.
„Máme smůlu,“ řekl Holmes. „Tady nasedli do člunu.“
U přístaviště bylo připoutáno několik pramiček a kocábek. Obešli jsme je s Tobym všechny, ale přestože jednu po druhé horlivě očichal, žádnou stopu nenašel.
Hned u primitivního můstku stál cihlový domek a ze vzdálenějšího okna visel dřevěný štít. Velkými písmeny na něm stálo „Mordecai Smith“ a pod tím „Půjčovna loděk — na hodinu i na den“. Další nápis nade dveřmi nás informoval, že tam mají i parní člun, a tuto skutečnost potvrzovala i velká hromada koksu složeného na molu. Sherlock Holmes se pomalu rozhlédl kolem sebe a výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého.
„Zpropadeně,“ řekl. „Ti chlapi jsou prohnanější, než jsem očekával. Zdá se, že zametli stopy. Obávám se, že to měli všechno dobře narežírováno předem.“
Kráčel ke dveřím domku, ale ty se pojednou otevřely a vyběhl z nich asi šestiletý kudrnatý klouček, následovaný obtloustlou, červenolící ženou, která držela v ruce velkou mycí houbu. „Marš zpátky a umejt, Jacku,“ křičela. „Marš domů, darebáku! Jestli přijde táta a takhle tě uvidí, schytáme to od něho oba.“
„To je ale rozkošný klouček!“ zvolal Holmes strategicky. „Lumpík s růžovými tvářičkami! Poslyš, Jacku, copak bys rád?“
Chlapec se na okamžik zamyslel.
„Šilink,“ řekl.
„A co bys chtěl radši?“
„Dva šilinky,“ odpověděl malý chytráček po krátkém přemýšlení.
„Tady je máš! Chytej! — Máte roztomilé dítě, paní Smithová!“
„Pánbu požehnej, pane, ale hotovej čert! Někdy si s ním nevím rady, hlavně když starej bejvá celý dni pryč.“
„On je pryč?“ řekl Holmes rozčarovaným tónem. „To mě mrzí, poněvadž jsem chtěl s panem Smithem mluvit.“
„Je pryč od včerejška od rána, a abych vám pravdu řekla, začínám o něho mít starost. Jestli jste si ale přišel vypůjčit loďku, můžu vám posloužit sama.“
„Chtěl jsem si najmout parní člun.“
„To je malér, protože s tím právě odjel. Ale nejde mi to do hlavy, poněvadž vím, že na něm má uhlí tak nejvějš do Woolwicku a zpátky. Kdyby si vzal obyčejnou bárku, neřekla bych nic, poněvadž ho práce často zavede až do Gravesendu, a když tam má co dělat, zůstane tam přes noc. Co si ale počne s parním člunem bez uhlí?“
„Mohl si uhlí koupit v některém přístavišti na řece.“
„To moh, jenže to můj starej nemá ve zvyku. Kolikrát přede mnou nadával na ty zloděje, co chtěj za pár mizernejch pytlů nekřesťanský peníze. A pak, víte, nelíbil se mi ten chlap s tou dřevěnou nohou, měl takovej hnusnej ksicht a mluvil jak nějakej cizák. Proč se tady asi pořád potloukal?“
„Chlap s dřevěnou nohou?“ řekl Holmes mírně překvapen.
„No jo, takovej chlap s ksichtem hnědým jak vopice. A sháněl tu mýho starýho už párkrát. Včera v noci ho vyburcoval z postele, jenže můj starej asi věděl, že má přijít, poněvadž měl ve člunu zatopíno pod kotlem. Řeknu vám na rovinu, milej pane, že se mi to všechno dvakrát nelíbí.“