„Není to nádhera?“ řekl Holmes a zazubil se nad šálkem kávy. „Co si o tom myslíte?“
„Můžeme mluvit o štěstí, že kvůli tomu zločinu nezatkli nás.“
„To bych prosil. Dostane-li Jones další ze svých záchvatů energie, nejsme myslím v bezpečí dokonce ani teď.“
V tom okamžiku se ozvalo dlouhé zazvonění a uslyšel jsem naši hospodyni paní Hudsonovou, jak rozčileně zvýšila hlas plný pohoršení a výtek.
„Proboha, Holmesi,“ zvolal jsem a napůl vstal, „tak se mi zdá, že už pro nás jdou.“
„Ale ne, tak zlé to s námi ještě není. Tohle jsou naši pomocníci — příležitostní malí detektivové z Baker Street.“
Při těchto slovech se na schodech rozlehl rychlý cupot bosých nohou, štěbetání vysokých hlásků a do pokoje vpadl asi tucet umouněných otrhánků z ulice. Navzdory bouřlivému příchodu bylo vidět, že mezi nimi panuje jistá disciplína, neboť neprodleně nastoupili do řady a zírali na nás s očekáváním ve tvářích. Jeden z nich, větší a starší než ostatní, vystoupil kupředu s ležérním a povzneseným výrazem, který se na tváři takového strašáčka ze zelí vyjímal neobyčejné legračně.
„Obdržel jsem vaši zprávu, pane,“ řekl, „a vyhlásil jsem jim hned pohotovost. Dostaneme tři šilinky šest pencí za lístky.“
„Tady jsou,“ řekl Holmes a vylovil z kapsy pár stříbrňáků. „Příště se budou hlásit tobě, Wigginsi, a mně se přijdeš ohlásit jenom ty. Nemůžete mi vpadat do domu tak jako teď. Je to ale dobré aspoň k tomu, že teď všichni uslyšíte mé pokyny. Musíte mi zjistit, kam se poděl parní člun Najáda. Majitel se jmenuje Mordecai Smith a člun je černý s dvěma červenými pruhy nad ponorem. Komín má černý s bílým proužkem. Bude někde dole na řece. Jeden hoch by měl zůstat u Smithova přístaviště naproti millbankské trestnici, aby mi dal hned vědět, kdyby se snad člun vrátil. Musíte si úkoly mezi sebou rozdělit a důkladně prohledat oba břehy řeky. Jakmile něco zjistíte, okamžitě mi podejte zprávu. Je vám vše jasné?“
„Rozkaz, veliteli!“ řekl Wiggins.
„Platit vám budu stejně jako dřív a ten, kdo člun objeví, dostane navíc guineu. Tady je mzda na den dopředu. Odchod!“
Dal každému šilink a za moment se už řítili s hlukem dolů po schodech. Za pár okamžiků jsem viděl, jak se hrnou po ulici.
„Jestli je člun někde na vodě, určitě ho najdou,“ řekl Holmes a vstal od stolu, aby si zapálil dýmku. „Vlezou všude, všechno vidí, všechno zaslechnou. Doufám, že jej do večera vyslídí. Nám teď nezbývá než čekat na zprávu. Po přerušené stopě se nemůžeme vydat dřív, než najdeme Najádu nebo pana Mordecaie Smithe.“
„Dám Tobymu tyhle zbytky, snad si na nich pochutná. Jdete si lehnout, Holmesi?“
„Ne, nejsem unavený. Já prostě mám zvláštní konstituci. Nepamatuji se, že by mě někdy unavila práce; zato nečinnost mě vyčerpává totálně. Zakouřím si a popřemýšlím o té prapodivné historii, do níž nás zasvětila naše švarná klientka. Jestli měl někdy někdo před sebou lehký úkol, pak jsme to dnes my. Lidé s dřevěnýma nohama se nevyskytují za každým rohem a řekl bych, že i ten druhý člověk je naprostý unikát.“
„Zas už ten druhý!“
„Rozhodně z něho nechci před vámi dělat nějakou záhadu. Měl byste si o něm udělat vlastní názor. Vemte v úvahu známá fakta. Maličké stopy, prsty, které nikdy nebyly stlačeny k sobě v botě, bosá noha, hůl jako hrom s kamennou hlavicí, neobyčejná mrštnost a otrávené malé trny. Co vám to všechno říká?“
„Že to musel být nějaký divoch!“ zvolal jsem. „Možná některý z těch Indů, kteří byli spojenci Jonathana Smalla.''
„To sotva,“ řekl. „Při prvním pohledu na ty podivné zbraně mě to také napadlo, ale pozoruhodný charakter těch stop mě přinutil změnit názor. Někteří domorodci z Indického poloostrova jsou sice malé postavy, ale žádný by nemohl zanechat takovéhle stopy. Indové mívají dlouhou a štíhlou nohu. Mohamedáni, kteří nosí sandály, mají palec zřetelně oddělený od ostatních prstů, poněvadž mezi ním a dalším prstem obvykle prochází řemínek. A ty miniaturní šípy se také dají vystřelovat jen jediným způsobem, totiž z foukačky. Kde tedy máme toho našeho divocha hledat?“
„V Jižní Americe,“ hádal jsem nazdařbůh.
Natáhl ruku a vyndal z přihrádky objemný svazek.
„Tohle je první díl právě vydávaného zeměpisného slovníku. Lze jej pokládat za nejmodernější, zcela nespornou autoritu. A co nám říká? ,Andamanské ostrovy leží 340 mil severně od Sumatry, v Bengálském zálivu.’ Hm! To nám moc nepomůže. Co tu máme ještě? Vlhké podnebí, korálové útesy, žraloci, Port Blair, trestanecká kasárna, ostrov Rutland, bavlníkové plantáže — A, tady to máme! Domorodce z Andamanských ostrovů lze pravděpodobně pokládat za nejmenší lidské plemeno na zeměkouli, ačkoli někteří antropologové tvrdí, že ještě menší jsou afričtí Křováci a diggerští Indiáni v Americe a v Ohňové zemi. Jejich průměrná výška nedosahuje čtyř stop, přestože mezi nimi najdeme dospělé jedince, kteří jsou ještě mnohem menší. Jsou divocí, nevlídní a nesnášenliví, nicméně schopní proměnit se v nejoddanější přátele, je-li získána jejich důvěra.’ Toho si povšimněte, Watsone. A teď si poslechněte tohle:,Od přírody jsou oškliví, mají velké deformované hlavy, malé pichlavé oči a zkřivené rysy obličeje. Jejich ruce a nohy jsou však mimořádně malé. Jsou tak nesnášenliví a divocí, že veškeré snahy britských úředníků získat si jejich náklonnost skončily neúspěchem. Vždy byli postrachem posádek ztroskotaných lodí, neboť ubíjejí zachráněné plavce holemi s kamennými hlavicemi nebo je usmrcují otrávenými šípy. Podobné masakry bývají pravidelně zakončovány kanibalskými hodokvasy.’ Roztomilí lidičkové, vskutku k pomilování! Kdyby tomu chlapíkovi bylo dovoleno, aby jednal podle svých choutek, mohla ta naše záležitost skončit ještě mnohem hrůzněji. Jsem si jist, že i takhle Jonathan Small hořce lituje, že použil jeho služeb.“
„Kde ale mohl k tak podivnému kumpánovi přijít?“
„Ach, to se mne ptáte víc, než vám mohu říci. Jestliže jsme však už zjistili, že Small přijel do Anglie z Andamanských ostrovů, nemusíme se příliš divit ani tomu, že si s sebou přivezl domorodého kumpána. Brzo se o něm nepochybně dovíme všechno. Poslyšte, Watsone, vypadáte hrozně unaveně. Natáhněte se na pohovku a já se vás pokusím uspat.“
Vzal si z kouta housle, a když jsem se uvelebil, začal hrát jakousi hlubokou zasněnou melodii, zřejmě vlastní skladbu, neboť měl pozoruhodný improvizační talent. Mlhavě si vzpomínám na jeho vychrtlé ruce, vážnou tvář, na stoupavé a klesavé pohyby smyčce. Pak se mi zdálo, že pokojně odplouvám po měkkém moři tónů, až jsem se octl v říši snů, kde na mě hleděla líbezná tvář Mary Morstanové.
IX
Přetržený řetěz
Probudil jsem se teprve pozdě odpoledne, posílený a osvěžený spánkem. Sherlock Holmes stále ještě seděl na stejném místě jako ve chvíli, kdy jsem usnul, jen housle už odložil a zahloubal se do nějaké knihy. Jakmile jsem se zavrtěl, podíval se na mě a všiml jsem si, že se tváří mrzutě a ustaraně.
„Spal jste tvrdě,“ řekl. „Obával jsem se, že vás vzbudí náš hovor.“